DMD č. 10. pro 10. 4. 2026. Téma: Kdo hledá, toho najdou

Edward předstíral, že je mramorová socha.

Příliš mu to nevycházelo.

Jeho chlupatí nepřátelé se na něj vrhli ve velkém.

Byli všude!

Tlapy se dotýkaly jeho těla.

Jazyky ho olizovaly.

Zuby se snažily ho okusovat.

Edward zažíval muka.

A Bella... se tomu smála. Až se za břicho popadala.

"Nepomáháš," zašeptal Edward zhrzeně.

"Promiň," Bella ho pohladila po ruce. Koutky rtů jí pořád cukaly. "Ale netušila jsem, že se bojíš štěňat a budeš se snažit před nimi schovat. Přitom to byl tvůj nápad najít štěňátko v útulku a vzít si ho domů."

"A už nyní toho lituji. Nepořídíme si radši želvu?"

"Ne."

Marie Quinn ví, že má jen omezený čas.

Léky jí můžou koupit pár dní, možná týdnů, ale pak přestanou fungovat.

Vymažou sice vzpomínky na to, co si nesmí pamatovat, ale její mysl… celý svět… je už ohnutý kolem toho prázdného místa. Napůl vyplněná hlášení. Inzeráty, na které nikdo neodpověděl. Základna příliš velká pro tak malé oddělení. Pokusí se ho zaplnit. A když smaže i cestu k němu, najde si jinou.

A v ten moment uvidí tvar ██████ vykreslený ve vzorcích a mezerách a v lidech, kteří měli existovat. Uvidí válku, kterou prohrávají.

A ██████ uvidí ji.

A nenechá ji utéct.

Točíš se. Hudba hraje v rytmu let dávno minulých a zní tak nějak líp než všechno, co znáš. Jazz má prostě něco do sebe.

Točíš se. Trochu je to záměr, trochu improvizace. Necháváš se unášet hudbou, jen ať tě inspiruje, kroky budeš vymýšlet pak.

Točíš se. Cizí ruce tě vyslaly do otočky a ty sis jen tak z rozmaru přidala další. Sukně vlaje a kolem se míhají usměvavé tváře.

Točíš se. Na chvíli ztratíš směr, hledáš, kde je pravo a kde levo? A ruce už tě chytají, zpátky na zem.

Když tančíš, bolavý svět na malou chvilku konečně dává smysl.

Podobni světluškám. Svahem. Nahoru, dolů. Volají. Slabě. Moc slabě. Já umím silněji. Brzo tu budou. Jako slunce. Spousta malých sluncí. Krásné korálky ze skla. Světla v ruce. Velká světla nesou. 

Křoup, chroup.

Slunce, aby v noci viděli. Slabě. Když nemají, hledají ho. Hledají ho, i když není. Za kopci. Ve hnilobných pařezech. Na vodě. V korálcích. Jako mušky. Žene je mrcha. Říkají jí strach.

Chřump, hryz.

Strach. Tu neznám. Ani tu, co volají. Moc slabě. Všude les. Neznám, ale jím. Chybí jim. Hledají. Moc slabě. Malé slunce krásně září. Nevidí mě. Umím se krást. Mokřinou. Pak stačí zavolat. Silně.

HEEEEEJ!

Kapr Alex chytá lelky. Už jich nachytal habakuk a tak přikládá oko. Brouzdá. Sleduje Galadriel. Je nahá. Právě se převléká. Nasazuje si bílý plášť, bílý klobouk a bílý plnovous. Kapr Alex odhaluje tajemství. Brouzdá dál. Odula je odulá. Čím dál víc. Pozvala si výživovou poradkyni. Brouzdá dál. Finduilas právě porodila trojčata. Dali jim jména Bubíkmir, Dulíkmir a Kulíkmir. Brouzdá dál. Frodo si holí nohy, potom holí nohy Samovi. Brouzdá dál. A zatímco Kapr Alex brouzdá, v Mordoru pozoruje velké... ohnivé... judistické oko Kapra Alexe. Velkou rukou si velké oko dělá zápisky azbookou do svého služebního Nazghbooku. Brzo budou Vánoce. Pravoslavné.

Jestli mě něco na mé práci k uzoufání nebaví, je to dělat policajta. Strach z chyby nutí svěřence všeho věku k psím kusům. 
Když rozdám papíry a zachytím pohled dutohlávky sobí, je mi jasné, že ten stoh slohovek paralelní skupiny mezitím neopravím.
Začíná to stejně. Zoufale vykulené oči, pátrání po nejbližším okolí, krk, co by mohl směle konkurovat žirafímu, a dotyčný hledá, kde by co zachytil. Nebo rovnou telefon.
Někdy stačí náznačit, že jsem si všiml. Jindy musím, a to přímo nesnáším, přitlačit a vystavit přistiženého exemplárnímu trestu. 
Někdy si říkám, jestli by nebylo lepší předstírat, že jsem nic neviděl. 

Vyšlo to. Rozesmál se. Byli volní! Zeď vězení za nimi vypadala bezzubě.

"Musíme jít," zasyčel Frank, "než si všimnou, že jsme pryč."

Ben ze skrýše mezi kořeny vylovil pytel s oblečením. Brácha držel slovo.

Začali se chvatně převlékat. Frank se nervózně ohlížel. Nemohl se dočkat, až vyrazí.

Frank vytáhl z pytle klíčky od auta. Dojdou k benzince a odjedou, uklidňoval se. Měl špatný pocit.

Ben se náhle začal šacovat a protřepávat oblečení.

"Co je?!"

"Nemám ho," zbledl Ben, "nemám svůj přívěšek pro štěstí! Bez něj budu mít smůlu!"

Vzduch prořízl řev sirén. Světla se blížila.

Frank zaúpěl. Smůlu měli oba.

Prokletý dům zíral slepými okny. 
Jakoby se jeho temná minulost propsala do spár, nasytila cihly odžitými žaly, intrikami, záští a zlobou. 

Ale dar jejich konventu byl velkorysý a anonymní dárce ve svých pokynech velmi přesný. Pokřižovaly se, vstoupily a našly v zahradách posledního z živých v budově. Hrabal, ryl, převracel zem, v zoufalém, šíleném, nekonečném hledání.

Jemně, a přesto pevně jej uchopily a odvedly pryč, poslechl, jen když mu slíbily, že bude moci hledat dál – až se nají a vykoupe. 

Šel jako dítě, jen v bráně se otočil: „Já ho najdu, Edmonde Dantesi!“

Zmučený výkřik zněl ozvěnou v zmučeném domě.

"A co ty Zaklínači nic neříkáš?" Zeptala se dívka při obvazování další jeho rány.

"Přemýšlím."

"O čem?"

"O tom co nás potkalo v lese. O tom co jsme nehledali a našli. Nebo si nás to našlo samo? A co to tam dělalo?"

"A také proč to bylo samo?"

"Teď, než někam zase vyrazíš, tady zůstaneš chvíli ležet," pronesla dívka důrazně. Nedoléčeného tě nepustím. 

"A ty Marigolde zůstaneš u něj, ne že zmizíš za první sukní, kterou ve městě zahlédneš. Vzpomeň si na to, co jsi tady prožil."

"A já ti budu ráda pomáhat," promluvila tiše Elzee. "Ráda se něco přiučím." 

Aristides Protopsaltis otevřel oči a uviděl bílý strop vysoko nad sebou. Pak si uvědomil prudkou bolest v týlu.

Pohnul hlavou. Bolela. Je v nemocnici. Jak se sem dostal?

Obrátil pohled dál, do vyvalených očí Reného Ocelota na vedlejší posteli.

"Jste v pořádku, kliente?"

"Co se mi stalo?" 

"Trochu jsem vás omylem praštil berlemi. A vaše žena mě trochu přiškrtila. A váš bratr mě trochu praštil."

"Jste osel. A ne trochu."

"Musíte být hodný, abyste mohl být zlý."

"Cože?"

"Musíte se ztratit, abyste někoho našel. Naopak. Najít, abyste někoho hledal. Kdo najde, ten hledá. Koho zatknou, ten vám vyfakturuje detektivní pátrání."