James Bond

(Na palubě letadla do Nairobi, půlnoc.)
Na některé mise je lepší cestovat nalehko. Q to bral v potaz – veškerou výzbroj pojalo příruční zavazadlo.
Vysílačka. Zbraň, kalibrovaná na moje otisky prstů. Dobře, explozivní pero ZASE nemám, ale věřte mi – je to jen otázka času. Když chci, dovedu být okouzlující.
Co je sakra TOHLE?
Destička velikosti vojenské známky. Šedý kov. Rušička? Přístupová karta? K čemu? Kruci, ani si nevzpomínám, že mi ji dával. Nějaký test?
(Londýn, ve stejnou dobu)
Hubený, nevyspale vyhlížející mladík vyjde schody. Zaloví v kapse. V druhé.
Zatváří se nešťastně.
Jsou dny, kdy fakticky nechcete ztratit klíč od bytu…

Vyklízení pozůstalosti je jako druhý pohřeb. Vyklízení pozůstalosti po Boothroydovi je jako pohřeb v muzeu kuriozit.
„Tahle tiká,“ prohlásil Tanner nad poslední krabicí.
„Pochybuju, že by nás Boothroyd chtěl ze záhrobí zabít.“
Samozřejmě, byl to jen budík. Na nukleární pohon.
„Už nikdy nezaspíš,“ řekl jsem.
„Našel jsem deštníkový samopal. Není v evidenci.“
„Starý pán ten koncept nakonec prodal.“
„Aha. No, snad je to všechno.“ Tanner si protáhl záda. Chudák, vypadal dost zaprášeně.
„Kruci, ještě tenhle nesmysl,“ ukázal na bílou bedýnku s tlačítky.
„Myslíš mikrovlnku?“
Dlouhou chvíli nikdo nic neřekl.
„Měl bych se jít vyspat,“ zabručel Tanner nakonec.
„To bys měl.“

Pondělí
„Dobré ráno, Tannere!“ pozdravím. Tanner na mě zavrčí a dál se točí na židli.
„Náročný víkend?“
Znovu zavrčí.
Zavětřím. Jsou to ponožky nebo pivo?
Úterý
„Dobré ráno, Tannere!“
Nemá náhodou stejnou košili jako včera? A navíc strniště. Nenápadně mu podstrčím žvýkačku.
Středa
„Dobré – „ Zase ta košile!
Na Tannerově stole se kupí krabice od pizzy. Jejich zápach alespoň přebije ponožky (nebo pivo).
Čtvrtek
Tanner ráno usne a probudí se až k obědu. „Noční Counter strike maraton,“ pokrčí rameny. Na odchodu poplácá po hlavě kopírku. „Hodná!“
Ach jo. Doufám, že se paní Tannerová vrátí dřív, než její nepřítomnost ohrozí národní bezpečnost.

Již nikdy více nudné bezpečí pozemní dopravy! Již žádná šance na přežití v případě kolize!
Zbožňujete záchvaty paniky a rádi byste si je dopřáli častěji?
LÉTEJTE!
Uzavřete se do těsného prostoru a svěřte své životy chybujícím lidským faktorům v kokpitu!
Adrenalin, turbulence a černá skříňka jsou vaše sázky na jistotu!

Starý Boothroyd byl toho dne poněkud nenaložený. Vyčetl mi, že jen sedím za počítačem. Pochopitelně jsem se urazil.
„Rozkrývám síť teroristů,“ odsekl jsem. „Moderní válka už dávno není jen o rvačkách a střílení do lidí.“
„Já vím. Dnes proti sobě klikáte.“
Pokrčím rameny. „Pokrok.“
Zatváří se smutně. „Když já byl ve tvém věku, měli jsme jasné nepřátele s jasnými pravidly. Bylo na ně spolehnutí. Třeba Viktor Mlátička. Když ses mu nelíbil, dal ti zkrátka pěstí. Proti němu by ti nepomohlo šest počítačů.“
„To zní dost hrozně,“ poznamenám.
Boothroyd se otočí mezi dveřmi.
„Citlivko. Vy dnešní mláďata netušíte, co je zábava!“

Sedím v kavárně Les Bisquits. Proutěné stolky, ve vzduchu vůně kávy a levandule, polićky s knihami k zapůjčení lákají nechat se okouzlit duchem francouzského jazyka. Můj společník má zpoždění. Vpadne dovnitř se svým typickým šarmem, nasadí omluvný chlapecký výraz, krátce se rozhlédne a se zaváháním usedne ke stolku naproti mně, zády ke vstupním dveřím. Bleskově pohlédne na své luxusní hodinky a pak do mých očí: "Pojďme si promluvit o vašem bratrovi někam jinam." Cítím se náhle nesvá v blízkosti tak elegatního muže. Dřív, než se mi zatočí hlava, ozve se výstřel. "K zemi," zavelí James. "Kde je tu zadní východ?"

Dělám v nejodlehlejší hospodě na světě, a řeknu vám, už jsem viděl ledacos. Ale tomuhle chlápkovi se hned tak něco nevyrovná.
Objevil se dneska ráno. Jakmile rozmrznul, poručil si vodku. Celou flašku. Byl s ní rychle hotovej.
Zjistil, že i v týhle pustině funguje satelitní připojení, vyžádal si notebook, a strávil šťastnou hodinku tím, že do něj zuřivě cvakal zprávy. Tou dobou přijela s poštovním spřežením Jude. Vezla obrovskou zásilku. Hádáte správně. Byla pro něj. Otevřel víko a nahlížel, ve tváři výraz člověka na samý hranici příčetnosti. Vyběhl ven. Zařval.
Nakoukli jsme dovnitř, a teď fakt nekecám:
Byla plná MRKVE.

Pondělí ráno. Ještě jsem neměl čaj. Nicméně i tak si všimnu neobvyklé atmosféry ve výstrojním skladu. Nejistota? Hrůza? Děs?
„Kdopak nám vyhlásil válku?“
Jeden svetřík promluví.
„Zdá se, že Aljaška.“
„Aljaška? Nejste opilý?“
V inboxu čeká třicet zpráv. Většinou popisy mé bídné smrti rukou zmrzlého agenta, poslaného omylem do země věčného ledu.
„Ach tak.“
„První e-maily dávají ještě smysl; poslední jsou o přepadení výstrojního skladu tlupou ozbrojených mrožů na amfetaminu,“ dodá svetřík. „Co budeme dělat?“
Pokrčím rameny. „Vím já? Pošlete na Aljašku bednu mrkve. Ať si tam 007 staví třeba sněhuláky. Tohle je nevychovanost. Dokud se nepolepší, zpátky se nedostane.“

Naposledy jsem byl v téhle pracovně, když tu vládla M. Ta zabíjela pohledem. Mallory zas vypadá, že dokáže zlomit vaz stokrát jinak. Báječné.
„Aljaška není právě Havaj,“ řekne.
Odkašlu si. „Stala se chyba, pane. V souboru destinací. Zeměpisná šířka byla omylem zadána jako proměnná, a najednou - „
„A najednou seděl 007 ve špatném letadle.“
„Ano, pane. S mezipřistáním na letišti krále Šalamouna. To je... za polárním kruhem.“
Malloryho obočí udělá salto. „Musela mu být zatracená zima, když vystoupil.“
„V letním obleku? Příšerná. Další let byl až za hodinu."
Vyměníme si pohledy.
"Politováníhodný omyl."
"Už se to nebude opakovat."
"Snad."
"Možná."
"Uvidíme."

„Nahoru, 007.“
Obraz na monitoru se pohne. Knoflíková kamera je prostě báječný vynález.
„Kolik schodů?“ Agentův sípot rezonuje každou vykouřenou cigaretou.
„Tak... sedmdesát.“
„Dohajzlu.“
„Já se bavím, 007. Dveře!“
Agent vydá zvuk jelena v říji, dveře se rozletí a jsme na střeše. Hvízdání větru trhá uši. Uvědomím si mírnou závrať.
„007?“
„O ten výhled by byla škoda přijít, Q.“
V příští vteřině se 007 nakloní přes okraj střechy, kamera s ním. Sto metrů pod námi září ulice Pekingu.
Kristepane.
“007, zpátky, hned!“
Asi budu zvracet.
Ozve se cvaknutí zapalovače. Obrazovku ozáří plamínek, 007 pomalu vyfoukne kouř.
„Já se bavím, Q.“