Mluvící balík

Cítil jsem se osaměle. Málokdy za mnou někdo přišel. Herbář i Kniha zaklínadel byli plné praktických informací. Ale já byl Slovník a moje slova nikoho nezajímala. Nápomocně se řadila do vět, ale když je nikdo nevyslovil, schoulila se do sebe a pomalu chřadla. Nevěděl jsem jak dlouho ještě vydržím. A pak se to stalo. Dostal jsem na vychování sotva opeřené papouščí mládě.

Staral jsem se o něj. Vyprávěl mu. Nechal ho, aby mnou listoval. A slova byla náhle šťastná.

A tak se můj Papouš stal Vrchním správcem slov. Miluje všechna stejně, lásku jim prokazuje používáním a ano, záleží na tom!

Jak řekl vrchní správce slov, méně používaná slova se trápí, sesychají a ztrácejí se, až jsou úplně zapomenuta. A tak čas od času musíme vzít slovník a jedno po druhém je provětrat. Někdy je to opravdu legrace. Někdy spíš mučení. Záleží na tom, jak se k tomu odpovědná postava… postaví.

Adheze, adice, adjunkt.
Baganče, bajonet, bakelit.
Cajk, calta, carevič.
Daktyl, darda, decimálka, dederon.

Pokračujem, držte si klobouky!

Inuace, Inuit, inulin.
Jarabáček, járek, jarl, jarmulka.
Keratóza, keratin, karyatida, karibú.
Margarita. Maraskino, maratón, marast.
Maracaibo, maracuja, marabu. ÉÉÉÉ MACARENA!

A vrchní správce slov tančí mezi mísami tropického ovoce.

Taroky, taverna, telefax, tortura.

„Říkáš, Papouši, že po výtažku z routy budeme my, lasičky, ještě víc bojovné a odvážné? Ne, že bychom to potřebovali, jsme z tvrdého těsta, nemám pravdu, Geraldinko?“

„Ano, Gervaisi, z tvrdého.“

„Měli bychom to vyzkoušet na veliteli stráží, ale co si našel na hlavě šedý chlup, je jako tělo bez duše, chudinka. Že?“

„Ano, Gervaisi, bez duše.“

„Jeho zástupce? Oh, ne, ten je jako bzdinka, našel v polévce mouchu a úplně ho to složilo.“

„Ano, Gervaisi, úplně.“

„Vypil bych to pochopitelně sám, ale... ááááá… můj heksnšús!"

„Tak Tě bere, Gervaisi?“

„Mučedník, Papouši, mučedník! Nejlepší bude, když to dáme ochutnat zahradníkovi.“

Na pláži zachránili balík, který mluvil.
Nalezli v něm papouška a zpívající pavoučici, nové přátele. Zavedli je do utajené země.
Málem se utopili v peřejích, když jim uhlíky z hnízd fénixů propálily člun.
Cvičili jízdu jednorožců, ohnokačeří balony, řídili armádu zdivočelých lasiček, a to všechno za spolupráce čaroděje, který neustále ztrácel brýle a hlavu.
Unikli smečce vlkodlaků, když všude kolem ječely mandragory.
Skončili v tlamě obří mořské příšery, ze které se vyklubal báječný kuchař.
Skamarádili se s dračicí i s mořskými pannami.
Bojovali v existenční bitvě s bazilišky.
Bylo to krásné a taky trochu děsivé.
Byly to absolutně nejlepší prázdniny.

„Papouši! Nevíš, kam jsem si založil brýle?“
„Nejsou zase ve sklenici s čaromrkvovou marmeládou?“
„Ne. Tam už jsem se díval.“
Papouš si povzdechl.
„Víc oči víc vidí. Dulcibelo, ty jich máš osm, pojď taky pomoci s hledáním.“
„Proč si H. H., teď když má Velké knihy zpátky, kouzlem nevyléčí zrak, aby brýle nepotřeboval?“ divila se Dulcibela.
„Žádný čaroděj nemůže použít kouzlo sám na sebe,“ poučoval pavoučici Papouš. „Ale s těmi Knihami jsi dostala inteligentní ideu. – H. H., nenašlo by se v nich kouzlo, aby k tobě brýle na zavolání přiletěly, když je budeš potřebovat?“
„Nebo přiběhly. Vždyť nožičky už mají.“

Penelopa zkontrolovala nalíčení a letmo zauvažovala, zda je to pro slečnu (skoro) na vdávání vhodné.
Petr odpískal rugbyovou sezonu a sbalil si bágl.
Šimon přemýšlel, jestli se to u vysokoškoláka dá považovat za normální.
Papouš si obstaral novou várku mazání na klouby, Dulcinela štkala, že v jeho věku už to není legrace.
Gervais rozvažoval, co to asi udělá s jeho heksnšůsem.
Geraldina požádala v kuchyni o větší porce meruňkové marmelády a likér.
H.H. věk neřešil. Zapomněl, jak je vlastně stár, a podívat se nemohl, protože někam založil brýle.
Ve skutečnosti se všichni na další prázdniny v Mytologii nehorázně těšili.

Vesnice, kam se přistěhovali, připadala Petrovi s Šimonem opravdu nudná. Když strávíte prázdniny v Mytologii, kde po boku zdivočelých lasiček bojujete s bazilišky, budou vám všechny vesnice připadat opravdu nudné, tohle ale byla ze všech obyčejných vesnic ta nejobyčejnější. Největším vzrušením pro všechny její obyčejné obyvatele bylo rozsvícení vánočního stromu na návsi, což klukům moc dobrodružné nepřipadalo.
„Dobrodružství je všude,“ ozval se za nimi tichý hlas. Stála tam ta nejdivnější holka – v uších měla ředkvičky a na šmolkově modrém kabátku náhrdelník z mrkví. „Stačí se jen dobře dívat.“
Druhý den všichni tři pod vánočním stromem prozpěvovali: „Z čaromrkve prima štrúdl!“

Kníže Lasičství sledoval nedůvěřivě lahev sirupu z routy. Nepomohly výmluvy na hexenšús ani nic jiného.
"Nemyslím, že je to nutné," zauvažoval nahlas.
"Ano, Gervaisi," odvětila Geraldina.
Nalil do broušené sklenky. "Třeba by si nikdo ani nevšiml, kdybych chyběl," zadoufal.
"Skutečně, Gervaisi?" dala Geraldina najevo nezvyklý nesouhlas.
Po lahvi stékala kapka. Nabrala ji na prstík a olízla.
"Tak hejbni zadkem, kopni to do sebe a mazej do boje, padavko! Jsi kníže, nebudeš se ulejvat, to bych se musela stydět! Raz, dva..."
Vyděšený Gervais to do sebe kopnul. A proto ve slavné válce o Mytologii zvítězily toho dne nad bazilišky také lasičky.