Temeraire

Papua je poměrně pestrá co se týče počtu dračích plemen, takřka žádné z nich však nedosahuje bojové váhy, což je zřejmě dáno přírodními podmínkami. Výjimku tvoří muruk, v doslovném překladu kasuár; obávané plemeno, které nad jinými vyniká velikostí a vzácností, ale také šíří hlasového repertoáru. Pomocí zvláštního rohovinového útvaru na hlavě dokáže vydávat nepřeberné spektrum zvuků, kterými komunikuje a značí si své teritorium.
Právě kvůli vysoké teritorialitě žije muruků na ostrově jen hrstka. To mezi domorodými kmeny dalo vzniknout legendě, že se jedná o lesní duchy, jejichž vejce se líhnou jen jednou za sto let.
Pokud je dříve lovci nerozbijí.

Podlaha jeskyně byla tvrdá a posetá ostrými výstupky a s divokou dračicí, která se mohla vrátit každým okamžikem a jejíž úmysly dosud nebyly zcela zřejmé, se kapitánovi do spánku příliš nechtělo. A přece ho nakonec únava přemohla a on ztratil pojem o světě.
Těžko říct, jak dlouho spal, když se mu na ústa přitiskla dlaň. Vytřeštil oči - a spatřil Hozerovu tvář.
"Nadporučíku!" vydechl překvapeně. "Co tu -"
"Tohle je tajná výprava na vaši záchranu, kapitáne. Honem pojďte, než se ta příšera vrátí."
"Ale -"
"Kapitáne! Musíme jít hned!"
Varovné zahoukání jednoho z dráčků venku kapitána probralo. Bylo na čase zmizet po anglicku.

Hopewell zavřel oči.
Paluba pod nohama se kolébala v přívětivém rytmu vln a vzduch voněl solí, čerstvým větrem a mnohoslibnými slovy, nikdy nevyřčenými. Před přídí lodi vyskakovaly do vzduchu létající ryby a vzadu se vzdalovaly prokleté břehy, mlčenlivé ve svém krvavém vítězství.
Cesta k domovu byla dlouhá, ale tohle byl první krok. Za ním přijdou další. Vždycky tomu tak bylo.
Kapitán otevřel oči. Neusmíval se.
"Pane?"
Nad palmami se rozlehlo volání, teskné zatroubení, které se neslo daleko přes vodu.
"Pane?"
Kapitán mlčel. Námořníci mu věnovali několik soucitných pohledů, on je ale nevnímal.
Poprvé za mnoho dnů byl svobodný.
A sám.

Ty střepy našel Hopewell toho dne, kdy ho Kwimbe chytila na nepodařeném útěku. Ležely vzadu v jeskyni jako kovově modročerná připomínka dávné křivdy, která nemohla být nikdy odpuštěna. Jeden z nich odnesl kapitán k dračici; zasyčela a odvrátila se.
"Přišli sem, že? Našli tuhle jeskyni, přišli sem a rozbili vejce," promluvil Hopewell k zádům dračice, jako by mu dokázala rozumět.
"Byli to ti domorodci z údolí? Ti, co nás hostili?"
Ticho. Hopewell sklíčeně těkal pohledem mezi střípkem skořápky a vrahem svých mužů - a mnoha dalších, co mohl soudit. Pak natáhl ruku a opatrně položil dlaň na hřejivé šupiny dračice.
Neucukla.

Pohledy námořníků putovaly vzhůru po šedivé kamenné stěně a cestou nabíraly na skepsi. Ticho přerušil až Hozer.
"Tak dobrá, pánové; tam nahoře je náš kapitán. Kdo jde první? A nehlaste se všichni."
Mužstvo si jeho poznámku vzalo k srdci. Ruku nezvedl nikdo.
Povzdech.
"Dobře, půjdu já."
"A při vší úctě, nadporučíku, co budete dělat, až tam dorazíte?"
To byla dobrá připomínka. Jestli je v té jeskyni čeká naštvaný drak, bude to nerovný boj. Nehledě na fakt, že kapitán už dávno nemusí být naživu.
"Budu improvizovat; zbývá nám něco jiného?"
Nezbývalo, přirozeně. Hozer si naposledy přeměřil skalní stěnu a začal šplhat.

Dva kumulové, kteří se přes protesty posádky připojili k záchranné výpravě, se projevili jako rozjařená a hlučná společnost. Když se zrovna nehašteřili mezi sebou, dotírali s neutuchajícím veselím na námořníky, kteří jejich přítomnost snášeli s útrpným mlčením.
"Poručíku, tohle nebyl dobrej nápad," postěžoval si tiše Corbyn, když si dávali krátkou pauzu na oddech. "Připomínáme spíš cirkus než záchrannou výpravu."
"Mohli by se nám hodit, až najdeme tu velkou bestii," namítl Hozer, nejistý si vlastními slovy. "Není to zrovna materiál pro záchrannou misi, ale možná budou užiteční."
Za poručíkovými zády zaznělo zachrápání.
Materiál pro záchrannou misi si právě rozhodl dát šlofíka.

Probral se na studené podlaze jeskyně. Chvíli zmateně mžoural do stropu a snažil se vzpomenout, co se stalo.
Útěk. Pád.
A dál?
Drápy. Drápy a křídla.
U ústí jeskyně seděla Kwimbe s ocasem obtočeným kolem nohou a koukala ven. Hopewell zaváhal; přešel k dračici a posadil se vedle ní.
Chvíli seděli v rozpačitém tichu.
"Chytila jsi mě," oznámil Hopewell, jako by mu mohla rozumět.
Kwimbe zamručela v čemsi, co nebylo tak docela tichým souzněním. Hopewell mlčky přikývl; pro tu chvíli nežádal víc.
Obloha nad cizí zemí zářila hvězdami a voněla uplynulým deštěm. Ty nejzářivější hvězdy však svítily v dračích očích.

Jsi idiot, Hopewelle. Jsi idiot a teď na to konečně dojedeš.
Kapitánovy prsty křečovitě svíraly skálu, noha naslepo pátrala po dalším výstupku. Opatrně se zapřít - přenést váhu - nesmírně pomalu posunout ruku - pustit se do dalšího hledání. A pořád dokola.
A do toho ten proradný vítr.
Studené poryvy cloumaly s mužem zdolávajícím skálu a z mraků na obloze se začaly řinout slzy deště. Nad kapitánem se výsměšně černalo ústí jeskyně. Mokrý kámen se smekal; skoro se na něm nedalo udržet.
Skalní výstupek, za nějž se Hopewell držel, se náhle vylomil.
Kapitánovy sklouzly ruce po šedém kameni.
V náručí ho sevřel vítr.

Studené stěny jeskyně připomínaly sklepení a modročerné šupinaté tělo stínící vchod bylo tělem žalářníkovým. Zdálo se, že drak spí; jedno jeho oko ale svítilo oranžově do tmy, pozorné a bdělé.
Nespouštělo pohled z Hopewella.
Ten ho sledoval zprvu vystrašeně, později rozčarovaně.
"Držíš si mě tu k večeři?"
Nic.
Hopewell naznačil pantomimicky jedení a ukázal na draka. Bez reakce. Kapitán si povzdechl.
"Mimochodem, jmenuju se Hopewell." Poklepal si na hruď. "Hopewell."
Oko se přivřelo; zdálo se, že drak přemýšlí. Už už chtěl kapitán vzdát své snahy, když jeskyní zazněl sytý, nakřáplý a přesto bezesporu ženský hlas.
"Kwimbe," představila se dračice tiše.

"Tak jo, chlapi; už nemůžeme dál čekat. Musíme vyrazit."
Námořníci vážně pokývali hlavami, hlavněmi i čepelemi.
"Se mnou půjdou Corbyn, Williams, Allen, Campbell a Lee. Ward a Lewis nám budou krýt záda. Zatím jasný?"
Souhlasné zamručení.
"Mám pro nás i jméno: Pátrací A Vysvobozující Oddíl pro Unesenýho Kapitána. Zkratka je PAVOUK, to by mohlo bejt dostatečně děsivý i pro tu bestii, co nás tam čeká."
Další souhlas, o něco nadšenější. Jedna ruka vyletěla do vzduchu.
"Pane nadporučíku?"
"Ano, Clarku?"
Ukazováček se zabodl do vzduchu.
Nadporučík se ohlédl. Na skále za jeho zády seděli dva pestrobarevní dráčci a vesele se šklebili.