Temeraire

„To snad není pravda! Jak si něco takového můžou dovolit!“
Kapitán Moreau zuřil. Drobné, nepatrné problémy se kupily poslední dobou jeden na druhý; poslední kapkou bylo, když se dozvěděl, že jeho nadporučík byl bez oznámení poslán na chovnou základnu v Paříži, kde se stal kapitánem vylíhlého defendeur-brave.
„To je vrchol!
Étoile škytla a přikryla si čenich tlapou. Rostlo v ní kýchnutí jako přílivová vlna, ale ona nechtěla Aarona přerušovat, ač tušila, že skutečný vrchol a poslední bonbónek přijde každou vteřinou.
„Co je s tebou?“
Namísto odpovědi dračice jedinkrát mohutně kýchla.
Kapitána Moreaua pokryly od hlavy až k patě dračí hleny.

Mladá roi-de-vitesse s nepředstíraným zájmem sledovala, jak její kapitán cupuje pětkrát přečtený dopis na kousíčky. Samec béžovohnědého kurýrního plemene chasseur-vocifere přišel blíž, posadil se vedle Étoile a upřel zvědavý pohled na stále se zmenšující vločky bílého papíru.
„Proč to dělá?“ zeptal se po chvíli větší dračice. Z jeho otázky sálal ryzí, nepředpojatý zájem.
„Napsala mu jeho samice – prý už s ním nechce nic mít, když teď má mě.“ Étoile urovnala křídla se samolibým výrazem, který zcela jednoznačně dával najevo její vítězství.
„Aha,“ zabručel chasseur-vocifere. Na okamžik se rozprostřelo ticho.
Poté Étoile pohodila hlavou. „A taková to byla láska!“ odfrkla si.

Étoile strčila měkkým červenohnědým čenichem do svého kapitána a vyrušila ho tak v půlce věty. Těžko říct, jak dlouho už nesledovala četbu; její myšlenky se po dnešní bitvě očividně ubíraly docela jiným směrem.
„Copak se děje? Bolí tě něco? Mám dojít pro doktora?“ strachoval se kapitán Moreau při pohledu na obvazy kolem dračího těla.
„Ale vůbec ne. Jen jsem přemýšlela. Nelíbí se mi bojovat proti jiným drakům. Tohle není náš spor, ale spor lidí. Možná by měl někdo zabít Napoleona a tahle nesmyslná válka by skončila.“
„Ale to by byl zločin!“
Jasný pohled dračích očí ovšem vypovídal o zřejmém nesouhlasu.

Pozn.: Toto drabble je nesoutěžní. Právě jsem se konečně dostala k posledním pár stránkám této úžasné knihy a nemohla jsem odolat. Tuhle scénu jsem oplakala.
Muži v kanceláři admirála Lentona se stále ještě skláněli nad Rankinovými zběžnými náčrty Napoleonova nového vynálezu. Byla to sužující představa, že se jim něco takového událo přímo pod nosem a až do této chvíle si nikdo ničeho podivného nevšiml. Teď se každému z nich svíralo srdce nad pomyšlením, co je asi v nejbližších dnech čeká. Zatím byl vítr ale na jejich straně.
Laurence už jim k tomu své řekl a neměl co dodat. Využil veškerých svých znalostí, aby jim mohl být nápomocen, ale když pozoroval zraněného letce, který zprávu doručil, měl v hlavě jen jedinou otázku.
Kam se poděl Levitas?

Pozn. autora: Navazuje na drabble Do konce.
Kapitán Fournier sňal klobouk a přitiskl si ho na prsa; gesto, tak prosté a přitom plné těžkého, nesnesitelného žalu bylo doprovozeno úzkostným zakvílením bezmála dvacetitunového fleur-de-nuit. Temně fialový dračí obr se choulil u čerstvě navršeného rovu a tiše naříkal – Fournier mu v jistém ohledu záviděl. On sám musel mlčet.
Mlčet, když chtěl řvát, křičet a lkát, vyrvat ze sebe tu strašlivou bolest.
„Kam zmizeli všichni hrdinové, Aarone? Kam?“ šeptl. Přes okraj víčka se mu přelila osamělá slza a stékala mu po tváři; netrpělivě si ji setřel.
Odpověď na svou otázku už znal.
Ten poslední – jeho přítel – padl před dvěma dny.

Už když kapitán Moreau vyšel z pokoje, tušil, že je něco špatně. Pohledy služebnictva na něm ulpívaly jako smola a pohledy členů cizích posádek právě tak. Vzduchem se nesla šeptanda a Moreau, rudý až za ušima, zamířil k jejímu nejpravděpodobnějšímu zdroji.
Existovala jediná osoba, která ho večer viděla odcházet s kapitánkou Girardovou – osoba s duší a jazykem slepice.
„Étoile!“ zašklebil se. Z mladé dračice, rýpající se drápem v hlíně, přímo sálala vina.
Namísto smršti výčitek na ni ale dopadla jen dlaň, hladící ji po měkkém červenohnědém čenichu.
Čert vem pomluvy, řekl si Moreau. Jak by se na ni mohl zlobit...

Před chvílí bylo všechno jinak.
Ještě před okamžikem Étoile, mladá samice roi-de-vitesse, zlobně syčela na staršího kosokřídlatce a snažila se draka vyprovokovat k útoku. To bylo předtím, než přestala dávat pozor a neuhnula z cesty útoku formace vedené dlouhokřídlatcem.
Stačilo pár vteřin a z mladé dračice se stala kvílící troska zoufale se drápající se po krku, který zasáhla dlouhokřídlatcova kyselina. Bolestí stěží máchala křídly a její posádka se urychleně přesouvala na hřbet úzkostně kvílícího pou-de-ciel.
Kapitán ne.
Ten, kterému se Étoile zavázala stát po boku po celý život, se rozhodl zůstat, zatímco se dračice řítila do vln.
Až do konce.