Temeraire

To odpoledne zažíval Ascobolus jednu ze svých smířlivějších nálad a Calder nebyl tak hloupý, aby ho zbytečně dráždil. Místo toho si zalezl pod žlutozelený baldachýn dračího křídla a poklidně pokuřoval z dýmky.
"Chisholme," ozval se po chvíli drak, "jaké to bylo, než jsem se vylíhl?"
"Než ses vylíhl, sloužil jsem u jiných draků. Obvazoval jim rány, tišil bolístky, lezl do tlam kvůli bolavým zubům, posílal je k čertu, když si moc vymýšleli..., normální život normálního ranhojiče."
"To mi nezní jako moc fajn život."
"Můj milý," opáčil Calder s upřímností sobě vlastní, "vždycky může být hůř. Ty jsi toho živým důkazem."

"Nechceš mi náhodou něco vysvětlit?"
"Ne."
Ascobolus se zastavil a zůstal nasupeně zírat na svého kapitána. Ten ještě ani nevěděl, o co jde, ale zamítnutí všech žádostí předem byl bezpečný a osvědčený postup.
"Ascobolus," zasyčel po chvíli významného ticha drak. "Co to znamená?"
"Když se takhle ptáš, řekl bych, že už to víš."
"A můžeš mi prozradit, která zlá síla tě najednou osvítila, že jsi zrovna tohle považoval za ideální jméno pro draka?"
Calder se nenechal v nejmenším vyvést z míry.
"Nejspíš stejná síla, která tebe ponoukla, aby sis mě vybral za kapitána."
Na to už Ascobolus neměl co říct.

Pokud bychom měli být upřímní, potřebnost Calderova zaměstnání spočívala jednak v lidské neschopnosti vycházet spolu po dobrém a jednak v dračí potřebě vyvádět pitomosti, jakmile je člověk nechal jen chvilku bez dohledu. Magnificia, na které Calder sloužil před nechtěným povýšením, byla příkladem potvrzujícím pravidlo a ani Ascobolus se nesnažil plavat proti proudu.
"Co že to vyvedl?" zeptal se teď už bývalý ranhojič jednoho ze svých běžců. Přitom dloubl do spícího draka šídlem. Ne proto, že by musel - už to jednou zkoušel. Prostě se mu chtělo.
Ascobolus zachrápal a jinak se nenechal rušit.
"Přežral se nezralých makovic," znělo nepříliš překvapivé vysvětlení.

"Nemůžeš jen tak krást ovce. Žijeme v civilizované době, ovce jsou majetek. Nedají se krást."
Calder si zapálil dýmku a Ascobolus na něj zatím mlčky a nevyzpytatelně zíral. Pak se rozvalil v trávě a už zase se tvářil spokojeně.
"Proč používáme v boji dlouhokřídlatce?"
Caldera ta náhlá změna tématu zaskočila. "Kvůli jejich bojovým schopnostem, ovšem."
"Myslíš kyselinu?"
"Jistě."
"Tu, kterou dlouhokřídlatci prskají na nepřátelské draky a která se pomalu prožere za nesnesitelných bolestí lebkou do mozku, pokud je někdo z milosti dřív nezastřelí?"
Calder neodpověděl.
"Ach, miluji tu dnešní civilizovanou dobu!" pohodil Ascobolus hlavou a jeho hlas byl plný výsměchu.

"Mám hlad."
Dost podobně to teď chodilo každý den. Calder se přetočil na druhý bok a předstíral spánek. Sluníčko příjemně hřálo a tohle byl největší pohyb, jaký byl ranhojič ochotný vykonat.
"Chisholme, mám hlad. Pojď na krmiště."
"Dej mi pokoj."
"Říkám, že mám hlad."
"Říkám, abys mi dal pokoj. Leť tam sám."
Chvíli bylo ticho – ten zlověstný druh. V příštím momentu Calder ucítil, jak ho svírají drápy, země se vzdaluje, spánek se vzdaluje a dobrá nálada už stihla zmizet za obzorem.
"Bestie mizerná!" zaječel. "Vrať mě na zem! Neruš moje kruhy, ty škaredá tlamo!"
"Nakreslíš si nové," zazubil se drak.

Tak především byla tahle akce předem odsouzena k fiasku.
Nikdo nečekal zázraky od vejce divokého plivouna, které bylo za nejasných okolností nalezeno kdesi ve Skotsku. Někteří z mužů se dokonce sázeli, zda bude dráče vůbec umět mluvit. A především se nikdo nijak zvlášť nehrnul na tenhle dosti nejistý kapitánský post.
Jenže Británie na tom byla s draky odjakživa bídně, a tak se letci museli alespoň pokusit o zkrocení. Několik vybraných poručíků teď s pohřebními výrazy hypnotizovalo nevelké žlutozelené vejce, na kterém se zahýbal první střípek.
"Pohleďte na zázrak zrození!" zvolal Calder do ticha a ani se nenamáhal skrývat škodolibé veselí.

Calder Chisholm trávil jarní odpoledne nejlepším způsobem, jaký znal – pokuřováním dýmky a ignorováním práce. Mladá dračice, která se rozvalovala na sluníčku opodál, už se bohužel tak snadno ignorovat nedala.
"Myslíš, že už se vrátí?" rýpla špičkou ocasu do ranhojiče.
"To víš, že jo."
Dračice si povzdechla; vylíhla se teprve nedávno a i krátké odloučení od posádky snášela nesmírně špatně. Najednou zvedla hlavu a zavětřila.
"Už jsou tu! Tamhle jdou, podívej!"
Calder se neobtěžoval. "Nesou něco?"
"Nesou kachny!" Dračici ukápla slina, jak pohledem hypnotizovala ulovené ptactvo.
"Tak těm můžou rovnou zase zamávat," konstatoval suše Calder a předem se rozloučil s večeří.

Když jejich kapitáni odešli, seběhli se francouzští dráčci do kroužku a začali dělat to, co draci vždy dělají, když je jich více na jednom místě. Drbat.
"Slyšel jsem, že prý maj Briti nového draka! Těžkou váhu!"
"Kde by ho prosím tě vzali?"
"Já ho viděl, já ho viděl!" volal s nadšením jeden z kurýrních draků. "Takový druh určitě neznáte, celý černý, obrovský, a chrlí létající zvony!"
Ostatní draci na něj zmateně pohlédli.
"No, on když přiletí a zakřičí, to je jak všechny zvony najednou! Hrooooozný zvuk!"
"Takže má hodně hlasitý jekot?"
"Tak hlasitý, až se dřevo bortí a dělají vlny!"

Kapitán Moreau pověsil kabát na hřebík a posadil se do kroužku k ostatním hráčům. Přes karty se k němu zvedlo několik obdivných obličejů a přivítalo ho několikeré poplácání po zádech.
"Tak jsme to zvládli," zavrněla spokojeně Étoile, která se uvelebila opodál. "Na koho asi přijde řada příští rok?"
Odpovědí jí bylo ticho. Napříč tmou se zkřížilo několik významných pohledů; bylo tu hned několik nadějných adeptů a neznámé dálavy, Afrika, Jižní Amerika, Čína, vábily a lákaly příslibem tajemna. Jenže duben ještě nepřišel a zatím drakům a jejich společníkům nezbývalo než napjatě čekat.
A všichni si kladli společnou otázku: Kdo bude další?