Temeraire

"Kingsley!"
Volání se rozplynulo mezi stromy a ty odpověděly tichem, zlověstným, škodolibým, nepřátelským. I ptáci pro tu chvíli utichli, vyrušeni nečekaným vpádem vetřelců. A přece se Hopewell nedokázal zbavit dojmu, že tu nejsou sami, že jsou pozorováni.
"Kingsley! Kde sakra -"
Pod kapitánovou nohou cosi křuplo. Sklonil se; byly to střepy malého zrcátka. Muselo tu Kingsleymu vypadnout a rozbít se o kámen. Zamyšleně zvedl jeden z úlomků; jako by na jeho okraji zahlédl...
Vytřeštil oči a otočil se.
Nic. Větve a liány, mlčení a výsměch.
Zamračil se; něco se mu zdálo. S pocitem neurčitého neklidu se vydal zpátky ke zbytku posádky.

Drahá Claro.
Dvě slova opuštěně zářila inkoustovou černí a brk vznášející se nad listem papíru váhal. Kapitán Hopewell se hrbil nad stolkem ve světle lampy a marně se nutil přidat k oslovení několik dalších vět. O vyčerpávající cestě, o přestálých bouřích. O téhle bohem opuštěné zemi.
Zvedl pohled od papíru a zamžoural do tmy. Moře šumělo, jak kdesi v hlubinách neproniknutelné černi laškovaly vlnky s písčitou pláží. Kapitánovi se zazdálo, že rozeznává další zvuk; tiché, temné vrčení mísící se s šumem vody. Ale bylo to jenom moře.
Hopewell se s povzdechem sklonil zpátky k papíru.
Konečně jsme dopluli k cíli.

Nebylo vlastně ani divu, že se nikdo moc nestaral o osud jednoho opuštěného plivouna na chovné základně; to, že se kdy ocitl ve službách letectva, bylo koneckonců dílem ryzí náhody. Jediný Jonathan se ho už měsíce snažil přimět k řeči a mnohokrát už to chtěl vzdát. Ale ne dnes. Dnes má v rukávu poslední eso.
"Zdravíčko, kamaráde. Dneska jsem ti přivedl návštěvu, mrkej."
Jedno žluté oko se bez zájmu pootevřelo a upřelo pohled na postavu vedle krmiče. Pak drak zvedl hlavu. A poprvé skoro za dva roky promluvil.
"Chisholme?"
"Jo," usmál se smutně Liam. "Jo, dá se to tak říct."

"Neškleb se takhle." Nádech. "Nebo ti to zůstane."
"Přestanu se šklebit, až ty přestaneš dělat pitomosti a začneš..., no, dělat svoje normální pitomosti."
Ale tak to nebude a Ascobolus to věděl. I kdyby se sebevíc snažil přehlédnout všechnu tu krev, nemohl přeslechnout tiché, zlověstné hvízdnutí, které doprovázelo každý Calderův nádech. Drak zakňučel.
"Nefňukej." Další z těch strašných, trhaných nádechů. "Nejsi malá holka."
"Chisholme." Slova se zadrhla Ascobolovi v hrdle. "Caldere..., promiň. Kdybych si tě naschvál nevybral za kapitána, tak bys -"
"Toho nelituji."
Ascobolus ztratil řeč; poprvé v životě mu došla slova. Olízl pobledlou tvář svého kapitána.
"Já přece taky ne."

Každý konec války je svým způsobem stejný. Tenhle nebyl výjimkou.
Zatímco vítězové se poplácávali po ramenou a rozdávali pochvaly a medaile za statečnost, poražení se choulili v koutě a čekali na konečný verdikt. Platit příslušelo těm, kteří prohráli.
Vojáci se vrátili domů. Stali se znovu muži, bratry, manžely, otci. Pušky byly schovány, meče překovány v pluhy. Válka zemi zničila; bylo třeba znovu začít budovat.
Byli ustanoveni váleční hrdinové. Většinou ti, co ztratili nejvíc. Osobní oběť výměnou za obranu vlasti a studený kousek kovu jako náhrada nohy utržené výbuchy bomb, obličeje nadobro spálené ohněm.
Prázdná útěcha za ztracené blízké.
Přátele.
Kapitány.

Obloha nad chovnou základnou byla už od rána jednolitě ocelově šedá; těsně po poledni se k zemi začaly snášet těžké bílé vločky, první předzvěst přicházející zimy.
Jonathan si při pohledu na počasí povzdechl a přivlekl poraženou ovci před jeskyni, v níž se až docela vzadu krčil schoulený žlutozelený stín.
"Máš tady večeři, fešáku," oznámil krmič. Odpovědi se nedočkal.
"Víš, už bys měl vážně vylézt; je to už celý rok. Co jsi tu, ani jsi nepromluvil."
Ticho.
Jonathan si povzdechl a vydal se na zpáteční cestu. S některými draky nebylo lehké pořízení, ale on to zítra zkusí zas. Jako každý den.

Byla to jejich první společná mise. I když misí by to asi nikdo rozumný nenazval; prostě bylo třeba doručit poštu z bodu A do bodu B, tečka. O to byl Calder vzteklejší, když nabyl jistoty, že se ztratili.
"Bylo by to o dost jednodušší, kdybys mi nevyrazil ten kompas z ruky," nadával. "Takhle je kompas v moři a my jsme v pytli."
"Ale kušuj. Vím naprosto přesně, kam letíme," opáčil bohorovně Ascobolus.
"To bych si taky přál vědět." Odmlka. "Podívej! Tamhletu vlnu už jsem viděl! Říkám ti, že lítáme v kruhu." Další odmlka, rychlé využití dalekohledu. "Ehm..., nejsou tamhleto Francouzi?"

"Pane, ehm..., jste si jistý, že obsazení Británie je tou správnou cestou?"
"Co tím chcete říct?"
Admirál se ošil. "No, totiž..., většina mužů by pozvání na večeři považovala za dostačující..."
"Já nejsem většina mužů!" Napoleon se zamračil. "Položím jí ten hloupý ostrov k nohám! Věnuji jí tu nejlepší péči, jakou si zaslouží."
Admirál moudře spolkl další komentáře.

"Ach, Bony; ty jsi prostě úžasný," zašvitořila císařova vyvolená, zatímco se oddávala masáži zad. "Jen by ses ještě mohl zbavit té příšerné bílé dračice. A mimochodem, už jsi někdy přemýšlel o dobytí Nového Zélandu? V tuhle roční dobu je tam prý moc hezky."

"Ascobole, udělej ještě jedno kolo nad údolím a míň máchej křídly! Musíš zvládnout obletět kruh na polovinu máchnutí, jinak nedoletíš ani z Londýna do Ipswiche, u všech svatých!"
Calderovi poklesla hlava. Létali už několik hodin bez přestávky a on byl dokonale vyčerpaný, a to ani nemluvě o nepopsatelně bolavém zadku.
"Chisholme! Zdá se mi to, nebo tam spíte?"
"Bdím, veliteli," zamumlal Calder v odpověď. Nedokázal pochopit, jak je možné, že Ascobolus stále ještě svižně obletuje údolí a neztratil nic ze své energie.
"Hlavu vzhůru! Těžko na cvičišti, lehko na bojišti!" zadeklamoval drak. Calder se probral.
"Na bojišti! Ještě toho trochu!"

Ascobolova malířská kariéra začala velmi nenápadně. Calder nikdy nezjistil, komu drak zcizil kbelík s vápnem, ale než si té ztráty on nebo kdokoli jiný povšimli, byla pomalovaná půlka nádvoří.
"A co že to má být?" zeptal se Calder, zatímco pokuřoval z dýmky.
"Letící drak, to nepoznáš?"
"Ne."
Calder se zamyšleně zahleděl na veledílo.
"Mně to spíš připadá jako pěkná mazanice."
Ascobolus zasyčel.
"Mazanice! Mazanice!" vztekal se. "Jak to může být mazanice, když to není dračice? Neměl by to být spíš, já nevím..., mazanic? Mazanec?"
"Ty jsi taky mazanec." Smějící se Calder raději odešel, doprovázen Ascobolovým zpola nechápavým, zpola vyčítavým pohledem.

Obraz první: Kapitánka Bradshawová poskakuje nedůstojně na jedné noze a nadává, Ascobolus vedle se tváří provinile. Přibíhá Calder.

"Ach, ty příšero mizerná; nemůžeš koukat, kam šlapeš?"
"Ascobole!"
"Co já?"
"Co jsi zase provedl?"
"Zase?"
"Jste v pořádku, kapitánko?"
"Kéž bych mohla říct, že ano; jsem si jistá, že mám nohu o pěkný kus placatější než před pár minutami."
Calder není idiot, pozná slunko, když mu zasvítí přímo do obličeje.
"Strašně mě to mrzí, kapitánko. Můžu vám tu nepříjemnost nějak vynahradit? Třeba sklenkou vína?"

Obraz druhý: Calder táhne Ascobolovi ovci jako důkaz vděku za sjednanou schůzku. I když to bylo omylem.

Calder s úšklebkem těkal pohledem mezi dráčetem a poručíkem, který byl vybrán k jeho zkrocení. To mu vydrželo přesně do chvíle, kdy dráček upřel žlutá kukadla na jeho osobu a poručíka ignoroval.
"Pojmenuj mě."
"Cože?"
Cože? Calderův mozek vypověděl službu.
"Dej mi jméno."
Ani omylem. Calderovy myšlenky uvázly na bodě mrazu. Zrovna teď, když je potřeboval nejvíc!
"Jméno. Hned." Dráček netrpělivě švihl ocasem.
"Ó ne."
"Ó ano." Přivřené žluté oči napovídaly, že odpor je zbytečný.
Jen počkej, ty prevíte. Calderovy myšlenky se konečně rozběhly - doslova jako zběsilé. Když dospěly k uspokojivému cíli, ranhojič se pomstychtivě usmál.
"A co takhle Ascobolus?"

Byl to jeden z mála večerů, které měli letci jen pro sebe a Calder se rozhodl vytěžit z každé vteřiny maximum. Podle toho vypadal stav, ve kterém se v pozdně nočních hodinách vracel na základnu.
"Ty jsi pil," konstatoval zbytečně Ascobolus, když mu Calder zakopl o ocas a už nenašel sílu vstát.
"Chyběl mi tvůj tiše odsuzující pohled," zamumlal letec do bláta. V příští chvíli začal hlasitě chrápat.
Ascobolus ho chvíli útrpně pozoroval, ale pak se kolem něj obtočil a přikryl svého kapitána křídlem. Poznámky o lovu opic a kapitálním úlovku večera si s jistou nelibostí nechal na další den.

"Vždyť jsi ani sám nevěřil, že vyhrajeme!" rozčiloval se Calder.
"To je fuk, sázku jsem vyhrál."
Calder rozčileně potáhl z dýmky a chvíli jen mlčky rázoval po nádvoří tam a zpátky. Pak rozhodil rukama.
"To není fér! Kdyby tam ten nebešťan nezačal zkoušet ty svoje čáry máry, mohli jsme se pakovat i se zbytkem Británie, čert aby ho vzal."
"Vyhrál. Já," trval na svém Ascobolus. "Počítá se výsledek."
Calder si povzdechl.
"Tak kolik?"
"Deset krav."
"Vydřiduchu! Říkal jsi pět!"
"Deset."
Calder v duchu (a nepříliš vážně) proklel nebešťana, který je uchránil drtivé porážky. Tohle vítězství ho ještě přijde pekelně draho.

Od Ascobolova vylíhnutí se Calder utěšoval myšlenkou, že plivoun se nehodí pro nasazení v boji a že jako kurýři taky nebudou představovat žádný zajímavý cíl.
Tím spíš nedokázal uvěřit tomu, že se teď řítili oblohou s Francouzi za chvostem. Kolem hlavy mu hvízdaly kulky; jedna těsně minula jeho rameno, druhá ho ze strany křísla do hlavy, až se mu zatmělo před očima. Calder se otočil a vypálil naslepo za sebe; francouzský dráček, zřejmě nepříliš zkušený, překvapeně cukl.
"Skvělá týmová práce!" zařval Ascobolus, když pronásledovatel zaváhal.
Calder si utřel z čela krev; ještě nebyli z nebezpečí venku.
"Leť, prokrista," pobídl draka.