DMD č. 23. pro 23. 4. 2026. Téma: Pokušení mocných

Hora si byla vědoma své přitažlivé síly, kterou měla od nepaměti. Někdy jí nechávala spát, netečná k okolí, nehybná, zdánlivě věčná. Nyní však vnímala, že dlouhá netečnost nevede ke stálosti, ale erozi a kdyby se jí plně poddala, časem by svou sílu ztratila, rozpadla by se v prach a úplně by zmizela. Potřebovala růst. Potřebovala energii a život, aby nezapomněla existovat. Věděla i to, že když bude života příliš mnoho, vyroste příliš prudce, všechno spálí a bude dlouho trvat, než k ní život opět pojme důvěru. Pokušení bylo silné a nebylo snadné ho ukolébat. Nevěděla, jestli bod zlomu pozná včas.

„Hň hň hň hň...“ dělá Gwen. 
A vedle zase San: „Hň hň hň hň...“
„Co se tady hňhňáte?“  divím se. „A k čemu máte ty upíří zuby?“
„Fkoufka na havouín,“ zašišlá Gwen, „máme fvý pvány.“
„Jako jaký?“
„Pfevečem fe va upííívy!“ nadšeně vyhrkne San. „Máme advefu Mavfoy Manov a...“
„A co, pokoušete Luciuse?“
„Hň hň hň...“
„Co blbnete, vždyť mu to dojde. Jsou to nasazovací zuby?“
„Ave nedojde... máme Pván!“
„No tak když v tom budete, tak proč taky nepokoušete Snapea?“
„Hň hň.. dobvej nápad!“
„A Voldemorta,“ rezignovaně povzdechnu.
„Jak zná náš pván?“ 
„Neopovažte se!“
Žádné okusování mocných čarodějů nebude!

„Balíčky? Ssskvělá návnada. Jsssem sssi jissstá, PPL už přešlapuje sssa rákosssem!” Kulevra se rozvalila a komentovala žabí manévry.

„Skokane,” zaskřehotal Alberto. „Nenech se rozhodit! Show must go on! Projekt zelená romantika pokračuje!”

V balicích lopuchách se vršily zetlelé listy, voňavé bahno a tlusté okřídlené mrtvolky.

„Ssso to tam dáváte?”

„Nebuď zvědavá!”

Užovka napjala krční svaly.

„C’est une surprise, krásko!”

„Krásssko!” Kulevra zjihla. „Ssse vysssvlíknu sss kůže! Tenhle Alberto není k sssahosssení!” Našpulila bezzubé dásně a poslala vzdušný polibek: „K sssežrání! Obejmout a ochutnat!” Smyslně se zavlnila, hodila po žabákovi očkem a zamilovaně zamrkala: „Ukaž mi, ssso to máš v balíčsssích!”

Moc je jednoduchá. Stačí vyvolat v nepřátelích strach, aby nedokázali uvažovat racionálně. 

V tom klubu to fungovalo skvěle – křik, krev, zaskočená Agony a banda idiotů, co si myslela, že drží svět v hrsti.

Nemohli se mýlit víc. 

Byl v pokušení vše ukončit, okamžitě, definitivně. Ale to by bylo příliš snadné, příliš primitivní. Paní Dao měla dalekosáhlejší plány.

Peníze, vliv, nesmrtelnost. Když je máte, těžko vás něčím zlákat. Šance beztrestně zabíjet a mučit? Jistě, i tomu by dokázal odolat. Ale proč?

Jejich role byly dané. Wries moudře promlouval. On konal. Rychle. Efektivně.

Moc je návyková.
Ale on není feťák.
Je dealer.

Dávno již se nad Seinou netyčí věž Nesle, druhdy dějiště pochmurného dramatu.

Žila kdysi v Paříži královna, domýšlivá stejně jako chlípná. 

Toužila neustále po mladých mužích. Každého milovala jen krátce, odhodila ho vysátého, nepotřebného, a natahovala se po dalším.

Ve věži nad řekou vskrytu holdovala svým choutkám. Ven vycházela už jen ona sama. Každého nešťastníka svrhla do propadla, napospas vlnám a vírům.

Zvláště ji vábili mladí studenti. Až jeden měl v osudu psáno něco jiného. Zachoval klid, obratným plaváním si zachránil život.

Královniny zlé činy byly odhaleny, neušla spravedlivému trestu.

A zachráněný žák zmoudřel, vystudoval a stal se velikým filosofem.

To se lehce řekne, že má být ostražitá, ale...

Přemýšlí. 

Pokud je za vším David, tak se chtěl pokusit se svými "dětmi" poškodit naši komunitu. Stačily by mu k tomu dvě skupiny? Nebo má větší plán? 

Jeho ego už dostalo zabrat dost. Určitě nepočítal s tím, že Daniels s dalšími lidmi vytvoří takto dobře bráněnou komunitu.  Sice asi dál pokračuje v pokusech s vetřelci, aby vytvořil dokonalý organismum, ale lidé mu dokázali, že nejsou druh určený k vyhynutí a že jsou schopni přežít. 

Zkusí prostudovat mapu.  Obě místa, kde došlo k napadení, jsou poblíž bažinatého terénu. A tady je třetí. 

„Pfffffffrrrtttt,“ odfrkla si nearistokraticky lady Margolotta Überwaldská a odložila knihu na noční* stolek. Nejen, že upíři v románu figurovali jako duševně rozhárané bledničky, navíc ještě pili krev, taková zaostalost. Zamyšleně se zahleděla na sloužící snažící se – zoufale pomalu – zapálit v krbu. Někdy by ale takové pokousnutí – pošťouchnutí mohlo být výchovné… Ne, ne, ne – intriky, moc, splétání, černá káva – to jsou ta pravá afrodisiaka.

Jako prastarý upír si ale uvědomovala magickou sílu Slova. Ta naprostá debilita by mohla prosáknout mnohovesmírem a nakazit ostatní světy tou….upíří romantikou.

Riskovat nelze, pomyslela si a mrskla knihou přímo do ohně.

*V jejím případě denní.
 

Je přitažlivé, to vytáhlé děvče s kaštanovým copem, a v něm se palčivě ozývá čerstvě nalezená touha. A tak ji k sobě jednou ve stájích nesmlouvavě přitáhne. 

Dívka se roztřese, cloumá jí strach z nepoznaného. Očekává bolest, ale neprotestuje. 

„Chci tě,“ oznámí jí.  

„Proč?“ pípne. 

Bylo by tak snadné říct, protože já jsem pán a ty jenom služka. 

„Líbíš se mi.“ 

Ustrašeně se na něj podívá. Její oči mluví, i když je zticha. Polkne a kývne. 

Po chvíli se chlapec zvedne a odejde, aniž by se jí dotkl. 

Ten, který se jednou stane poručíkem Bánffym, právě prošel první zkouškou lidskosti. 

Jeskyně na úbočí kopce se ukázala jako slepá, a tak pátrali dál. Nakonec vhodný podzemní prostor objevil Borlan. Větší vstup ústil v chodbu, jež klesala do bludiště pod Lučnými vrchy. Přesně tohle potřebovali. Borlan se následně vydal do nedaleké vesnice najmout kohokoli na výrobu schránky. Trnilam mohl snadno vše urychlit a schránku vytvarovat kouzlem. Velmi jej svrběly ruce, aby čarovné schopnosti využil, leč věděl, že jakékoli kouzlo by mohlo netvora přivolat. A na to zatím nebyli připraveni.

S Vajgorem konečně osaměli.

„Pane Trnilame,“ Vajgor mu pevně pohlédl do očí, „ocenil bych, kdybyste mi sdělil, co po mně vlastně budete chtít.“

"Občas mě přepadne chuť udělat něco zakázanýho, nebo něco, co nikdo neudělal."

"Ano, říká se tomu hazardování a dotyční by neměli pilotovat letadla."

"Kušuj! Jsem dobrej pilot."

"Byl bys ještě lepší, kdyby ti nescházela sebekázeň."

"Netvrď mi, že jsi nikdy stíhačkou do vzduchu nenačmáral čuráka."

"Zklamu tě, ale ne."

"Vždycky jsi byl hodnej chlapeček?"

"Jak kdy a jak pro koho. Uniforma RAF otevírala různé dveře. A ne všechny vedly na počestná místa."

"To mě zajímá, povídej!"

"Zkrátka, než malovat ptáka kondenzační čarou na oblohu, to jsem si ho radši nechal vykouřit."

Black chtěl něco poznamenat, ale přerušila ho výstraha palivoměru.