DMD č. 10. pro 10. 4. 2026. Téma: Kdo hledá, toho najdou

Lehátko vystoupalo nad mokřady. Princ se věnoval multitaskingu - ležel, jednou rukou svíral žabí nožky, podivoval se nad podivnostmi obojživelné kartografie a usilovně porovnával tvary zakreslených louží s vodními útvary pod sebou. 

„Ta mapa nesedí!“ oslovil nejnafoukanějšího žabáka.

„Tsssss,“ oslovený se chytil za pusu a vypoulil oči. 

"Tsssss," žabí balónky se začaly mrskat. Divoce gestikulovaly, předními prackami ukazovaly na zavřené papuly a podezřele rudly. 

Líbací skokan se zarazil uprostřed stravování a s otevřenou pusou se zahleděl do nebe. Zapomněl dýchat. Ožvýkaný oběd ze sebe setřásl sliny a útlou nožkou ho kopl do jazyka: „Až naprší žabzzáci!“ 

Kolem skokana nastalo boží dopuštění.

- A či si mi tu, Pištík môj?
- No a kde by som mal byť?
- No veď ja len tak, či si sa už vrátil z toho, ako ťa predseda poslal po novoročnej oslave ovce hľadať.
- Veruže vrátil.
- A kde si ich hľadal, až do apríla?
- Všade. Na Bahamách, na Kanárskych ostrovoch. Predseda na hľadanie prispel.
- Ty, Pištík, zdá sa mi to, alebo sem niekto mieri? Žena nejaká.
- Jaj, Jarík môj, ja musím zasa veľmi rýchlo ísť ďalej ovce hľadať. Na Antarktídu napríklad. S touto ženou som sa bol na Kréte zoznámil. Ale dúfal som, že tu ma nikdy nikde nenájde.

Smysl života. Iluzorní chiméra, kterou nikdy nikdo nespatřil. Jeden se za ním pachtí, dokud nezemře, druhý to vzdá na začátku cesty a zbytek vyměřeného času jen přežívá. 

Kdysi si myslel, že je jeho osud pevně předurčený. Chtěl se stát skladatelem. Pak filozofem. A ještě potom bojovníkem za pravou víru. Nakonec ztratil všechno, i sám sebe. 

Nikdo mu nezbyl, všechny odehnal. Příkře se rozhodl, že než se spolehnout na pomoc bližních, raději bude trpět.  

Až když chce, smrtelně nemocný, vstoupit do nekonečné prázdnoty, zjistí, že v duši každého člověka se klene široký most odpuštění. 

Znovuzrozen v bolesti, udělá první krok zpět. 

Celé dopoledne zoufale hledal klid, což je v tomto městě téměř nemožné. Uprchl před matkou, před zaměstnáním a před vulgárností života jako takovou. Uchýlil se do knihovny, kde mezi Boëthiem a traktátem o teologii konečně nalezl důstojné útočiště.

Brzy ho však vyrušili.

Nejprve hlídač, který měl podezření, že spí. Poté matka, která měla podezření, že se jí vyhýbá. Nakonec policista, který měl podezření prostě od přírody. Člověk dnes opravdu nemůže nic hledat, ani samotu, aby jeho vyšší mravní poslání nevzbudilo pronásledování. 

Dobrá, řekli si o to.

Je čas realizovat velkolepý plán. Ignácius se rozvážným krokem vydal do továrny Levyho kalhoty.

„Pomohla jsem ti?“ zeptala se Lydia.

Cameron si dlouze povzdechl. „Potvrdila jsi to, co říkaly všechny ostatní metody. Pořád to nedává smysl.“

„To nemusí. Ale pokud osud volá tak silně, neměl bys ho ignorovat. To nosí smůlu.“

Cameron o jejích slovech uvažoval celou cestu domů. Gabriel za ním nedávno přišel a žádal ho o pomoc s hledáním jedné čarodějky, ale jako by se pouhým překročením řeky dostal do hledáčku vyšších mocností a ty si ho teď vyvolily.

Doma ani nestihl svléct kabát a už zvonil telefon. Cameron zvedl sluchátko.

„Ahoj, Came, tady Gabriel.“

Náznaky osudu dnes měly delikátnost rány lopatou.

Rand was getting desperate. He was in the Archive library, looking for an ancient book called History of human morality that he needed for his research, but even after countless hours of searching he couldn’t find it anywhere.

It must be here, he fumed inwardly, I’m certain I’ve seen it in this place before. I can’t be going mad– He paused. Or am I?

“Rand, there you are,” Mitku approached him, holding the elusive History of human morality in his hand. “I’ve been looking for you all day. I found this book here and thought you might find it interesting.”

Válíme se pod smrkem, přestávka. Kraje jezera jsou ještě pod ledem.

„Hele, pěknej zadek!“ Rita ukazuje na vzduchové bubliny. „Vypracovanej.“

„A teď myslíš na kterýho?“ šklebí se Marta. 

„To je fuk. Chci žít. Ne hnít, jako teď.“

Vyzouvám boty a sundavám propocený ponožky. „Já nehniju. Jsem nasolená jak treska.“

„To by šlo i olízat.“ Ona si nedá pokoj. 

Marta mlčí. Odvrací hlavu. 

„Nejsi odepsaná! Svět je plnej chlapů. Lepších,“ Rita vyskakuje a objímá kamarádku.

„Už bych fakt chtěla klid,“ slyším Martu. „Ale ten stín mě najde i tady.“

Přidržuju se balvanů a šlapu do jezera. Přesně mezi ty dvě půlky.

Kradl se chodbami jako zloděj. V černých kalhotách, roláku a měkkých mokasínech se pohyboval neslyšně a skoro neviditelně. Vyhnul se pohyblivému schodišti a na dřevěných stupních našlapoval pomalu a s rozmyslem. V útrobách hradu ho neprozradilo ani světlo měsíce. V duchu počítal kroky.

Devatenáct, dvacet, jednadvacet, otočil se doleva a narazil do zdi.

Safra, vždyť tady měla být chodba. Copak neumím počítat? 

Chvíli nerozhodně stál, pak udělal ještě dva kroky dopředu, ruku na zdi. Objevila se křižovatka a ústí chodby. 

Plácl se do čela. Delší krok! Museli mít delší krok.

„Ale, ale, koho to tady máme?“ ozval se nepříjemný hlas.

„Najděte způsob, jak jim to zakázat.“ 
Právník svraštil obočí. 
„Prostě si nepřeji, aby letecký snímek mého domu byl zveřejněný na internetu!“
„Ale v těch tisících fotkách si přece nikdo zrovna vašeho domu nevšimne!“
„To víte jak? Nesnáším, když mi veřejnost leze do soukromí!“
„Ale tohle přece není bulvár! Jen kolekce fotografií, co dokumentuje erozi pobřeží. Adelman je fotil pro státní projekt. Celkem dvanáct tisíc fotek, tu vaši zatím stáhli jen dva lidi!“
„Čtyři!“
„Dva z nich byli vaši právníci!“
„Zažalujte Adelmana o padesát milionů dolarů!“

Stalo se. Barbra prohrála.
Následující měsíc navštívilo stránku a fotografii si prohlédlo 420 tisíc lidí.

Cvakání EVP rekordéru mu jde na nervy. Stejně jako tenhle pitomý starý hřbitov, stejně jako tahle pitomá noc, kdy vítr skučí a ve vzduchu je cítit napětí. Noc jako stvořená pro zjevení. Které nepřichází. 
Prostě nada. Zkouší to - nahrává zvuky, ladí rádio, cvaká fotoaparátem. 
Nic. 
Ani pitomej orb. 

Posazeni kolem sochy anděla rozvážně pozorují lidskou bytost. Nemluví - k tomu dávno nemají předpoklady - mlčky se dívají, jak človíček běhá s fotoaparátem, jak zoufale nahlíží mezi hroby. 
Povstanou. Je čas. 
Jejich shromáždění se človíčku přeloží jako nepatrně vychýlený pohyb v listoví, jako o oktávu nižší zaševelení větru. 

Zbystří. 

A brzy je spatří.