DMD č. 10. pro 10. 4. 2026. Téma: Kdo hledá, toho najdou

Mezi studenty vysokých škol vždycky kolovaly zvěsti, některé blíže, některé nahony vzdálené pravdě. Historky o tom, jak studenti psychologie zažívají blízká setkání a mají po tom prorocké vize ne nepodobné těm kněžny Libuše, se začaly opakovat až nápadně často. 
Petr, toho času student herecké školy, se začal vyptávat. Nejprve si od toho nic nesliboval, ale časem ho přemohla zvědavost. Nenápadně hledal lidi, kteří by mu řekli víc. Místo setkání. Kontaktní osoby. Co se na setkáních děje. 
Kolem něj byla pavučina mlčení. 
Skoro to vzdal. 
Jednoho dne na dveře zaklepali dva muži v bílých pláštích.
"Hledáme dobrovolníky pro nový toxin, soudruhu."
 

Zírá na obrazovku notebooku, srdce mu buší. Z obrazovky na něj hledí tmavovlasá drobná dívka. Dívá se na něj, směje se, mává.
Soňa.
Ztuhne.
Kde jsou fotky, co fotil celý večer? Dlouho trvalo, než našel tak skvělé místo! A fotil jak o život, tu holku, co se tak nestoudně válela ve vaně!
Zuřivě kliká. Marně. 
Jedna fotka. Soňa. Ale ta nána přece skočila pod vlak! Co dělá v jeho foťáku? A kde jsou fotky, co fotil on?  
Vytáhne čipovou kartu. Jeho byla určitě jiná!
Sevře se mu žaludek. Když fotil. A usnul. Vyměnili mu kartu. Našli ho. Kdo? A proč?
 

Manželé slaví výročí. Domluví se, že ve velkém obchodním centru dají oběd a pak si navzájem nakoupí i dárečky.

Najednou ale chlapík s hrůzou zjistí, že manželku po boku nemá, matně si vybavuje její sdělení, že ona musí jít támhle a on má čekat tuhle… ale kde?

Chvilku pobíhá a manželku hledá, ale marně. Tak přistoupí ke krásné ženě a zdvořile se ptá: „Promiňte, ztratila se mi manželka, nemohla byste mi pomoci ji najít?”

„A jak?”

„Jen se se mnou bavte a smějte se. I kdyby v tu dobu měla být na druhém konci republiky, tak se vždycky odněkud vynoří.”

Cukl sebou. Ten hlas jako kdyby přicházel ze všech stran, ale nikoho neviděl.

„Já? Já nic. Já jen... něco hledám.“

Najednou se jako stín objevila za ním a on na krku ucítil chladné ostří její dýky.

„To je legrační. Ty něco hledáš a já mezitím našla tebe,“ zachichotala se mu do ouška. Nebyl to pěkný smích, mrazilo z něj v zádech, ale neodvážil se pohnout. „Vlastně tě sleduju, co si opustil ty fanatický strejdy. Víš proč?“

Sotva patrně zavrtěl hlavou. Kdo by chtěl sledovat a přepadávat zrovna jeho? Od pohledu mu v ranečku zlaťáky necinkaly.

„Chudáčku, oni ti to neřekli?“

V Edomu neexistovaly žádné cesty ani vyšlapané stezky a cesta na nejvyšší horu znamenala klouzání v kamenném moři nebo šplh po ostrých kamenech. Matthew navzdory všudypřítomnému horku a fyzické námaze začínal drkotat zuby zimou. Snažil se nevnímat, jak se mu chvějí ruce. Několikrát se přistihl, že sahá do náprsní kapsy pro placatku, kterážto ovšem ležela někde v Londýně. Sotva dýchal a měl mžitky před očima.
"Jamesi," zafuněl, "proč u všech pekelných stvoření lezeme zrovna sem?"
"Protože," zafuněl James v odpověď, "hledáme mého dědečka."
"A tam nahoře," zajíkl se Matt, "tam ho najdeme?"
"Ne," hlesl James, "tam nahoře najde on nás."

Kdo hledá, toho najdou, říká se prý. Jenže já jsem moc ztracený. Rozbitý na tisíc kousků. Bolavý vlastní zradou. Nedávám už smysl. Ostatním a nejméně sám sobě.

Vidím vzkříšeného Krista. Mluvil jsem s ním. Držel mě v náručí, když mi bylo zle. Procházel se mnou nejhlubšími tunely času. Pokládal obklad na mé čelo. Nesmál se, nevinil, když mě vina rozervala na kusy.

Kdo jsem já? Přízrak rozbitý na tisíc střepů a všechny je má v dlaních ten, který sám v sobě umírá. Jediný střípek ho může zabít, přesto je drží všechny.

Kdo hledá, toho prý najdou. Ale já se ztratil.

Antonín rázoval mezi hroby a prohlížel s nadšením náhrobky na venkovském hřbitůvku. Už je blízko. Ještě najde pradědečka strýce Mirkovy pratety a uzavře pátou generaci mečové větve Fikarů. Pak zaběhne na faru, nahlédne do…

Do prdele! Tedy klatě, opravil se. Zaujat nápisy si nevšiml, že cestička zatáčí a pokračoval rovně. A teď trčí na dně jakési jámy. Vlastně hrobu! Čerstvě vykopaného! Hlubokého! Hodně hlubokého. Pokusil se vyškrábat ven. Neúspěšně. Nu což, povzdechl si.

Noc přešla v ráno a hrobník, který šel obhlédnout stav hrobu, dostal málem infarkt. Na dně kdosi ležel.
Přivolaný lékař konstatoval lehké prochladnutí a velmi kvalitní spánek.

Samozřejmě od začátku věděl, že je to nelegální. Ale představa zeleného lesku byla tak lákavá.

Strach neměl, a tohle místo vypadalo slibně. Rozkopané jámy, podhrabané kořeny, hromady přehrabané hlíny, to všechno svědčilo o tom, že tu není první ani poslední. Pustil se do práce.

Všechno šlo hladce, byla bezměsíčná noc, a světlo, kterým si svítil, měl upravené tak, aby nebylo zdálky vidět. Úroda se zdála bohatá, hromádka bledězelených kousků utěšeně rostla.

S náhodou ovšem nepočítal (nebo to byla samotná Vesna, kdo ví). Jeden ze stromů vedle jámy se vyvrátil a uvěznil ho uvnitř.

Teď musí jen doufat, že ho najdou.

"Tak koho tam máme?"

"Melodius - to jako vážně? Illadion - bard"

Fleuriot: "Vypadá sympaticky."

"K čemu by nám byl?" zhrozila se Jorcha, "uvědomuješ si, že ne o všem co děláme by se měli psát balady?"

"Tak dál, Indomitabus řečený Bílý štít"

"Chvíli jsem s ním mluvila, naprostý fanatik, nebrat."

"Hm, tak Hustokřen Vocas?"

"Vocílka," opravil mne Fleuriot.

"To je ten hobit? A co umí?"

"Prý vařit, rybařit …"

"Stačí nebrat," utla debatu Jorcha.

"Ale dobré jídlo na cestách?"

"Budeš se s ním dělit o krví vydřený prachy?"

"Nakonec Xyrbanika Waquawaid."

"Mě přišla schopná a milá," přikývla Jorcha.

"Snažila se tě sbalit, Jorcho."

Prestonova parta na palubě Charlotte odvedla dobrou práci. Konvoj se konečně dal do pohybu. Čtveřice lodí vytrvale ukrajovala míli za mílí hladiny zčeřené západním větrem. Bělavé čupřiny vln laskaly oblé boky pobité mědí. 
Příď Skřivánka zkrápěla ledová vodní tříšť. Muži a chlapci vyslaní do košů očima vytrvale pátrali v šedomodré dálavě po sebemenší známce přítomnosti silnější fregaty. Dlouhé dny jim však jedinými společníky byli osamělí albatrosi na své nekonečné pouti napříč oceány. 
Benjamin Milton seděl obkročmo na brámovém ráhně, kam ho vyslal pan Barkley. Nízké zimní slunce nepříjemně oslepovalo. Odvrátil zrak k severnímu obzoru. Pak ji spatřil. 
Hermine je našla.