Temeraire

"Kingsley!"
Volání se rozplynulo mezi stromy a ty odpověděly tichem, zlověstným, škodolibým, nepřátelským. I ptáci pro tu chvíli utichli, vyrušeni nečekaným vpádem vetřelců. A přece se Hopewell nedokázal zbavit dojmu, že tu nejsou sami, že jsou pozorováni.
"Kingsley! Kde sakra -"
Pod kapitánovou nohou cosi křuplo. Sklonil se; byly to střepy malého zrcátka. Muselo tu Kingsleymu vypadnout a rozbít se o kámen. Zamyšleně zvedl jeden z úlomků; jako by na jeho okraji zahlédl...
Vytřeštil oči a otočil se.
Nic. Větve a liány, mlčení a výsměch.
Zamračil se; něco se mu zdálo. S pocitem neurčitého neklidu se vydal zpátky ke zbytku posádky.

"Je tu ale krásně, co kapitáne?" zahalekal Hozer. Mladý muž, jindy za všech okolností upravený a zdvořilý, měl nyní rozepnutou košili a sundané boty. Prsty bořil ho hebkého písku a culil se jako malý kluk.
"Opatrně, nadporučíku. Stále tu mohou číhat různá nebezpečenství," odpověděl mírně kapitán, pamětliv nočních zvuků. Avšak i on se nechal zmámit půvabem opuštěné pláže lemované skloněnými siluetami palem. Kabát nechal na lodi a s povoleným nákrčníkem a letmým úsměvem dohlížel na práci posádky.
"Nemějte obavy, kapitáne. Nikdy bych-"
Vzduchem zazněl výkřik; hlasitý a strašný, ukončený náhle ještě děsuplnějším tichem.
Oba muži strnuli.
Příjemné chvíle právě skončily.

Drahá Claro.
Dvě slova opuštěně zářila inkoustovou černí a brk vznášející se nad listem papíru váhal. Kapitán Hopewell se hrbil nad stolkem ve světle lampy a marně se nutil přidat k oslovení několik dalších vět. O vyčerpávající cestě, o přestálých bouřích. O téhle bohem opuštěné zemi.
Zvedl pohled od papíru a zamžoural do tmy. Moře šumělo, jak kdesi v hlubinách neproniknutelné černi laškovaly vlnky s písčitou pláží. Kapitánovi se zazdálo, že rozeznává další zvuk; tiché, temné vrčení mísící se s šumem vody. Ale bylo to jenom moře.
Hopewell se s povzdechem sklonil zpátky k papíru.
Konečně jsme dopluli k cíli.

Uplynulo půl roku ode dne, kdy Liam přišel poprvé.
Zpočátku toho ani jeden moc nenamluvili. Ticho, které mezi nimi viselo, bylo plné nevysloveného souznění; avšak nevěděli, co říct - a tak mlčeli.
Postupně jako by Ascobolovi spadly klapky z očí. Němé pohledy byly vystřídány rozpačitými rozhovory. Liam byl v mnoha ohledech stejný jako jeho bratr, v jiných se lišil. Tak třeba dýmku z duše nesnášel. Dával přednost vínu.
Byl právě konec dubna, když Ascobolus poprvé vyšel z jeskyně. Právě začínaly rozkvétat jabloně; vzduchem se linula nasládlá vůně.
Calder by byl rád.
Drak se zhluboka nadechl jarního vzduchu, roztáhl křídla a vzlétl.

Nebylo vlastně ani divu, že se nikdo moc nestaral o osud jednoho opuštěného plivouna na chovné základně; to, že se kdy ocitl ve službách letectva, bylo koneckonců dílem ryzí náhody. Jediný Jonathan se ho už měsíce snažil přimět k řeči a mnohokrát už to chtěl vzdát. Ale ne dnes. Dnes má v rukávu poslední eso.
"Zdravíčko, kamaráde. Dneska jsem ti přivedl návštěvu, mrkej."
Jedno žluté oko se bez zájmu pootevřelo a upřelo pohled na postavu vedle krmiče. Pak drak zvedl hlavu. A poprvé skoro za dva roky promluvil.
"Chisholme?"
"Jo," usmál se smutně Liam. "Jo, dá se to tak říct."

"Chisholméééé..."
Ascobolus se v trávě převracel z boku na bok, až se nakonec schoulil do klubíčka šupinatého neštěstí.
"Je mi špatně. Udělej s tím něco."
"Neměl ses tak přežrat."
Calder seděl opodál, opřený o strom pěkně ve stínu, pokuřoval a četl si. V žádném případě neměl v úmyslu vstávat."
"Když mně je vážně zle."
"Blbý."
"Nemáš být náhodou ranhojič?"
"Nemáš být náhodou drak a ne ufňukaná holka?" Calder potáhl z dýmky. "Beztak to budou jen zadržované emoce. Jsi citově vyprahlá bestie, tím to je."
Dračí ocas zasvištěl vzduchem, praštil Caldera do břicha a vyrazil mu dech.
"Tumáš emoce," prskl Ascobolus.

"Neškleb se takhle." Nádech. "Nebo ti to zůstane."
"Přestanu se šklebit, až ty přestaneš dělat pitomosti a začneš..., no, dělat svoje normální pitomosti."
Ale tak to nebude a Ascobolus to věděl. I kdyby se sebevíc snažil přehlédnout všechnu tu krev, nemohl přeslechnout tiché, zlověstné hvízdnutí, které doprovázelo každý Calderův nádech. Drak zakňučel.
"Nefňukej." Další z těch strašných, trhaných nádechů. "Nejsi malá holka."
"Chisholme." Slova se zadrhla Ascobolovi v hrdle. "Caldere..., promiň. Kdybych si tě naschvál nevybral za kapitána, tak bys -"
"Toho nelituji."
Ascobolus ztratil řeč; poprvé v životě mu došla slova. Olízl pobledlou tvář svého kapitána.
"Já přece taky ne."

Za hory za doly (mé zlaté parohy) žil byl byl jeden drak. Už se neví, za kterou stranu bojoval, protože on vlastně nebojoval. Zemřel mu totiž kapitán a on si odmítal vybrat nového.
I chodili za ním mnozí důstojníci a dobře mu radili. "Vyber si nového kapitána," říkali. Ale on si postavil hlavu a že prý ne. Že jiného nechce.
Tak dlouho ho přemlouvali a on si tak dlouho stavěl hlavu, až ho převezli na chovnou základnu, kde zůstal sám a docela sám. A pokud nezemřel, žije tam sám dodnes. Ale protože to bylo dávno, tak už spíš umřel.
Konec.

Každý konec války je svým způsobem stejný. Tenhle nebyl výjimkou.
Zatímco vítězové se poplácávali po ramenou a rozdávali pochvaly a medaile za statečnost, poražení se choulili v koutě a čekali na konečný verdikt. Platit příslušelo těm, kteří prohráli.
Vojáci se vrátili domů. Stali se znovu muži, bratry, manžely, otci. Pušky byly schovány, meče překovány v pluhy. Válka zemi zničila; bylo třeba znovu začít budovat.
Byli ustanoveni váleční hrdinové. Většinou ti, co ztratili nejvíc. Osobní oběť výměnou za obranu vlasti a studený kousek kovu jako náhrada nohy utržené výbuchy bomb, obličeje nadobro spálené ohněm.
Prázdná útěcha za ztracené blízké.
Přátele.
Kapitány.

Calder dnes vážně neměl náladu na dohadování. Založil si ruce v bok a za zlostného podupávání položil klíčovou otázku:
"Ascobole, kde je ten koláč?"
"A pak jsem mu ho ukázal a on se začal rozčilovat," stěžoval si Ascobolus drakům, "přitom jsem si jen kousek uždíbl. Na ochutnání."
"No, jestli mu ho zbyla aspoň půlka, tak si neměl na co stěžovat. To je rovné dělení," mínil moudře Viridius.
"Kdepak půlka, určitě ho zbylo víc. Větší půlka."
"Dvě třetiny?"
"Ještě víc."
"Hmmm..., tři čtvrti?"
"Nejmíň sedm osmin."
Draci soucitně zamručeli. Nikdo už se nicméně nezeptal, v jakém stavu se zbytek koláče nacházel.