James Bond

Tanner nepřestával žvanit. A já umíral. Zasraně to bolelo. Svaly mi hořely a vesele se plnily laktátem. Plíce, pár scvrklých fuseklí naplněných dehtem, nabíraly dech s největším sebezapřením.
Tannerovi to bylo fuk. Koukal do desek. Tihle úředníci nemají špetku soucitu s trpícím.
„Možná je za tím někdo z její minulosti. Z doby, kdy velela z Hongkongu…“
„Uh,“ řekl jsem. Pokerová tvář je otázkou cti. Další shyb. Další. Před očima olověné kruhy. Zvolna se rozplývaly ve vzduchu.
„007,“ vzhlédl konečně, „Nenecháme to na potom?“
„Víte co? Nechte.“
Jakmile odešel, upadl jsem pod hrazdu, infarkt na dosah. Jestli já neměl zůstat mrtvý…

Výměna měla proběhnou standartní cestou – na živo. Kufřík za kufřík. Čas a místo se samozřejmě nesdělovali telefonem ani žádnou elektronickou cestou. Na to už jsme byli příliš zkušení a několik našich kurýrů, kteří si chtěli usnadnit život draze za porušení protokolu zaplatili.
Zpráva lokalitě předání byla domluvena formou inzerátu na plakátovací ploše. Našel jsem ho vcelku snadno. Nenápadný formátek A5 růžové barvy hlásal: Transakce, klub Bajonet, čtvrtek, začátek v 19 hodin. Vše krátce a jasně.
Přišel jsem přesně v 19 hodin i s kufříkem s plány jaderné elektrárny.
Jen mě překvapilo, že všude okolo pobíhali muži oblečeni do ženských šatů.

"Je mi líto, pane Bonde. Transakce zamítnuta."
Barmanka zamrkala, ale zároveň posunula mou kreditku po pultu zpátky, takže to situaci dvakrát nevylepšilo. S pocitem, že si ze mně někdo dělá srandu, jsem vylovil z kapsy poslední padesátilibrovku a děkoval Bohům, že nepotřebuju víc.
Jediný telefonát do banky učinil celý vtip mnohem hmatatelnějším. Odříkal jsem autorizační kód a požádal o stručný seznam posledních transakcí.
Útulek sv. Františka?
Kočky bez domova?
Miluju kočky. Ale tahle legrácka ukazovala na jediného pachatele. Usmál jsem se.
Další telefonát směřoval do Pet Centra. Q dostane zásilku. A vážně doufám, že má rád taky křečky. Hodně křečků.

Neměl bych. Opravdu ne. Je to porušení interních pravidel i etického kodexu. Jenže sám 007 stejně žádná pravidla nedodržuje.
A je to tak lákavé. Hlavně po jeho poslední návštěvě. Vážně skvělá zábava, střílet sarkasmy a rozdávat mým hloupým podřízeným koláčky.
Neměl bych. Ale je to jen jedno kliknutí myší.
- klik -
Jak jsem si myslel, pan Bond platí v barech kreditkami. Výborně. Nad svým dalším martini v Dukes se bude divit.
Ale dřív, než mu na týden zablokuji všechny transakce, otevřu si seznam účtů londýnských útulků. Tisíc Bondových liber sem, pět set Bondových liber tam. Mám rád kočky. Pana Bonda nikoliv.

Osm pater dolů. Pak dlouhou nízkou chodbou, po jejímž stropě se vinou dráty a vzduchotechnika; a poblikávající zářivky evokují podzemí nemocnice z nějakého horroru. Ale to je jen fasáda. Skrývá se za ní víc, než byste čekali.
Nátěr na podlaze tlumí kroky. Obyvatelé podzemí jsou zvláštní živočišný druh, extrémně citlivý na nečekané sluchové vjemy. Občas zaslechnete zabzučení, jak se jedna z pečlivě utajených kamer s vysokým rozlišením podívá vaším směrem.
Vyklouznu z výtahu a chodba mě hladově pohltí. Jsem klidný. Pořád mám ty koláčky. Jakmile vykročím, zachrčí mi u pasu vysílačka. Tanner.
„Rovnou do laborky, 007. Už o nás ví.“

Snažil jsem se být maximálně potichu. Nehýbat se a nedýchat.
„Přece po něm nebudeme střílet,“ ozval se hlas za rohem.
„Leda uspávací pistolí,“ zasmál se druhý.
Tolik tedy k mému velkému útěku. Někde jsem musel nešťastně odbočit. Nechápu sice jak je to možné, protože plány budovy mám v hlavě – ale stalo se.
Možná to bylo tím otřesem.
„Pst! Neví o nás!“ řekl první.
Ale vím, pánové, pomyslel jsem si. Vím. Za prvé dýcháte. Za druhé vaše kolínská je příšerná.
„To bych rád věděl, co teď uděláš,“ promluvil mi těsně u hlavy duhový jednorožec. A zamrkal.
Musí to být ten otřes.

Nevěděl jsem, že na prozatímním ústředí MI6 se pohybuje tolik lékařů. Přicházejí a odcházejí, prohlížejí si střídavě přístroje a mně a jsou důležití.
„Nemohl bych už jít domů?“ zeptám se jednoho z nich. Je mi z toho hemžení bílých plášťů na nic, víc než z tupé bolesti hlavy.
Službukonající bílá vrána však vypadá neústupně.
„Uvědomujete si, že máte otřes mozku?“
Do místnosti vstoupí další lékař, něco si opíše z displeje a odejde.
„Už skoro ne,“ odpovím. „Je mi fajn. Nic co by nespravil aspirin nebo dva.“
Pochopitelně o tom nechce ani slyšet. Jenomže udělá chybu. Když odchází, zapomene zamknout dveře.

„Došlo k poškození mozku?“ Ostrý hlas M staví lékaře do pozoru. Já zírám do stropu, který nevidím, a představuju si, že se mi pomalu zvětšuje zornička jednoho oka, jako Davidu Bowiemu.
Poslední věc, kterou si pamatuju, je provizorní sklepní tělocvična dočasného ústředí MI6. Páchne to tu zoufalstvím výkonnostních tabulek. Nenápadně se ovívám formulářem pro krevní testy a rychle mířím za zpoceným 005. Pak kdosi zakřičí. V dalším okamžiku už ležím na podlaze a skutečnost se začíná rozplývat.
Hlasy.
„Normálně vyrvaly i kus stropu! Ten krám je snad z olova!“
"Pánové, nezavoláme radši doktora?"
„Zatracený kruhy, ty snad pamatujou ještě Churchilla!“

Pracovna M je světlá a překvapivě útulná. Přesto si tu připadám, jako bych byl po škole.
„Špatně se na to díváte,“ řekne M, zatímco rovná na stole papíry. „Jestli vám dělá vaše práce problémy, vezměte si dovolenou.“
„Nepotřebuju dovolenou,“ odpovím. Dovolená nepomůže. Mně ani těm padesáti osmi dělníkům jaderné elektrárny v Bagrami.
„Našel jste chybu v jejich bezpečnostním systému a vykonal rozkaz.“
„Jsou mrtví. Kvůli mně.“
„Díky vám,“ odsekne M, „není momentálně ohrožena bezpečnost našeho státu. Je to buď my nebo oni, Q.“
Dívám se na boty. Chci rozhřešení, alespoň symbolické.
„Co teď?“
M pokrčí rameny.
„Zajděte si na drink!“

"Prosím, odpusťe mi, nechal jsem se svést," rozpovídal se lehce omartiněný 007. "Ale jak bych mohl odolat dívce jménem Honey? Byla tak sladká a nemohla se ode mě odlepit." M. nereagoval a s pevně sevřenými rty sledoval svého nejlepšího agenta.
"Zora a Vida mě rovněž mrzí. Ale ta snědá pleť..." povzdechl si, napil se a pokračoval, "navíc, jak chcete abych se choval k dívce, která si říká Octopussy?" Opět bez odpovědi.
"A potom Domino, Aki, Teresa, Táňa, Melina, Kara, Inga... Toho s agentkou Johnsonovou taky lituju."
M. povytáhl obočí: "Někdy nevím, Jamesi, jestli se zpovídáte, nebo na mě zkoušíte machrovat."