DMD Bonus č. 9 pro 29. 4. 2018.

„Scullyová, míříme do Texasu! Boo-yah!“ Mulder jí nadšeně zamával letenkami před nosem.
„A jedeme tam pracovat nebo na rodeo?“ zeptala se s pohledem upřeným na jeho kovbojské boty.
„Kdo říká, že si po práci nemůžeme užít trochu legrace?“ mrknul na ni.
Zhluboka si povzdechla. Čekala, co dalšího z něj vypadne. Všiml si jejího pohledu a trochu zvážněl.
„Je to kvůli případu zmizení několika žen. Vždy se za několik dní vrátí, ale na nic si nepamatují,“ vysvětlil.
„A co když řeknu, že nepojedu?“
Muldera její odpověď zaskočila.
Ale pak se rozzářil.
„No, tak holt pojedu sám. Aspoň mi nebudeš kazit rodeo.“

Vzduch tady se liší. Zhluboka dýchá a zkoumá, převaluje na jazyku, chutná jemnou vůni místnosti se světlými čistými okny v patře a zase ji pozvolna vypouští, aby hladově vdechla. Skoro zapomněla, jak šťastně rozechvívá nosy svoboda.
Vzduch Barryho doupěte čpěl chlastem, cigáry a živočišným potem.
Vzduch venku pod studenými schody štípal.
I tady cítí štiplavý kouř, nejlevnější cigarety s modrým pruhem, jenže muž, co je kouří, se laskavě usmívá a prášky rve z rukou, ne do nich. Alex stále sem tam nevěří, ale je tu, sedí na jejich gauči a může i zítra, pozítří, je tu, je tu. Je tu.

Izrael čelil ohrožení. Už zase.
Pelištejci překročili hranice a hrozilo, že obsadí další kus území. Nebo celou zemi
To nový král nemohl dovolit.
Shromáždil vojsko a vytáhl do pole.
Národ, který celou svou historii bojoval, neměl strach z boje.
Pak ale ze šiků nepřítele vystoupil jediný bojovník, větší než život.
Na jeho výzvu zavládlo v izraelském táboře to nejhlubší ticho, jaké kdo pamatoval.
Jediné, co je rušilo, byla klepající se kolena a cvakající zuby.
Na další výzvu izraelské řady jako by ještě couvly.
Nikdo nepředstoupil.
Odvaha byla ta tam.
Víra se ztratila.
Vrátí se v praku v ruce pastýře ovcí.

Drahý Václave,
dnes jsem opět četla Vaše vznešená slova plná útěchy, která mne povznesla na duchu a dodala odvahy k tomu, na co bych ještě před pár lety ani nepomyslela.
Jste zářivá lucerna v neprostupné temnotě tohoto světa.
Vaše verše jsou mé světlo.
Přeji si, abychom se co nejdříve setkali.
Vím, že naše shledání nebude nic než další zoufale krátký okamžik štěstí v mém životě, přesto dychtivě očekávám, kdy opět společně posnídáme.
Vaše Marie
PS - Maxovi se po mně určitě stýská.
Morávek upustil list papíru, který před chvílí vytáhl z navoněné obálky, zavřel oči a pár minut prostě jen... snil.

"Ták děti, uděláme si chvilku klidu, pojďte kreslit!" zazní třídou mateřské školy, bez ohledu na to, že by děti stále rády skotačily, povinně sedaj na zadky a berou tužky do rukou.
"Jé, koukněte, sněží!" zvolá spolužák na základce a všichni se otočí k oknu, nejradši by hned vyběhli ven užít si té nádhery přímo, ale zrovna probíhá hodina, a tak sedí jejich zadky na židlích do přestávky.
Krásný den, sluníčko příjemně svítí, venku švitoří ptáčci a všude je vůně květin a jara, ale také se blíží zkouškové, takže ona může jen sedět doma na zadku a toužebně dívat oknem ven.

"Co když řeknu ne?" zeptal se Podfouk a snažil se u toho tvářit vychytrale.
Velitel Elánius nesnášel, když to tihle drobní podvodníčci dělali, podle jeho názoru už tohle stačí k tomu, aby je mohla hlídka na pěkně dlouho hodit do Pakráce, ale Vetinari, bohové vědí proč, nesouhlasil.
"Víte," začal Elánius rozvážně, aniž by změnil výraz, "pokud nám řeknete co potřebujeme vědět, tak budeme mít spoustu práce s rozkrýváním toho velkého podvodu a vám budeme velmi vděční. No, a když řeknete ne, tak si budeme muset najít jinou práci kterou ospravedlníme své mrzké výplaty. Třeba vám můžeme pomoct s inventurou skladu."

Stačilo niekoľko ďalších otázok, aby Pottera nachytal. Aj tak Severusa Snapea prekvapilo, že sa chlapec pokúsil naučiť aspoň niečo. James Potter elixírmi pohŕdal. "Žbrndičky pre dievčatká," vravieval, "pre ufňukané malé Severínky!"
Snape myslel na študentov, ktorým už pred rokmi vyhlásil neľútostnú vojnu.
Istým spôsobom sa na Potterov návrat vlastne tešil.
Ale on je v Bifľomore, uvedomil si, James Potter by nemohol byť v Bifľomore.
Cítil, ako sa pripojenie na starého protivníka pretŕha.
Severus sa zaškľabil na pracovňu, na exponáty starostlivo naložené v liehu. V žalároch to nepripadalo do úvahy, on mal však napriek tomu pocit, že zacítil závan čerstvého vzduchu.

Péče o kouzelné tvory nebyla jednoduchá. Své věděla profesorka Červotočková, kterou povolali z dobrovolného exilu a malý Scorpius Malfoy si ji pochvaloval.
Věděl, že do otcovy pracovny by neměl vstupovat. Hůlkou si posvítil jen, aby se nepřerazil o nábytek, ale i tak vrazil loktem do jednoho z regálů.
Uslyšel žuchnutí a něco mu chňaplo po noze. Vykřikl hrůzou, hledal záchranu. Na židli, na stůl a dál? Zuřivá kniha na něj dorážela.
Křik přivolal otce. Knihu nakopl, aby jí vzápětí přejel po hřbetu. Uklidnila se. „Kouše, hloupá stará učebnice.“ Chlapec na něj hleděl udiveně. „Víš co? Povíme si o tom jinde.“

Na začátku podzimu začal Viktora sužovat opakující se sen. Ne ledajaký sen – Jakub, čerstvý vysokoškolák Jakub, ten, kterého teď přímo fyzicky postrádal, za ním přišel jako sukubus a proměnil ho v oživlou sochu, která vše cítí, ale nemůže se hýbat a bránit; v otroka rozkoší.
Pokaždé, když procitl, snažil se Jakuba vyhledat v jeho pokoji, horečnatý, zmatený, frustrovaný. Postel byla netknutá a studená (Jak se tohle mohlo stát? Jakubova postel nikdy nebyla studená!), jeho věci odstěhované. Na telefonáty a zprávy už týdny neodpovídal.
Vytratil se úplně nenápadně a ve Viktorovi přetrvával neodbytný pocit, že ho stále má na dosah ruky.

Svírala kus pergamenu s královskou pečetí, nemohla tomu uvěřit. Dopis četla několikrát za sebou, přesto ji jeho význam šokoval.
„Co když řeknu ne?“ zeptala se už po několikáté.
„Je to závazek, Gee,“ uznal Ethan, „ale nic, co bychom společně nezvládli. Budu stát při tobě, ať se rozhodneš jakkoliv.“
Gee vydechla úlevou. V hloubi duše věděla, že prosbu princezny Valentýny neodmítne, přesto to nebylo jednoduché rozhodnutí.
„Co řekneme lidem?“ vyhrkla vzápětí. „A Viktorii? Je ještě tak maličká, nepochopí to.“
Ethan ji něžně objal. „Viktorie získá novou sestru a jako takovou ji budeme vychovávat.“
Přikývla a odpovědí na dopis přijala princeznina levobočka.