DMD č. 30. pro 30. 4. 2026. Téma: Sbaleno

Pohledem přejela prázdnou šatní skříň, stůl i několik poliček. Zely prázdnotou. 

Všechno měla sbaleno ve dvou kufrech, co byly položené na zemi.

A máš tam kde bydlet, Emmo? 

Nechceš si to rozmyslet? 

Copak je ti tu s náma špatně? 

Co když se tam neuchytíš?

V hlavě jí zněly znepokojivé otázky od otce a obou bratrů. 

Všechny si je položila už před několika měsíci sama. 

Ale teď měla jasno, jako snad nikdy. 

Stěhovala se do malého městečka v severním Irsku. 

Groove. 

Tam se nemohlo nic pokazit. Určitě se jí tam bude líbit. Místo pro pekárnu měla, dokonce i dům. 

Vykročila pravou.

Teď smutek na mne padá.
Rozloučit se a tradá...

Jak přežít dny bez dalších témat
včetně jejich záludných tenat?

Díky KaTužce a Nifredil.
Škoda, že duben netrvá dýl. 

Rozporuplné pocity mám,
že bude víc času, uvítám,

Někdy jsem psala v potu tváře,
díky za vaše komentáře,

též za stoslůvky, co jste psali,
co mé srdce očarovali.

Ač z ponocování bolí hlava, 
organizátorkám patří sláva.

Se slzou v oku loučím se nostalgicky.
Na další ročník těším se jako vždycky.

Snad letos piknik zase vyjde,
doufám, že na něj každý přijde.

Všem účastníkům sbohem dávám
za krásný duben děkuji vám.

Aplír

„Hotovo?“ otázal se Trent komandéra Zanea, když se sešli u stíhaček v hangáru. Přiblble se u toho culil, takže vesměs nebylo pochyb, na co naráží – na Plutova slova, že už je mu všechno jedno a že prostě zkusí sbalit komandéra Malone. Pilot mu to přál, a jí ostatně taky, a vlastně se docela těšil, jak jim bude pomáhat ten vztah tutlat před nejvyšší radou. Jenže Pluto se tvářil vysloveně nevítězně.
„Ne,“ zavrtěl hlavou. „Ale slíbila mi, že až dotáhneme ofenzivu, tak na Sluis Van zajdeme na kafe.“
„Tedy z půlky hotovo,“ usmál se Trent a za dvacet minut Pluta sestřelil.

"Tak ho vysyp," dostalo se Vraspírovi milého doporučení. Ten na ně však nedbal.

"Víš, jak dlouho a na jako dlouho mám sbaleno?"

"Takže nás jimi budeš oblažovat celý zbytek života?" řekl s hraným zděšením Jaroslav.

"Kdož ví," prohlásil Vraspír tajuplně. "Já jsem hned tady, hned jinde, jak práce a čas zavolá."

A dělám si, co chci a většinou mi to prochází, ozvalo se mu v mysli Danielovým hlasem.

A bude hůř, konstatoval Vraspír.

Děsíš mě.

Vím. Podle toho, co jsem viděl bude. Tahle operace bude mít ještě následky.

Z Vraspírova sdělení bylo Danielovi úzko. A pod třešní právě  rozkvetly fialky.

Seděl na posteli a v hlavě si pečlivě udržoval bezmyšlenkovité prázdno. Vzal si prášky na spaní. Čekal, i když věděl, že nepřijde.

Nebylo těžké sečíst, co schází. Nevzala si nic z věcí, které jí koupil. Ani jedny šaty… Nevzala si ani rukávník, i když mohlo kdykoliv začít sněžit. Chybělo pár nejnutnějších maličkostí a housle.

Šel si lehnout do své pracovny, kde si ustlal na zemi pár dní zpátky, když ještě doufal, že ho nakonec neopustí.

Choulil se pod peřinou jako dítě, co se bojí nočních můr. Převracel se a hledal tu nejméně bolestivou polohu.

Potom vyhodnotil, že bez prášků neusne…

Adam se rozloučí s Eričinou rodinou a nastoupí do auta. „Vzali si všechny kresby.” 
„Dobře, žes to sbalil s sebou,” řekne Roman, protože neví, co jiného říct. „Co to bylo? Ty ornamenty?”
„Eričiny návrhy šperků. Chtěla se vyučit klenotničině.” Promne si oči. „Jeslti cestou usnu, omlouvám se předem. Jsem vyždímaný jako hadr.” 
„Nebyls na sebe poslední dobou zrovna opatrný.” 
„Jsem v pořádku. V rámci možností. Myslím to vážně. Spát zvládám. Co ty?”
„Přestěhovat postel nepomohlo. Stěny jsou sice opravené, ale pořád to vidím před sebou.”
„Budeš muset přestěhovat sebe.”
„Sabina mi to už navrhla.”
„Počkej… k ní? Tak to gratuluji!” 

"Podvozek vysunutej, tři zelený, klapky kvůli stabilitě zatažený, výška 5 500, jsme v ose dráhy," hlásil Black, který převzal podpůrnou funkci.

"Doufám, že sis sbalil náhradní kalhoty," utrousil Snape a pevně sevřel řízení. "Protože z tohohle se možná posereš." 

Sirius se ještě stačil zachytit ručních opěrek a vtáhnout do plic vzduch, než s ním brutální náklon smýkl stranou a přetížení mu vyrazilo dech. 

Severus sešlápl levý pedál směrového kormidla, současně strhnul berany doprava a sklopil příď. Letadlo svištelo dolů bokem a odpor vzduchu ho účinně zpomaloval. 

Sirius viděl padat čísla na výškoměru. Cítil, jak padají i oni.

Přesto Severusovi věřil.

Měl sbaleno dřív, než ostatní pochopili, že obchod skončil. Koberce byly svinuté v řadách jako poslušní hadi a mezi nimi ležel ještě jeden, ne tak docela perský kus. Když sebou uvnitř trhl, přidřepl si a pohladil uzel.

„Klid,“ řekl téměř něžně. „Dobré zboží se při přepravě nepoškozuje.“

Lidé vidí to, co čekají: bohatého obchodníka, měkké vzory, vůni vlny a orientu. Nevidí krev, pokud se vsákne dost hluboko. Nevidí člověka, pokud ho správně zabalíte.

To je celé umění. Mít vše pohotově. Karavanu, lež, rukojmí i vlastní jméno.

Je bohatý obchodník. Ale taky je Žut. A Žut si bere vše, co chce.

Byla jsem připravená na odlet od otravných lidí. (Lidi tomu říkají veřejné vypouštění.)
Mám jsem sbaleno vše potřebné: spoustu energie uskladněnou v tukovém batůžku na zádech. Vážím skoro čtyři gramy! 
Jsem zdravá, nemám plný žaludek, ale ještě se mi nechce. Ještě posedím, očistím si bříško, přepudruju nos… 
Moje vypouštěčka si musela podepřít ruku
„Já ji naštvu, pak odletí,” prohlásila jiná člověk a začala mě drbat na zadečku. 
Ano! Oáááchmrrrrmmrrrrmrrr.
„Ona přede!”
Prst se mi přesouvá za krk. Mrrůůůůmrr. Dobře to děláš. A ještě vedle. 
Nechápe. Musím se natočit. Ano, ano, ano MMMRRRRRMRRUUURMMMRRR.
„Juj to je roztomilé, ale už mám křeč…” 

Na hoře vysoké medvídek stojí

Smutný je, pohnout snad se bojí

Slunce po obloze pomalu se šine

Měsíc měsíci na dálku již kyne

Hora vysoká je a příkrá dost

Do skály třicet stupňů pro radost

Únava, nadšení, lidská slova

Cesta medvídkova vždy je nová

Na hoře vysoké medvídek stojí

Slunce odívá ho světla zbrojí

 Neúprosně k západu se sklání

Jak uhlíky řeřaví kvítky v stráni

Hora vysoká je a příkrá dost

Ze slov utkaný na ni most

Most ze světla a barev duhy

Pro medvídka ze snů stuhy

Na hoře vysoké medvídek stojí

Sbaleno má, na cestě s růží stojí