DMD č. 30. pro 30. 4. 2026. Téma: Sbaleno

„Jak ses rozhodl?“ zeptala se královna Fay Thomase pár týdnů poté, co v jejím květu našel útočiště. Erik jí poslušně ležel u nohou ve své liščí podobě.

„Madam,“ volil slova co nejpečlivěji, „nejdřív bych Vám chtěl poděkovat za Vaši štědrost, se kterou jste mne uvítala ve svém domě.“

Pozorně mu naslouchala, i když věděla, že sbaleno už dávno má.

„Rád se vydám do Dračích hor najít ztracené magické svitky. Chtěl jsem Vás nicméně požádat, zda by mne mohl Erik doprovodit?“

Co lišák zachránil život jeho kamarádce, stali se z chlapců nerozluční přátelé. A královna, ač nerada, jeho přání nakonec vyhověla.

Chvějící se chřípí.

Ponožky v rohu. Roucho vůdce vesnice obtočené kolem nohy židle. Zablácené boty na čerstvě umyté podlaze!

Vševidoucím okem nakoukne do kuchyně.

Nedojedený ramen ve dřezu. S jídelními hůlkami hrál mikádo. Okno dokořán a z něj visí halabala připevněná zástěra. 

Růžovlasá začíná zlostně odfukovat. Ještě zbývá koupelna.

Ucpaný odpad. Špína, kterou ani nedokážu identifikovat! V čem se zas hrabal? Už toho mám dost!

Naruto vykoukne z ložnice. Slyší podupávání, funění a zlověstné zvířecí vrčení. 

„Sakuro? K nám se nastěhovala bábi Tsunade?“

Otevřeným oknem letí velký kufr plný šatstva. Málem trefí jejich senseie mezi oči.

„Vypadni, Naruto! Máš sbaleno!“

Hosté zvolna odcházeli. 
Nejdřív děvčata popadla kufry a vyrazila na nádraží. Odjížděla na konferenci, kantorka se svým mužem, celá nadšená, že mohou jet spolu, Stanka sama, celá šťastná, že se týden nemusí o nikoho starat.
Pak zmizel Ctibor, v zaujaté debatě s ředitelkou. 
Zůstal jen Jan, který zvolna sklízel stoly, a profesor Tác.
Ten se pohodlně usadil a zamyslel. Přijde den, kdy pronese poslední přednášku, vyklidí kancelář... a co potom? 
Zaslechl za sebou Janovy kroky a pak druhé, které neznal.
Kdosi se ho lehce dotkl na rameni. Otočil se.
"Majko?"
"Říkej mi zase Fendro. Pamatuješ? Stejně jako tenkrát na výšce."

I saw the light fade from the sky
On the wind I heard a sigh
As the snowflakes cover my fallen brothers
I will say this last goodbye

Zní ti v hlavě poslední dny.
A teď je to tady. Střechy Fort Williamu. Cílová linie. Proč to nemůže pokračovat navěky? Konec... 
Zážitky se skládají do úhledného balíčku.
Loučíš se v duchu se Sarah, Simonem i Francouzem.

And though where the road then takes me
I cannot tell

Za koncem ale tušíš nový začátek.

We came all this way
But now comes the day
To bid you farewell

Tak zase příště, Skotsko!
 

Gabriela dobalí Dušanovi věci do vězení. Pobude si tam desítky let. Prý možná dostane doživotí. 
Takřka slyší jeho hlas: „Tvoje výmysly mi zničily celý život!”
„Vzpamatujte se, ženská,” řekla jí včera ta rázná policajtka. „Který milující chlap donutí svou ženu deset týdnů trpět, pak se ji pokusí zabít a hodit na ni svoje zločiny?” 
Je to celé omyl. 
Je to celé zlý sen. 
Ale pořád se neprobouzí.

Dušan se rozhlédne po společence a najde jednoho osamoceného chlapa nad šachovnicí. 
„Naučíš mě hrát?” zeptá se. 
„Mám lepší nápad. Co kdybych si s tebou zahrál tu hru, co rád hraješ s dětma?”

Svatba nebyla zrovna v řeckém stylu, snad krom ohromného počtu hostů a jakési jižanské divokosti, k níž přispěl i svatební dar Reného Ocelota (jeho stará pistole).

Nevěstě to slušelo náramně, malá Eleni byla půvabná družička. 

Rodiče ženicha mírně kritizovali přítomnost sedmnácti neznámých mnichů z hory Athos v tradičních kamilavkách a exorasonech (hlavně ten poslední nenažraný jim lezl na nervy), ale když jako svatební dar vybalili sadu nádobí, smířili se s nimi. 

René Ocelot byl nesmírně pyšný, že jde Jannisovi za svědka, a toužil pronést svatební řeč.

"Ještě že máme sbaleno a jedeme pryč," pípla Dana, "ty jeho kydy poslouchat nebudu."

Několik účastníků Porty bylo zadrženo pro výtržnost. Jednoho, který blábolil cosi o bozích, slunečních polibcích a vybuchujících srdcích, převezli na psychiatrii. Porta byla zrušena. 

Zato Vincenc zářil 

„Jsem netušil, že je na Portě taková sranda," liboval si, zatímco nakládal opět mrtvého Ferdu do auta. „Musím občas na nějakou zajít. Ták, je zabaleno, můžeme jet," zabouch kufr a nasedl.

Felix beze slova nastartoval. Přitom se snažil nevnímat spokojeně si pohvizdující Klaudii. Nehodlal to přiznat ani sám před sebou, ale tahle sebevědomá Klaudie ho znervózňovala. Přál si, aby se co nejdřív vrátila ta stará, věčně ustaraná, a neměl se za to rád.

Vůbec se netěšila na to, co bude muset udělat. Všechny je bez milosti spálit. Věděla, že to nejde udělat jinak. 

Teď znovu uslyšela ten zvuk. Jemné hučení, přibližovalo se.

Kurva, co ten David zase vymýšlí. Veze další?

Eremi rychle odstoupila od nakažených a připravila si zbraň. Svou kůži nedá zadarmo. 

Do prdele! To je náš lifter!

„Co tady děláte? Vždyť ten stroj neměl fungovat!“

„Po tvém prvním hlášení jsme zrychlili opravy. A povedlo se.“

„Rychle je naložte a hlídejte je. Jsou nakažení. Ale třeba je ještě stihnete zachránit.“

„Eremi, máme sbaleno, odlétáme! Drž se. A vrať se v pořádku zpět!"

“Rukavice máš?” 
“Ano, tati.”
“A taky…”
“Všechno mám. Nic jsem nezapomněla.”
“Takže jedeme?”
“Ne. Jedu sama. Vlakem. Nejsem malá.”
“Je ti sotva patnáct!”
“Už mi bylo!”
Lukáš vstal. “Kufr máš jak krávu, musíš přestupovat a vůbec, máme za tebe zodpovědnost. Aspoň poprvé tě odvezeme autem.”
Lehce nasupenou Pepinu vyložili u internátu, dovnitř jim samozřejmě jít nedovolila. Zůstali sedět v autě. 
“Vždyť ještě včera to byla naše malá holčička!”

Dům byl tichý a působil prázdně.
“Teď to takhle bude pořád?” podívala se Bibi na Lukáše.
“Jaké si to uděláme, takové to budeme mít,” objal ji a významně pohlédl směrem k ložnici.

„Máš sbaleno?“ zeptal se jí Henry. Postával ve dveřích a sledoval, jak Grace bezradně stojí uprostřed místnosti.

Nechtěla odejít. Konečně se poprvé v životě cítila doopravdy doma, cítila to celou bytostí.

„Mám, ale…“ hlesla.

„Musíme se vrátit,“ řekl, aby nedovolil znovu zaznít jejím námitkám. „Je to pro vyšší dobro.“

Grace měla pocit, že celý její život se skládá jen z toho, co potřebuje někdo jiný. Co potřebuje jejich společnost.

A přitom každý jeden člověk, který ji tvořil, zapomněl, kým je a co doopravdy chce.

Naposledy se rozhlédla po prostém nábytku.

Až naplní vyšší cíl, vrátí se, slíbila sobě i Jasonovi.