DMD č. 10. pro 10. 4. 2026. Téma: Kdo hledá, toho najdou

„To je hezká pohádka, mami,“ Markéta odkládá vyšívací rámeček. Usmolená a příliš krátká nit bimbá pod plátnem. Dlouhá nitka, líná dívka.

„Tu mi vyprávěla babička.“ Rufina se na holčičku usmívá. „Ona vyšívala košile pro muže, co odcházeli do lesů.“ Ženina jehla se do plátna potápí a vynořuje jako delfín.

„Schovávali se?“ 

„Hledali cokoli, co není okov. Do podpaží jsem jim všívala přání návratu. Byl to složitý uzel. Kdo hledal smrt, toho nenašla. Kdo hledal je, zabloudil v břízách.“ 

Rufina se podívá Markétce do očí. „Když uvěříš, získáš sílu. Já hledala způsob, jak zastavit tanky. A nit si mě našla sama.“

Málokterý detektiv se může vydat do doby, kdy došlo ke zločinu.

Modrý koníček si už byl dost jistý, že to zločin byl.

Jeho koňské já teskně vzpomínalo na doby, kdy tyhle lidské věci nevnímalo.

Obrazy ale cestování v čase umožňují. Někdy až děsivě.

A tak se při pátrání po svých sourozencích koník ocitl v tmavé pustině plné běsnících neonových čar.

Útočily, škubaly sebou, a když se přiblížil, změnily se ve smečku vlků útočící na medvěda.

Pak ho zahlédli.

Koňské já i detektiv se shodli, že musí utéct.

Neonoví vlci se hnali za ním.

Koník cítil, jak mu kopyta stahuje bahno.

V Knize se to nepíše, ale Zvěstovatel s rodinou zůstal.

Pro všechny případy.

Matka mu důvěřovala. S otcem bylo těžké pořízení. Král většinou spal.

"Můžeš hledat ideální místo pro slušné lidi na cestách," vysvětloval anděl, "ale tam vás najdou hned. Sem nepůjdou."

"Coby ne," oponoval Josef, "jsou to vojáci."

"Ano. A své poslání považují za svaté." Tím posláním je vražda batolete. Anděl se otřásl odporem.

"Jestli uspějí, zajdou sem. Potom," dodal varovně. "Malému se tam bude líbit. Mají kočku. A psa."

"Nemám rád psy," zavrčel Josef.

"Já ano," usmál se anděl. "Kdysi s Tobiášem..."

 "Pojďte už," řekla Marie.

Bylo rozhodnuto.

Dům na kraji města vypadal prázdně, ale Elio věděl své. Uvnitř byl skrytý ten, koho hledal. Ten který ukradl jeho bohu moc. Ale Elio už ho přinutí ji vrátit. Teď hned!

„Ne!“ Hlas v jeho hlavě ho zmrazil v  půli kroku. „Ještě není správný čas! Zatím se drž dál. Kdyby tě teď objevili, mohlo by se všechno pokazit.“

Elio zaváhal. Byl tak blízko. Pak se ale poslušně otočil k odchodu. 

...

Klaudie se podezíravě zamračila na zabedněné okno. Na okamžik měla pocit... Ale ne, nikdo venku není. Je jen přetažená a trochu paranoidní. Kdo by se jí po dnešní noci divil. 

Drobek se vydal do lesa za Město hledat prchavky. Chtěl udělat Pickovi radost a trochu taky odčinit své poslední vylomeniny. Položil si pod smrček košík a snášel do něj kulaté houbičky. Vtom uslyšel z houštin vzrušené hlasy.

„Támhle je!“

„Jdi k němu!“

„Ne, jdi ty!“

Zpoza jedle vykoukla pihovatá tvářička.

„Ahoj, Drobku!“ 

Najednou se k němu hnal houf natěšených skautek s knížkami v rukách.

„Nechaly jsme si naše povídky o tobě svázat! Že nám je podepíšeš? A mohl bys je i trochu očadit?“ mlely jedna přes druhou.

Vyděšený drak chvilku couval, pak upustil prchavku, kterou držel v tlamě a zmizel.

"Mám takový neblahý pocit, že jsem se ztratil. Jako bych to v poslední době nebyl já. Bloudím tady po zahradě a nepoznávám to tu."

Starší muž se začne zmateně rozhlížet po okolí. 

"No vážně, tyhle stromy vidím poprvé. Ani ta lavička tu nikdy nebyla...tu budovu museli přistavět někdy v minulém týdnu, že?"

Po cestě kráčí zřízenec v bílém plášti a hlasitě volá. 

"Pane Novák? Haló, kdepak jste. Jo, tady."

"Vy jste se nám zase ztratil, co? Za chvilku vám začíná vodoléčba."

"Musím říct paní doktorce, aby vám zvýšila dávku léků."

Posadí muže na kolečkové křeslo a veze ho zpátky.

Pán Zla měl pro Alectu Carrowovou zvláštní slabost. Představovala kvintesenci smrtijedství. Byla naprosto slepě oddaná, poslouchala bez přemýšlení, neprojevoval se u ní sebemenší náznak empatie. Ideologii čisté krve šířila bez mrknutí oka. Jediné, co se jí dalo vytknout, byl nedostatek trpělivosti. 
Věděla, že Potter pátrá po posledním viteálu a chtěla se toho otravného šmejda zbavit hned. Čekat v havraspárské věži a odpočítávat minuty, než se ten nekňuba konečně uráčí dostavit, ji nebavilo.
Když se jeho tupý obličej konečně ukázal, pozvedla hůlku a v dramatické póze ji namířila k obloze. 
Luna Láskorádová byla neznámá, která naprosto vypadla z Alectiny jednoduché rovnice.

„Kde sou šeci? Dyť tadydle měli čekat! Deme přeci na hodinu k Binsovi!“ rozhlížel se Hagrid bezradně po prázdném prostranství před hradem.
„Kde je nejbližší hospoda?“ odpověděla Laděnka otázkou.
„V Prasinkách. Sou tam dvě. U tří košťat a U prasečí hlavy. A to jako proč?“
„Protože v jedné z nich budou. Vy jste nikdy nechodil na střední?“
„Na střední? Ee… co to jako je?“
Laděnka se na něj zkoumavě zadívala. Pak zavrtěla hlavou. „Tak jdeme pro ně, ne? O toho vašeho profesora Binnse bych nerada přišla.“

Uprchlíky, k jejich zklamání, našli Hagrid s Laděnkou ještě dříve, než oni našli hospodu. 

Vedoucí seděl ve své kanceláři a zamyšleně si pročítal e-mail. Žádost o postdoktorandskou pozici na jeho pracovišti. Proletěl životopis uchazeče: ukončené studium fyziky plazmatu, zkušenosti ze zahraničních stáží, velmi pěkný publikační index.  A navíc - jeho pobyt bude financován (Úplně nebo částečně? - Nejasné! Musí upřesnit!)  ze stipendia, takže by mu nemusel (tolik?) platit.
Klepnul na tlačítko Odpovědět a zamyslel se. 

Zaklepala a ani nečekala na odezvu a vpadla do jeho kanceláře: "Šéfe! Konečně mám tip na někoho, kdo za mě vezme ten půlúvazek! A znáte ji, dělala u vás doktorát!"
Zakroutil hlavou. Napřed nikdo, a pak hned dva dobří kandidáti najednou!

Všichni piloti z posádky Mstitele, a že to bylo pěkných pár stovek klonů, seděli a poslouchali přednášku vážně se tvářícího analytika od rozvědky. Měla obrázky, ale stejně by doslova každý z nich byl radši kdekoliv jinde. Copak nešlo ty zvěsti o nové technologii Konfederace vecpat do sta slov? Naštěstí to pan chytrý nakonec shrnul.
„Prostě si poblíž větších lodí dávejte pozor a torpédujte manuálně, protože jakmile spustíte aktivní vyhledávání cíle počítačem, tak vás tahle nová legrácka zaměří a sestřelí dřív než odpálíte. Nějaké dotazy?“
Ruku zvedl kapitán Yoss.
„A nemáme něco, co zaměří to, co zaměří nás, když začneme zaměřovat?“