DMD č. 26. pro 26. 4. 2026. Téma: Máte právo nevypovídat

Osud se probral s rukama zkroucenýma za zády. Chtěl se pyšně rozkřiknout, ale Om ho usadil s tím, že má maximálně právo držet hubu, pokud nechce, aby se tohle doneslo Dámě. Osud rázem schlípl, a po téhle mezihře se Šichtus zase ocitl ve Dvoře.

Svítalo. Šichtus procházel okolo cel, kde zrovna Navážka zadrženým zdůrazňoval, že vždycky mají právo mlčet, ale pokud ho využijí, tak Hlídka bude nucená domyslet si všechno sama. A pokud jejich případ dostane na starost on, Navážka, tak budou až po krk v problémech, protože on teď, v létě, žádným myslitelem není.

Šichtus se usmál. Byl doma.

„Merde alors! Maudite bestiole, je vais te foutre dehors!" neslo se z podkrovního bytu luxusního domu v Marylebone. Peprná francouzština tryskala z úst velmi nazlobeného lovce stínů, toho času služebně v Londýně. Rukavice z jemné kozinky ležely na podlaze rozkousané na kusy.
"Mathieu!" zařval Sylvain znovu. 
Matthew přišel do ložnice a viník se mu poslušně držel u nohy.
"Cette bête zničila moje nejlepší rukavice. Co mi k tomu povíš, Oscare?" 
Oscar svěsil uši a zadíval se na druhého nejoblíbenějšího člověka zlatavýma očima. Chvíli se se Sylvainem měřili pohledem, než Sylvain konečně zjihnul. 
"Je nevinný, chápu. Ale koupíš mi nové, chéri."

„Ať to skončí, jak chce, policii se možná nevyhneš,“ varuju Juru, který líčí různé nápady, jak na stalkera přitlačit. „Jestli už je tak rozsypaný, jak říkáš, může něco vyvést. Musíme ho hlídat, a protože jsme jen dva, tak se střídat. Kdyby cokoli, okamžitě mi volej, jasný?“
„Ty mě ale taky,“ kontruje Jura.
„Samozřejmě,“ přikývnu. „A nezapomeň, kdyby něco, hlavně neříkat víc, než musíš. Nechceš nás přivést do maléru, že ne?“
„Nejsem blbej,“ zahučí. 
„O tom, že jsi byl v jeho noťasu, ani muk. Oni to zjistí, ale…“
„Nezjistí.“
Nadzdvihnu obočí. „Opravdu?“
„Jo.“
„Dobře. Ale prostě čím míň řekneš, tím líp.“
 

Dva dny cesty, menší město, hospoda.

"Stejně nepochopim, jak může být někdo tak vypatlanej, jako ten vidlák. On normálně čekal, že mu tu ovci přivedem zpátky. Ty kecy!!!" zahlaholila Jorcha.

"Zmlknul ale rychle, když jsme tam dotáhli tu hlavu," ušklíbl se Fleuriot.

"Musím si pořídit novou tornu, po deseti letech!"

"Já potřebuju šípy, zbylo mi jich po tom všem jen pět," škytl Klíšťák a lokl si piva.

"Zajímalo by mně, co jste si špitali těsně potom, co ten raptor zcepeněl."

Jorcha s Fleuriotem na sebe mrkli: "To se nikdy nedozvíš!"

"Vsadíte se? Dáme pár rund panáků! Začneme zostra ručnim dělem."

Ani nevěděl jak, během kamarádského rozhovoru Anluan strážce jedním rychlým pohybem praštil, a už se v bezvědomí válel na zemi jako pytel brambor. Odtáhl ho a schoval za zástěnu z deky, kde měla stráž alespoň trochu soukromí.

Popadl klíče, které krátce nato zachrastily v zpuchřelém zámku, a houknul na ostatní.

„Je to pátá cela,“ zahlaholil.

Po chvilce hledání se otevřely i tyto dveře a za nimi stál v pozoru hubený muž v okovech, jehož naježený plnovous mu zakrýval skoro celý umazaný obličej. Mlčel.

„Možná ti pověděli, že máš právo nevypovídat, ale my ti rozvážeme jazyk,“ štěkl na něj nemilosrdně Anluan.