Noční Klub

Tady se nemohlo změnit nic zásadního, říkala si Hermiona a usmála se při vzpomínce na dotčeně se tvářícího, kouzlem znehybněného, Kocoura.

Do svých předpokladů ovšem nezahrnula, že Kocour se spojil s Tomislavem a Voloďou, společně rychle našli a vykopali „mrtvého“ Tobiáše a vnořili se do tajných zákoutí katakomb, o kterých Hanako nevěděla, tedy je nemohla zabijákům prozradit.

Při své kontrolní návštěvě Prahy tak objevila přeživší členy Nočního klubu sice v úkrytu, zato odhodlané a plánující pomstu.

„Nacpu jí do chřtánu třeba jablko, tím by mohla zesmrtnout dostatečně bolestivě, ale zároveň pomalu, aby nám řekla, kde najdeme Wriese s Van Vrenem!“

Troufám si tvrdit, že panu Ho je několik set let. Nikdy jsem se ho na to nezeptal. Je to neslušné v naší i jeho kultuře. Přesto mě překvapil. Krom záliby ve sbírce vodních dýmek, kterých již má celou řadu, se shlédl i v českém punku. Spolu s Ulriškou chodí na koncerty, kde spolu pogují na pecky jako je Známka punku.

On, malý, seschlý asiat s copem do půli zad, ona vyžle s duhově vyčesaným kohoutem, piercingy a několika zámky v uších. Dohromady tvoří skutečně kuriózní pár. Přitom jinak jsou celkem normální, ona, geniální počítačový mág, on, dokonalý stroj na zabíjení.

Karolína mi zarve za ruku, až mi ji málem utrhne. Upírka, ach jo. Zase bude rychlejší a silnější než já. Mít tohle zelenooké blonďaté stvoření jako skorosestru je neštěstí.
„Tobiáši!“ zasyčí zlověstně. „Nehraj si se mnou a koukej prozradit, co s panem Ho chystáte.“
„Překvapení,“ zachechtám se. „Počkej si, sestřičko. A pusť tu ruku. Sice by mi dorostla, ale chvíli to zabere a strašně nepříjemně to svědí, víš?“
„Snad by ses nebál ženské,“ vysmívá se. „Zahrajeme si. Přece jsi přeborník v páce, onehdy jsi vykládal, jak jsi během svého hrdinského útěku před Wriesem a Van Vrenem ožebračil nějaké dva chudáky.“

OK, nejsem tak velký pašák, jak jsem si myslel. Ano, jsem upír, takže mám sílu, vytrvalost a schopnosti větší než obyčejní lidé. Škoda že kolem mě najednou není mnoho obyčejných lidí.

Provokovat Denisu nebyl nejchytřejší plán. Je očividně schopná upírka, navíc ve svém domácím prostředí. Naproti tomu, já jsem sotva vylíhlé upíří mládě, které si jen obtížně uvědomuje meze svých schopností, unesené z domova, traumatizované ze smrti rodiny.

Když dopije drink z malých, lákavě vypadajících rybek… provokativně si utáhne šňůrky svých bikinek… elegantním saltem vyskočí z díry na palubu…

Mám zavřené oči a soustředím se. Zesílím. Brzy to taky dokážu!

"Slyšela jsi, že nikdy nikdo nemluvil s nikým, kdo přímo mluvil s panem Hashimotem?"
"Fakt? Zřejmě bych k němu měla být slušnější," zatvářila se Mazlík kajícně.
"Dokonce se mě ptal, zda si přeji přímou dopisní omluvu od prezidenta naší republiky," kroutil jsem nevěřícně hlavou.
"Chceš snad říct, že se ti vážně omluví český prezident?" otevřela sestra nevěřícně oči.
"Premiér taky. Navíc oba obdržíme doživotní rentu za způsobenou psychickou újmu," zasmál jsem se.
Při slovech doživotní se i Mazlíkovi zaleskly v očích pobavené jiskřičky. "Netušila jsem, že mají prsty vážně všude. Pamatuješ si, jak jsme si bláhově mysleli, jak jsme tajní?

Zamítavě jsem zakroutil hlavou. Tři hodiny v letadle, a ještě dvě tam budeme. Začínám litovat, že jsem neletěl s Hanako.
„Tobiáši, prosím,“ hodila po mně Karolína pohled, který by přesvědčil Hitlera k adopci dvou malých černých židů. „Ale vždyť by se to dalo nějak udělat, ne? Já bych to strašně chtěla ochutnat,“ zasnila se Karolína a při té myšlence jí vyjely přední špičáky z pusy.“
„Schovej to, je to neslušné,“ brnkl jsem jí do brady.
„Já už ale k narozeninám nebudu chtít nic jiného,“ prosila pohledem dál.
„Kup si kanárka,“ odbyl jsem ji.
„Jsi zlý,“ našpulila rty.
„A ty otravná.“

Janička byla naše zlatíčko. Trochu jednodušší, ale nejhodnější stvoření, jaké kdy po zemi chodilo. Do dnešního dne jsem pořádně nepochopil, jak jí to Wries s Van Vrenem mohli udělat. Ještě dlouho poté, co jsem oba vlastnoručně zabil a rozsekal na co nejmenší kousky, se mi ve snech vracel obraz jejího zmučeného těla, pohozeného v průjezdu mezi dřevěnými bedýnkami od zeleniny.
Janička by přitom v životě neublížila mouše. Celý život tiše vzdychala, když se dívala na Mazlíkovu a později i na Hanačinu postavu, ale ona to prostě měla v rodině. Obrovské srdce pro každého, jen toho mozku jí Bůh moc nenadělil.

„Ten hrdina musí být hrozně hustej,“ položil jsem nohy vedle výdechu topení.
„Bude neskutečně namakanej,“ radil Ten druhý.
„Právě že ne. Když bude namakanej, nebude to ono.“
„Jak že to nebude ono. Musí bejt namakanej. Chceš, aby vytáhl třistatunový stroj z dvacetimetrový propasti.“
Nejhorší je, když mi Ten druhý kecá do psaní knížky tak, jako zrovna teď.. Nemá žádné literární střevo, ale jediné, co mu ke štěstí stačí, je kecat mi do úplně všeho.
„Tak mu dej nějakou rodinu. Aspoň bude mít důvod pomsty.“
„Rodina ne, ta je pěkně trapná,“ bodlo mne u srdce při vzpomínce na mou mrtvou rodinu.

Sedím na tom nejkrutějším místě na světě. Zažil už jsem opravdu všelicos: smrt, oživení, mučení stříbrnou mincí, mučení stříbrným křížem, otravu (lék, respektive tygří dráp v žaludku), pak skoro smrt, opět skoro smrt. Prostě jsem si prošel docela dost velkým peklem. To ale, jaké příkoří je mi činěno teď a jak hrozně trpím, se s tím nedá srovnávat. Navíc zrada, která mne do téhle šlamastiky dovedla, přišla z mé rodiny.
Abych to zkrátil. Právě sedím v Luxoru na autogramiádě své poslední knihy.
"Pane Jánský? Stanislava Malá, časopis Pevnost, řekněte nám prosím něco o etymologii slova džin."
"Paní Dao! Vrať se!"

"Pane Moone?" zeptal jsem se hlavy na stole.
"Mistře Moone," opravil mne skromně Mistr Moon.
"Co přesně že to Šero Démona dělá?"
"Stín Démona, Tobiáši," opravil mne Mistr Moon, "nedělá v podstatě nic, jen vaše upírské schopnosti drobátko vylepší."
"Co vylepšovat? Jsem skvělý sám od sebe."
"Ach to mládí," rozmyslel si Mistr Moon zavrtění hlavou, takže se jen drobet zavrtěla.
"Jste silný upír a musím uznat, že velmi silný, i tak byste měl problém porazit byť jednoho jediného příslušníka Druhé rasy. Tam kam jdete teď jich bude mnohem, mnohem více."
Nasucho jsem polkl a rychle se do démonské oceli oděl.

Maminka vletěla malé Karolínce do pokoje, která už dávno spala. Řekla potichu s vyděšeným výrazem v obličeji: ,,Rychle, pod postel! Buď hodná!"
Přiložila si prst na rty. ,,Psst!"
Pak už se jen rozletěly dveře, cizí chlápci chytili maminku za vlasy, probodli její tělo židlí k podlaze, polili benzínem a škrtli...

Duchem nepřítomnou Karolínu posadil na postel a zajel svými doktorskými prsty pod její košili. ,,Ty jsi ale sexy kočička..."
Připevnil ji ruce a nohy k posteli. Rozepnul si poklopec.
Už se nebránila. Neměla sílu. Po tváři se jí kutálely slzy. Ty ale nemohl vidět.
,,Prosím, taštičku ne..."
Zašklebil se. ,,Psst!"

„Cože mám udělat?“
„Nechat to na mně.“
„Chceš říct, že ti mám přenechat vládu nad mým vlastní tělem? Ať s ním děláš co chceš?“
„Kde je problém?“
„Když jsem to zkusil naposledy, skončili jsme v bordelu.“
„Chyba v podprogramu.“
„Ty jsi můj podprogram!“
„Ne. Já jsem tvé nové a zcela ucelené já.“
„K čemu mi to je?“
„Multitasking?“
„Proč já se s tebou jen bavím.“
„Máš mne rád. Tak dáš mi to velení?“
„Nedám.“
„Prosím.“
„Ne!“
„Moment cože? Bordel?“ ozvalo se zároveň od Denisy i Karolíny.
„Ehm. Víš že jsme asi mluvili nahlas?“
„Velíš!“ zařval jsem a vystrašeně se stáhl.

Po zuřivé výměně jsme se od sebe oddělili. Pan Jal Hi těžce oddychoval a hleděl na mě s úžasem. Možná to byl i strach.
"Na příslušníka vašeho druhu jste neobvykle rychlí," připustil opatrně a pozvedl katanu v obraném postoji.
"Protože jsem superupír." ušklíbl jsem se a zaútočil. Po chvíli z něj zbyly jen na jemno nasekané kousky těla. Začal jsem je házet do moře žralokům. Bylo jich tam hodně, asi věděli že Tobiáš v okolí znamená večeři zdarma.
Pan Jal Hi na mě vyčítavě hleděl, a koulel očima.
Zabít málo. Komentoval to Ten druhý.
Nezbývalo mi než s tím souhlasit.