DMD č. 30. pro 30. 4. 2026. Téma: Sbaleno

Naposledy se rozhlédnu po místnosti. Vypadá to, že už tu nic nezůstalo. Vše je buď v kufru, nebo v batohu a začíná mě přepadat smutek.

Nebylo to tak dlouho, co jsem se nastěhovala a zamilovala si to tu. Tak velkou postel jsem nikdy předtím neměla a měla nespočet výhod. A ten fakt, že tu nebyl stůl, mi vlastně ani nevadil. Vůbec mi nechyběl a naopak se tu snáz udržoval pořádek. Zvláštní, dřív jsem seděla skoro jen za stolem.

Ještě naposledy se posadím na postel a pak už mířím po schodech dolů i s obřím kufrem.

Je čas na nový začátek. 

"Rodí se málo dětí!" Opakoval často, když objížděl kampaň. Že děti a dětíschopné tvory sám zavčasu vyhání za hranice "hic sunt leones" ho zase tolik netrápilo... Měl plán. A taky na tom trochu trhne. Plán biblických rozměrů... "Tvé potomstvo rozmnožím jako nebeské hvězdy..." Kdo pro svoje štěstí nic neudělá... Alovy klasika "Co je štěstí?" Přeci MONOPOL. Právě proto skoupil všechny kliniky asistované reprodukce. (Převlečený za náprstek.) Stačí jeden zákon a bude mít sbaleno. (Všechny ženy v reprodukčním věku.) Samozřejmě... nebude to z donucení... navíc budou mít přeci na výběr... zdánlivě. A zase bude líp! Babyboom bude! A země plná bejbyšů.

"Máš sbaleno?" otázala se máma.

"Já už nemůžu! Nemůžeme prostě zůstat doma?"

"Vždyť víš, že to nejde, broučku. Derizátoři jsou na cestě. S tím nic nezmůžeme..."

"Achjo, já to tady měl tak rád! Spoustu jídla, kam se podíváš, teplá postel a také společná hoňka s kočkami. Bude mi to chybět..."

Já vím... Já vím... Ale pokud ti to zvedne náladu, tak nebudeme pryč natrvalo. Až to skončí, tak se zase vrátíme!"

"To už jsi říkala posledně taky!" řekl napučeně. 

Země se otřásla a v jejich uších zněl křik obrů: "Štěnice! Vidím je! Kde jsou ti derizátoři! Honem je zavolej, slyšíš?"

Fritz Tugendhat stál u okna s pohledem upřeným na západ, za zahradu, za Spielberg. 

Zapadající slunce právě začervenalo oblohu a i přes tu přírodní krásu mu bylo smutno. Dům byl prázdný a zahrada zplaní.

Karafa se skotskou se otevřela s melodickým mlasknutím. "Dáte si taky, Gustave?" oslovil řidiče, který právě míchal maltu.

"Rád." 

Rozlil hnědou tekutinu do dvou sklenic. Nalil jí hodně, a tak v karafě nic nezbylo.

Nic tu nenechá.

Obešel aragonitovou stěnu a pokochal se pohledem na rudou, transparentní kresbu v jejím kameni. Naposledy.

Pozvedl proti ní sklenku a pak ji vyprázdnil.

"Takže, Gustave, jak se staví zeď?"

Whatley zůstal ve vesmíru. Chell však byla přinesena portálem zpět. Když přišla k vědomí, uviděla GLaDOS sklánějící se nad ní. 

„Víš, zjistila jsem, že nejlepší je dělat věci nejjednodušším způsobem,“ prohlásila „a zabít tě je těžké. Téměř nemožné. Udělala jsem proto jediné logické rozhodnutí.  Můžeš se sbalit, jsi volná…“

Chell vstoupila do výtahu, který ji měl odvézt ke svobodě. Tak trochu očekávala nějakou zradu, a když se kabina zastavila u čtveřice turet, tušila nejhorší. Turety však místo toho začaly zpívat. Postupně projížděla kolem dalších a dalších strojů, až se z nich stal stohlavý chór. Byla šťastná. Věděla, je opravdu konec.

„Odjíždíš?“ pohlédla na můj sbalený kufr, tam v malém bytě s výhledem na Al Aksá. „Vezmi mě s sebou!“ vzkřikla tak vášnivě, až jsem se zachvěl. Ukřižovaný nadějí v jejích očích, mlčky jsem se odvrátil a ona pochopila.

Ráno jsem Haifě nastoupil na loď a Svatá zem se mnou loučila nasládlou vůní mandloní, oleandrů, oslů, stok a pouště.
Už jsem se nikdy nevrátil. 

A přece – kdykoli myslím na slavný Jeruzalém, nevidím krásu, historii, necítím tíži biblických příběhů. Vidím její tvář a hrdý oblouk jejích úst, vrásku těsně pod havraními vlasy.

Jaký jsem to byl hlupák, že jsem odjel bez ní!
 

Posledního dubna se Thália rozloučila s VĚDOU VE STO SLOVECH a s RYCHLÝMI ŠÍPY a vracela se do posvátného háje, když najednou uslyšela tiché vzlyknutí. V koutku si nová dosud bezejmenná múza balila náhradní peplos, přitom si utírala slzy,  co jí kanuly po tváři. 
"Proč brečíš?"
"Je mi smutno, skončilo DMD a já budu muset odejít."
"U Dia, proč bys odcházela? Vždyť je tu ještě Tropické Bingo, Letní dobročinnost a další akce."
"Ale já jsem se štítila Snapeovy ponožky."
"Určitě si časem zvykneš a nevyvede tě z míry ani kopa exkrementů."
Dosud bezejmenná múza se zatvářila skepticky, ale přestala plakat. 
 

Poprvé si pracovník sbalil už po třech dnech. Vlk tehdy přitáhl červený dívčí klobouček. Ježibaba rychle zamkla dveře a Santer se slovy "žádná kaše se nejí tak horká, jak se uvaří" mu nalil panáka vodky. Později se ukázalo, že měl pravdu. (Dívku neměl na svědomí Vlk, ale nějaký Hannibal Lecter.)

První rok si kufr chystal ještě pětkrát. Pokaždé ho zadrželi, kdo si má zvykat na nového pracovníka. Jen spotřeba vodky rok od roku rostla. 

Ten poslední průšvih, když Voldemort se Sauronem vyloupili klenotnictví, prý hledali nějaké mocné prsteny, už nebalil. Ani s panáky se neobtěžoval. Chlastal vodku přímo z lahve.

Alex stál uprostřed prázdné ložnice a pomalu se rozhlížel kolem sebe. Všechno, na čem mu záleželo, bylo pryč. Zůstal jen klid, který ho tížil víc než jakýkoli hluk. Na chvíli jen zavřel oči, jako by čekal, že se něco změní.

Tehdy se za ním ozval tichý krok. Pomalý a plynulý, bez váhání.

Alex se ani neotočil. Věděl, že to přijde, ale netušil, že se to stane už teď.

"Měl jsi roli. Ne výběr," ozvalo se.

Alex se slabě pousmál. "Vždyť už je to jedno."

Krátké ticho přerušil výstřel. Alex se sesunul k zemi.

Dům zůstal prázdný. A svět šel dál.

Karimatka, spacák, jídlo na tři dny (víc nedáš), pár nezbytností. Na krk skautský šátek a můžeš vyrazit.

Tomu pocitu, kdy sedáš do vlaku a jedeš pryč, se vyrovná jen máloco. (Třeba ten pocit úlevy, když se pak zase vracíš. Nebo když tě nesežere medvěd.)

Úchvatné výhledy (a příšerné stoupání), přátelé (kteří ti po dvou dnech lezou krkem), obyčejná, (většinou) milá setkání. (Teda až na ty lidi, kteří přijeli lanovkou…)

Spíš pod širákem (a ráno balíš komplet mokrý péřák do batohu), koukáš na hvězdy (a přemýšlíš, kde je do háje ve vesmíru tvoje místo).

Miluješ hory. (Nesnášíš hory.) A(le) jedeš zase.