Městské legendy

Policejní pes je skvělý vynález.
Kupříkladu, nepotřebuje trojdílnou fotografii drbana (dokonce ani Klicperovu čtyřdílnou). Stačí mu čich.
Také se nemusí zdržovat upozorněním před použitím zubů. Ty totiž nejsou fasovaná zbraň. Jelikož pes má vlastní hlavu, nemusí upozornění křičet ani psovod.
Psí zuby jsou účinnou zbraní k zastavení pachatele, neboť se psem zakousnutým v zadních partiích se utíká dost špatně. (Chraň bůh, abyste se k psovi v rozhodující chvíli neotočili čelem.)
Pes dokázal v minulosti dokonce zjistit jméno a adresu pachatele. Jelikož typický drban moc rozumu nepobral, chodívali někteří krást s občanskou v zadní kapse džín.
Kterou jest velmi snadné urafnouti.

Turista jede navštívit svého kamaráda v ruské vesnici. U vjezdu do vesnice stojí na silnici hejno hus. Ty jsou odehnány stařenkou křikem „Běžte pryč, vy krávy!“
„Pardon, ale jsou to husy, ne krávy. Proč jim říkáte krávy?“
„Protože to jsou krávy a tečka!“
Chlapík si poznamenal, že se na to kamaráda má zeptat, a jel dál.
Když dorazil, sedli si s kamarádem k čaji a na stole stála krabice bonbonů se zarážejícím názvem – „Ptačí mléko“.
„To mi neříkej, že vy tady dojíte husy!“
Dlouho se mu muselo vysvětlovat, že Rusové milují původně polské bonbóny vyrobené z řasy agar „ptačí mléko“.

Ponorky jsou fascinující přístroje. Pohybují se ve vodě jako letadla ve vzduchu, ale protože pod vodu moc nevidíte, mají oproti letadlům jistou výhodu. Ponor řídí balastní nádrže; načerpáním vody změníte jejich hustotu a vztlak.
První vrak jsme našli kousek od pobřeží.
Nikde žádná díra.
Smithy tvrdil, že tuhle při vynoření skoro před sto lety přepadla červenooká rohatá mořská potvora. Posádka ji zahnala střelbou a zuby nehty držela ponorku nad vodou, než je posbírala britská válečná loď.
Starej Janssen řekl, že o tom v životě neslyšel.
Ale radši jsme fofrem položili kabel a zdekovali se pryč.
Jak dlouho žijí mořské potvory?

Možná tu organizaci neznáte, ale určitě už jste slyšeli o tom, co dělá.
Jednoduše škodí. Ubližuje. Zabíjí. Protože ONI nenávidí lidi a celé lidstvo.
Frustrovaní zatrpklí jedinci. Mrzáci. Nevyléčitelně nemocní. A všelijací, co jsou prostě od přírody zlí.
Přece jste také slyšeli o jehlách nakažených HIV. O lidech svrhávaných z mostů či do tunelů metra. O záhadných otravách.
Říkají si PAVOUK. Perfektní a výborně organizované útočné komando.
Vlastně by měli mít jméno v angličtině. Ale ve vedení je prý Čech.
Každopádně pavouky mají rádi. Ty jedovaté. S oblibou je sem pašují. Třeba v exotických rostlinách nebo v ovoci.
Nechcete banán?

O budoucnost potomků je třeba se řádně postarat. Takže co by tak bylo nejlepší?
Možná nějaká pěkná sazenice. Dejme tomu fíkus, to je útulné místo. Tam se dětičky v klidu vyvinou a pak se jednoho krásného dne rozletí do širého světa. Když se vybere vhodný stromeček, bude to někde daleko, kde nebudou mít přirozené nepřátele. Zato tam bude plno těch velikých tvorů na dvou končetinách, co mají tak chutné masíčko a krev.
Veliká, strašlivě jedovatá pavoučice spokojeně pokývala hlavohrudí a zacvakala kusadly. A kdyby tohle náhodou nevyšlo, na příští snůšku čeká méně efektní, zato osvědčené místečko. Staré dobré špičky banánů.

Zajděte na skleničku do studentské hospůdky Utery, přisedněte si ke komukoli a zeptejte se ho na Fantoma z Viničné. Popíše vám shrbenou postavu ve starém laboratorním plášti, která se po setmění zakrádá chodbami v suterénu fakulty.
Podle studentské legendy je Fantom skutečný přelud, oběť nevydařeného pokusu mladého profesora Einsteina, který v budově míval pracovnu.
Můj spolubydlící vděčí Fantomovi za úspěch své diplomky. Usnul tenkrát v suterénu s rukopisem své práce na klíně, když čekal na školitele. Ráno se probudil, a našel v protokolech poznámky psané starodávným rukopisem. Postrčily ho správným směrem.
Běda však tomu, kdo zůstane přes noc z vypočítavosti.

Napřed si stáhni vlasy, aby se nám nepletly do cesty.
Použij podkladový krém.
Doufám, že máš pleť řádně vyčištěnou!
Korektor. Na ten ošklivý pupínek a trochu i pod oči.
Make-up. Nezapomeň ho řádně rozetřít. Nejlépe štětcem.
Oční stíny. Jedna barva, druhá.
Linky. Opatrně, nechceš mít přece červené oči!
Řasenka. Trochu zamrkat.
A pudr. Oblaka jemného pudru.
Druhá vrstva řasenky.
Konturka na rty. Hlavně zvolit stejnou barvu jako rtěnka!
Teď ta rtěnka. Obtisknout do kapesníku, aby nezůstávala na zubech!
Ještě zdravíčko.
A teď třináctkrát vyslov moje jméno
Otoč se.
Nemám ráda, když jsou neupravené. Na dokonalém make-upu vypadá krev vždycky lépe.

V noci si raději zatahovala žaluzie. Věděla, že je nejspíš paranoidní, ale měla pocit, že protější dům slabě světélkuje, jako by měl auru. Ve dne ji naštěstí neviděla. Zato ji děsily postavy, které co chvíli vcházely dovnitř nebo vycházely ven. Všichni uhlazení, čistí, bezvadně oblečení. Se studenty, kteří bydleli na její koleji, je nešlo srovnávat. Navíc ty děsivé, chladné úsměvy. Všichni se tvářili stejně!
Jednou se odhodlala. Musí zjistit, co se tam děje! Vešla do recepce. Vrátná se k ní ihned obrátila.
„Přejete si?“ zeptala se s tím děsivým úsměvem.
Kateřina Z. byla naposledy spatřena 6. června 2011 v 17:23.

Nádraží Praha - Vyšehrad už dlouho není oficiálně nádražím. Secesní budova se rozpadá, zarůstá křovím a nesečenou trávou. Vlaky tudy jenom projíždějí.
Ale někdy se stane, že vlak zastaví - třeba proto, že před ním není volná kolej. Většinou se pak zase rozjede a smutné opuštěné nádraží mine.
Výhybka na konci nádraží je ale někdy přehozená. Stává se to jenom zřídka, ale v tom případě vlak sjede z hlavní trati a zamíří na vedlejší kolej. Zmizí za nádražní budovou a pomalu jede dál mezi omšelé činžáky, kde nikdo nebydlí.
Takový vlak se už nikdy nevrátí. Jeho cestující přestoupili do seznamu pohřešovaných osob.

Holčičky pištěly a s chichotáním pobíhaly po táborovém náměstíčku. Praktikantku Milenu bolela hlava. Rozhodla se, že zkusí na děti starý trik. "Pojďte, budeme si hrát na hřbitov."
Holčičky zmlkly, zaujatě sledovaly Milenu, když vykládala pravidla: "Lehnete si na zem, předstíráte, že jste mrtvoly, a kdo se první pohne, myje až do konce tábora ešusy všem. Kdo to vydrží nejdýl, nemusí si ho mejt vůbec."
A holčičky ležely, ležely, necukaly se, když do nich kluci šťouchali klackem, ani když jim zkoušeli nadávat. Nezvedla je večeře, ani večerní táborák.
Při vidině nemytého nádobí zatvrzele ležely, i když na ně vedoucí nasypali hlínu.