Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
Sňatek byl domluvený, ale snaží se být dobrým manželem. Věděl, že kdysi trpěla příchylností k muži, který nic neznamenal. K ničemu samozřejmě nedošlo, jen holčičí poblázněné snění. Ona tomu říká láska, ale bylo jí sotva třináct, ksakru.
Tak proč to pořád vytahuje? Jemu se zpovídat nemusí, navíc s hysterickým brekem. Je to pryč, koho to zajímá?
Bere ji do společnosti, nosí jí květiny, a ona místo vděku vzlyká, že si ho nezaslouží!
"Jak můžeš v tomhle vedru pít kafe," podivil se svému kolegovi detektiv Carroll Cooley.
"Patří to k práci."
Oběma bylo horko, seděli v autě naproti bydlišti hledaného muže a jako na potvoru nebylo na ulici žádné stinné místo.
Cooley se pokusil zastínit se novinami, ale moc to nešlo. "No to mě poser."
"Co?"
Cooley parťákovi ukázal článek s fotografií brýlatého muže.
"Toho jsem někde viděl."
"Toho chlápka jsem ve třiašedesátým zatknul za znásilnění. A teď ho pustili, prej nevěděl, že se nemusí přiznat. Kravina."
Ze sledovaných dveří vyšel muž.
"Jak mu to řekneme?" zeptal se Cooley detektiva, vystupuje z auta.
"Zatýkací formule" známá z mnoha amerických filmů má svůj původ v soudním procesu Miranda vs. Arizona. Ernesto Miranda byl Američan, který byl v roce 1963 odsouzen na třicet let vězení za únos a znásilnění osmnáctileté ženy, ke kterému se přiznal.
Pár let po svém uvěznění se na radu svého právníka odvolal s tím, že nevěděl, že nemusí přiznání podepsat, čímž došlo k porušení jeho ústavních práv. Soud tuto námitku uznal a Mirandu osvobodil.
Došlo naštěstí k dalšímu soudnímu procesu, který obžaloba založila na jiných důkazech. Miranda tak byl odsouzen znovu. Po pěti letech vězení byl propuštěn na podmínku a přivydělával si prodejem autogramů na taháky s varováním (You have the right to remain silent...), která dávají policisté zatýkaným, aby se taková situace už neopakovala.
Miranda kromě toho páchal další zločiny a přestupky, do vězení se na chvíli vrátil a nakonec zemřel po potyčce v baru, kde byl ubodán. Muž, který vraždu pravděpodobně spáchal, uprchl spravedlnosti do Mexika.
Psáno v rámci mé letošní výzvy - každý den jeden padouch, pěkně podle abecedy.
Byl zahnaný do kouta. Teda… to si ti dva naivkové mysleli. Murray řval něco o tom, že právo nevypovídat se nevztahuje na takové grázly jako on a že mu rozmlátí jeho proradný ksicht. Joyce byla kromě naštvání taky zoufalá.
Krásné. Rozhněvaní lidé neposlouchají motor.
Venku už se vrtule točila.
Nechal je mluvit. Obvinění, hrozby, morálka — slova, kecy, bludy. Všechna znějí stejně. Důležité jsou činy. Jako třeba, když si podplatíte správného mechanika. Ustoupil o krok, pak o druhý, jako zbabělec, jakého v něm chtěli vidět. A právě tehdy pochopili svůj omyl.
Yuri nevypovídal. Jen nastartoval a odletěl i s jejich nadějí.
Yuri s ďábelským chechtotem mizí ze scény. Zítra by měl přijít Zorg z Pátého elementu, podobný potrhlý padouch.
A protože už tu byly dotazy na to, čím vyplním zbývající dny dubna, budou to nepochybně háčkovaná písmena, jen se musím rozhodnout, které ze sady Č, Š a Ř vynechám. Končit se bude Ž, i když ještě ani vzdáleně netuším, jaký padouch by tam mohl nastoupit :-) A ano, měla jsem si to samozřejmě promyslet, a dávat ty háčkované průběžně... jenže já málokdy přemýšlím tak dlouho dopředu...
Nemluvit o něčem, co se možná nestalo, je výsostné právo obyvatel reality. Pak jsou tu ještě děti, blázni, filosofové a spisovatelé, jimž je umožněno či tolerováno mluvit víc a dál. Využiji tedy práva na výpověď, neboť se v duši cítím být střídavě každým z nich.
Nastával čas, aby si všichni položili otázky, proč tu jsou a jestli tady chtějí či musí být dál. Co se z cesty naučili, co na ní zapomněli a po čem touží. Co jsou ochotni obětovat, zahodit a ponechat. Veskrze velké a náročné otázky pro lidi, možná snazší a menší pro zvířata a jejich kratší životy.
Nora je příšerně unavená. Proměna s velkou změnou hmoty je náročná i normálně, natož narychlo. „Máte všechno?” zeptá se Blanky. „Máme. Mohlas vypadnout, jakmile přiznal ten hrob.” „Podělala jsem to?” „Těžko. Jsi civilistka. Ale naše nabídka pořád platí.” „Není to pro mě.” Zásahovka táhne pořvávajícího Dušana do auta. Gabriela se hne k němu. Roman ji zarazí a Dušan ho sjede žárlivým pohledem. Blanka protočí panenky. „Dáreček.” Donese se k nim útržek hovoru. „Za to můžou ty čubky čarodějnické! Nahrály to na mě! Zažaluji vás za policejní brutalitu!” „Dobře, dobře. Lukáši, zadokumentuj ty pochcaný kalhoty. Hlavně to omylem nepostni na Instagram.”
V pohádce o záchraně hviezdnej lásky Paule už neostalo nič. Len rozbitá šošovka. Kráča púšťou, ktorá ostala po jej prianí a bláznie. Zachránia ju tvory s prasačími očkami.
Brav = Vepř
Paula sa prebrala na ležadle. Tri bruchaté, ušaté a škaredé tvory ju sledovali.
Napriek nevoľnosti si urobila jasno: „Vy ste opice?“
„Koľká druhová nekorektnosť,“ odpovedal tvor v staroružovej kombinéze.
„Primitívne! Máme právo nevypovedať?“ najprasiatkovitejší sa pohrával s prstami.
„Podľa Brawina sme najvyšší inteligentný vývojový stupeň – Brafčáky!“ najmenší si potiahol z krátkej cigarety.
Paulínka sa nadvihla v priateľskej konverzácii: „Vypasená inteligencia!
„Sme prirodzene objemnejší! Nafúklo nás z tepla! To sú tekutiny!“
Protestovali prví dvaja, ale tretí ju uviedol do obrazu: „Vlastne naberáme váhu pre medzihviezdne lety.“
„Asi som fakt pripečená.“
„Sme Roch, Kro, a Grab! A čakáme dievča! Vitaj na Brafkonure!“
Témata mě nemají ráda (nebo mají ráda mou krysu). Chtěla jsem vás toho ušetřit, ale jsem donucena zkazit si pár chvil před koncem moji selanku.
Praha, 1867
Byli jste varováni. Zločin dvojnásobného manželství v celé jeho ohavnosti.
Nedokázala už brečet. Taky nedokázala Ferdyho přimět, aby neklečel na podlaze s hlavou v dlaních. Drásal ji pocit, že neplní své povinnosti. Její výchova, rozum i srdce nevybíravě křičeli, že by ho měla utěšovat.
"Ale jako tvoje žena na tebe nemusím žalovat?"
Věděla, že se jen marně chytá stébla.
"Nejsi..." hlesl sotva slyšitelně.
"Ne, jsem... Coura? Je to správně česky?"
"Neříkej to..."
"Mám lhát? Chceš, abychom si lhali až do konce našich dní?"
"Neměla jsi to nikdy vědět."
Vyslovené to znělo odpornější, než když na to jen myslel.
"Ty nedokážeš žít ve lži, Anynko. A já nedokážu žít bez tebe."
A teď si musíte protrpět ještě exkurz do rakouského práva. "Při dvojnásobném manželství musí trestní soud v rozsudku uznati, že druhé manželství jest neplatné a jsou-li tu dítky z druhého neplatného manželství, posuzuji se tak, jakoby byly krom manželství zplozené, obdrží příjmení po matce, ježto měla po otci svém a nemají dědičného práva po svém otci, jako jest to u nemanželských dítek vůbec.
Kdyby i hned po čase první manželství přestalo, žeby zemřela manželka mužovi, kterýž se dopustil zločinu uvedeného, nesmí si vzíti osobu, s kterouž zločin ten zpáchal, neb jest tu překážka zakonnitá, při kteréž nelze ve sňatek manželský vejíti, jelikož se považují osoby takové za cizoložníky."
Medvěd popadne drápy dveře u řidiče a vytrhne je. Vřeštící Dušan se snaží přelézt na sedadlo spolujezdce. Medvěd za ním neleze. Civí někam k benzínce a couvá. Pryč! Dušan vyskočí z auta. Vmžiku jsou u něj obě šlapky a somrák a z kamionů vyskáčou zakuklenci. Všichni začnou řvát. „Policie!” „Lehni!” „Ruce na zem!”
Gabriela si stíní oči před prudkým sluncem a s obavami hledá. Nikde žádná krev. Šlapky a somrák se převlékají do civilu. Nora sedí na obrubníku. Dušan leží zpacifikovaný na zemi a v rozkroku má velkou mokrou skvrnu. Dva zakuklenci se hádají, kdo si ho vezme do auta.
