Temeraire

Zvláštní, jak rychle se někdy počasí může změnit – obzvlášť ve chvíli, kdy to potřebujete úplně nejmíň.
Étoile vylétala na běžný hlídkový let za pošmourného počasí. Nikdo z posádky nebyl nadšený, že musí letět v dešti; nechuť se ale změnila v hrůzu, když déšť přešel nad mořem v běsnící bouři.
Náhlý poryv větru smýkl dračicí do strany tak, že kapitán Moreau sklouzl ke straně. Úvazky, promáčené a zkřehlé chladem neudržely jeho váhu a pod ním se náhle otevřelo prázdno.
Jen na chvíli.
V příštím okamžiku ho jemně sevřely dračí pařáty. Étoile vrhla po svém kapitánovi ustaraný pohled.
Ona ho nepustí.
Nikdy.

Mladá roi-de-vitesse s nepředstíraným zájmem sledovala, jak její kapitán cupuje pětkrát přečtený dopis na kousíčky. Samec béžovohnědého kurýrního plemene chasseur-vocifere přišel blíž, posadil se vedle Étoile a upřel zvědavý pohled na stále se zmenšující vločky bílého papíru.
„Proč to dělá?“ zeptal se po chvíli větší dračice. Z jeho otázky sálal ryzí, nepředpojatý zájem.
„Napsala mu jeho samice – prý už s ním nechce nic mít, když teď má mě.“ Étoile urovnala křídla se samolibým výrazem, který zcela jednoznačně dával najevo její vítězství.
„Aha,“ zabručel chasseur-vocifere. Na okamžik se rozprostřelo ticho.
Poté Étoile pohodila hlavou. „A taková to byla láska!“ odfrkla si.

Pozn.: Toto drabble je nesoutěžní. Právě jsem se konečně dostala k posledním pár stránkám této úžasné knihy a nemohla jsem odolat. Tuhle scénu jsem oplakala.

Muži v kanceláři admirála Lentona se stále ještě skláněli nad Rankinovými zběžnými náčrty Napoleonova nového vynálezu. Byla to sužující představa, že se jim něco takového událo přímo pod nosem a až do této chvíle si nikdo ničeho podivného nevšiml. Teď se každému z nich svíralo srdce nad pomyšlením, co je asi v nejbližších dnech čeká. Zatím byl vítr ale na jejich straně.
Laurence už jim k tomu své řekl a neměl co dodat. Využil veškerých svých znalostí, aby jim mohl být nápomocen, ale když pozoroval zraněného letce, který zprávu doručil, měl v hlavě jen jedinou otázku.

Kam se poděl Levitas?

Už když kapitán Moreau vyšel z pokoje, tušil, že je něco špatně. Pohledy služebnictva na něm ulpívaly jako smola a pohledy členů cizích posádek právě tak. Vzduchem se nesla šeptanda a Moreau, rudý až za ušima, zamířil k jejímu nejpravděpodobnějšímu zdroji.
Existovala jediná osoba, která ho večer viděla odcházet s kapitánkou Girardovou – osoba s duší a jazykem slepice.
„Étoile!“ zašklebil se. Z mladé dračice, rýpající se drápem v hlíně, přímo sálala vina.
Namísto smršti výčitek na ni ale dopadla jen dlaň, hladící ji po měkkém červenohnědém čenichu.
Čert vem pomluvy, řekl si Moreau. Jak by se na ni mohl zlobit...