DMD č. 30. pro 30. 4. 2026. Téma: Sbaleno

Projde všechny listiny. Některé spálí hned, jiné předtím pročítá a jen pár jich nechá poskládaných na stole. Zlomené a poškozené štětce skončí v odpadu, funkční vyrovná vedle listin spolu s barvou.

Rukama pečlivě přejíždí sklady na prádle a jednotlivé kusy třídí podle druhu.

Předměty osobní hygieny vyhodí rovnou, stejně jako drobnosti, jejichž jediná cena je ve vzpomínkách.

Když skončí je jeho místnost čistá a odosobněná. Posadí se do okna. Čeká. Sbalil a uklidil svůj život a nenechá nikoho, aby mu ho vzal. Než se sluneční kotouč vyhoupne nad obzor, nakloní se. Let a pád. Dnes sluneční Bůh plánovanou oběť nedostane.

Sbalila mu čisté košile, jeho obnošený kabát a pevné šněrovací boty.

“Tak tedy, sbohem, křepeličko.”

Ještě mu udělala křížek na čelo a dovolila, aby ji držel v náručí a líbal na tváře a do vlasů, dokud sám nebude chtít přestat.

“Dávej na sebe pozor.”

Upíral na ni pohled, jako by ještě na něco čekal.

“Já… půjdu už.”

“Vrať se brzy, milý můj,” řekla konečně a pohladila ho po vlasech.

S úsměvem si nasadil klobouk a vyrazil s napjatým očekáváním na další ze svých badatelských výprav. Třeba se mu konečně splní sen a přesvědčí toho bémáka Rýbrcoula, aby přijal českou identitu.

V Harry Potterovi a Tajemné komnatě jeli všichni, kdo bydleli v Doupěti, na nádraží King's Cross autem pana Weasleyho. Může mi někdo vysvětlit, proč, když už měli všechno sbaleno, uložené v autě a byli na cestě, se vraceli pro něco, co zapomněli? A to hned dvakrát? Nejdříve zapomněla Ginny deník, ano, přesně ten deník, a pak dvojčata zapomněla košťata. Košťata! To nemohli prostě deník poslat poštou? A košťata? Nebo je poslat Letaxem? Vždyť není problém je vzít, zmenšit, strčit do kapsy, přemístit se do Prasinek, dojít k hradu a předat je. Od čeho jsem kouzelník, že? Proč bych používal kouzla?

Při prvním odchodu z Kamina - Hush tenkrát ještě netušil, že nebude poslední - bylo balení otázkou minuty. Všechno podstatné měl přichystané od zásobovačů, jen zkontroloval, že mu nechybí něco zásadního a že mu nějaký vtipálek neschoval kus brnění. Osobních věcí bylo minimum - datapad s pár lacinými časopisy a jeho poznámkami k medickému manuálu.

Při tom druhém všechno desetkrát obracel. Bude to opravdu potřebovat? Dokáže to sehnat po cestě? Každý gram potáhne na zádech, a nikde nebude čekat loď s jídlem a postelí.

Poprvé odcházel hlavou vztyčenou - jeho výcvik byl u konce.

Podruhé se na každém kroku otáčel, jestli ho někdo nesleduje.

- A či si mi tu, Pištík môj?
- No a kde by som mal byť?
- No veď ja len tak, že sa už druhý deň na cestu balíš. Hádam nejdeš tie naše ovce hľadať.
- Ale kdeže. Na piknik sa chystám. A už som aj zbalil všetko, čo mi treba.
- Na piknik? Hádam len zase ten mesiac neskončil.
- Veruže skončil, Jarík. Zasa budeme mať na chvíľu pokoj. Ja ti mám pocit, že celý rok sa toľko nenarobíme, ako v tomto mesiaci.
- Veď ja tiež. Ale povedz mi, Pištík, pred tým, ako sa na piknik vyberieš, nezájdeme ešte spolu do dediny do krčmy?
 

„Co myslíš,“ drcnul spolužák do Picka, „koho vyberou?“

„Vybírají karty. Nikdo neví, jestli má v sobě magii. Moje babička měla, táta ne …“ odvětil Picek

„Ty vole, vybrat tak mě! Na celou maturitu bych se vyfláknul a šel dělat čaroděje. Já nevím, jak ty, ale já mám doma pro jistotu sbaleno…“

„No jo, ale i jako adept na čaroděje se budeš muset učit jak mourovatej, myslels na to? Já bejt tebou, tak bych tak rychle nebalil…“

Nakonec se do Citadely stěhoval Picek. Když se nad ním rozsvítila magická karta, krystal pod Citadelou se rozzářil a Evelína v něm se šťastně usmála.

"Bella se zbláznila. Pomoc."

Alice si do telefonu dramaticky povzdechla. Což bylo o to výmluvnější, protože nepotřebovala dýchat. "Co jsi provedl tentokrát?"

"Proč automaticky předpokládáš, že je to moje vina?"

"Protože tě znám. Vyklop to."

"Fajn." Zabrblal Edward. "Sbalila všechno moje oblečení do kufru a hodila ho do moře."

Aliciny rty zacukaly. "Chápu. Uvedla důvod?"

"Řekla, že se oblékám jako starý mladý. A že i když je mi přes 100 let, nemusím tak vypadat."

"A co jsi udělal?"

"Co bych mohl udělat? Hodil jsem jí na hlavu moje bačkory."

"... Víš o tom, že vlastnictví bačkor akorát potvrzuje její slova."

"Zmlkni."

Hermiona se přesunula k otevřenému oknu a k očím přiložila dalekohled. Ostatní dispečeři stáli za ní a i bez dalekohledu viděli, jak se na dráhu 08 absolutně tiše a v neuvěřitelném manévru snáší 737 s doutnajícím křídlem. 

"To jsem ještě nezažil," prohlásil vedoucí letového provozu Shacklebolt. "Sakra, ale už by to měl rovnat!"

"Ne, ještě je vysoko," namítla Grangerová. "Ještě chvíli... PA3110, povoleno přistání dle vašeho uvážení, obě dráhy volné. To zvládneš, Seve... Rovnej! Teď! Srovnej ho!"

Letadlo se otočilo čumákem dopředu a dopadlo těsně za dotykovou zónu. Několik pneumatik prasklo. 

Trvalo věčnost, než zastavilo.

Dvě stopy před koncem ranveje.

Všechno bylo řečeno
jen ještě ne všemi
každý už má sbaleno
prózou či veršemi

Rozložené klávesy
a spolknutá slova
zakrytí jsme nebesy
než v příštím roce znova...

Snad při přízni osudu
(když nepohlédnem do sudu
dna.) Zpříma.
Kde houba z houby dřímá.

A kdo je bez VÍNA!
ať první hodí žejdlíkem
že snáz se rozpomíná
...kdo nespitým je viníkem

že v dubnu duben končí.
Byť to nikdo nečekal
nebo čekal opodál
s vidlema a s loučí

(jak při správném loučení
co ve vězení vězí
nevdává se, nežení
přestože je březí
jako stádo jalovic
v polovic se tříště

A POKRAČUJE PŘÍŠTĚ...

Joeova přítomnost ji strašně znervózňovala. Vždycky se cítila trapně, že neumí pořádně anglicky, teď to ale nabylo nevídáných rozměrů. Mít v domě rodilláka jí mělo pomoct se rozmluvit, ale způsobilo to pravý opak. V podstatě se styděla mluvit už i česky. Samou nervozitou si ani nedokázala sbalit. Stejně vůbec nikam nechce! Proč musí?!

"Where are you going, Denisa?"

Už je tu zas. Mluví na ni! Co teď? Snažit se něco vykoktat? Určitě to bude blbě. Překladač! Zmáčkla tlačítko a řekla do telefonu: "Soustředění... tábor! Máma mě nutí!"

"Eva, why the fuck are you sending your daughter to a concentration camp?!"