DMD č. 20. pro 20. 4. 2021. Téma: Patent na rozum

Raraška seděla jako každý měsíc v kanclu kurátorky: „Mám novou brigádu.“
„Vá-á-ážně? Jestli jste se dala k popelářům-“
Slovo punk totiž podle kurátorky neomlouvalo, že její svěřenkyně občas přespí na skládce.
„Třídím kontejnery s darovaným šatstvem, pronikám do podstaty mezilidské solidarity...“
„Nežvaňte.“
„No, dobře, občas si můžu něco nechat.“
„A co jste si v poslední době koupila?“
„Zlevněný kachní krky.“
„Minule jste slíbila, že se naučíte vařit.“
„Je z nich parádní gumbo. Experimentuju s mezinárodní kuchyní.“
„A proč vás viděli vybírat popelnice za supermarketem, no?“
„Dumpster diving.“
„Vy prostě máte zatracenou kliku, že existují tyhle ekologistické subkultury. Radši jděte. Další!“

Siesta byla přerušena nepřeslechnutelnou intelektuální aktivitou.
„Slyším, že myslíš, má drahá choti,“ pronesl choť rodu mužského.
„Vůbec se mi nelíbí, co se tu děje od doby, co přijeli ti dva,“ připustila myšlenkové procesy ona a složila noviny. „Má ta holka dost rozumu?“
Pan soudce se usmál, položil ženě ruce na ramena a líbl ji na zakaboněné čelo. „Mohla by si ho dát patentovat.“
„Patent dnes dostane i houpací vana,“ utrousila, ačkoli o její užitečnosti neměla pochyby.
„V tom případě jí musíme věřit.“
„Varovali mě, ale netušila jsem, že na to dojde tak brzy,“ ohlédla se pohoršeně na manžela. „Ty senilníš!“

Má snad patent na rozum? Či snědl všechnu moudrost světa? Pusa mu jede jak namazaná a vypadá to, jako kdyby nemohl přestat ani na chvíli mluvit. Už ani neví, o čem jí říká, a pochybuje, že to ví on sám.

Takhle si teda rande nepředstavovala. Čekala, že se budou navzájem zprvu lehce oťukávat, a vést aspoň nějakou konverzaci. Ne, že se jí sotva zeptá co si dá, a pak jí začne dělat přednášku o složení potravin v menu, z čeho je nábytek interiéru, své teorie o obrazech na zdi. Pak ztratila přehled.

Všiml by si, kdyby se zvedla a odešla?

,,Ty studuješ vejšku? To jsi určitě chytrá."
O nic víc než mnoho mých přátel, kteří žádnou vejšku nestudují a jsou mnohem chytřejší než já...

,,Ty studuješ v angličtině? To asi umíš skvěle anglicky co?"
Tak určitě. Úplnej génius. Sedím u počítače, otevřený Google překladač a podruhé hledám, jak se řekne "přístup". Poprvé proto, že jsem si nemohla vzpomenout, podruhé proto, že jsem si nezapamatovala, jestli je ve slově "approach" jedno p nebo dvě.

,,A kterej učitel to je," ptá se spolužačka. ,,Takovej kretén. Titulů jak nasráno, ale úplně blbej."

............

Přijímací pohovor. ,,Vy nemáte vysokoškolské vzdělání? To je nám líto. Nashledanou."

„...a odsuzuje se k odnětí svobody v délce 347 let a peněžitému trestu ve výši..."
Lid zajásal.

Zločinnost v nové době narostla do závratných čísel. Anarchističtí aktivisté a jiná jim podobná levičácká verbež zpočátku tvrdili cosi o „artefaktu novelizace" či jaké sprosťárně, ale slušný člověk taková slova přece ani nezná. A za pár let už od nich bylo, chvála vládě, ticho.
S pohrdavým úsměškem odcházela ze soudní síně poslední buřička. Však on ji úsměv brzičko přejde. V cele s přísnou ostrahou Róza Parcimburková duševní vlastnictví InfoGigant Corporations zneužívat nebude.
A legální licenci na použití rozumu rovněž nezíská, ani kdyby chtěla.

"Abys věděl, Gabrieli, nehodlám tě poslouchat. Nevím, o co ti jde, a je mi to jedno! Nebe už nade mnou nemá žádnou moc, vzpomínáš? Chtěli jste mě zničit pekelným ohněm, ale neublížil mi, a ty už mi také neublížíš! Ty časy, kdy jsem se od tebe nechal ponižovat a zastrašovat už jsou dávno pryč. Nezajímá mě tvé poučování, takže si můžeš hezky sbalit ten svůj patent na rozum a zase jít!" vychrlil Azirafal na Gabriela, kterého nakonec sám konfrontoval.

"Výtečně!" Gabriel nasadil svůj zářivý úsměv číslo tři. "A teď mi, Azirafale, pověz, jak má probíhat správná romantická večeře v restauraci?"

Oykel Bridge.
Křížek s otazníkem.
Mapa je podobných plná a Claire se na ni dívá jako na osobního nepřítele.
Ztrácejí vesnice.
Možná, neví to jistě.
A žere ji, že se nemůže, nesmí jít přesvědčit.
Ozvalo se zaklepání, a hned, bez vyzvání (zločin) vkročil ten divný Angličan, jak poskakuje po kopcích, hledá Osvícení a občas ho musíte zachraňovat z bažiny.
Přemoudřelý fanatik.
„Já... na něco jsem přišel,“ říká na sebe nezvykle nejistě.
„Ano?“
„Mám tuhle věc. Dělá cink.“
„Ano?“
„Vymyslel jsem ji. Chtěl bych si ji patentovat.“
Už dlouho se tak dobře nezasmála.
Netušila, že teď se všechno změní.
K lepšímu.

Mezizvířecí tenisová asociace se zabývá návrhem omezení vstupu psích fanoušků na zápasy. Pokud bude opatření schváleno, na tenisová utkání budou vpuštěni pouze ti psi, kteří předloží psychologický posudek potvrzující, že se dovedou ovládat.

Kontroverzní návrh vznikl jako reakce na řadu incidentů, kdy některý z přítomných psů vběhl na hřiště a začal lovit tenisový míček. Fanoušci nad ním však jen nevěřícně kroutí hlavou.

„Určitě to navrhla nějaká kočka,“ myslí si dalmatin. „Ty se vždycky tváří, že mají patent na rozum, své chyby ale přehlédnou. Proč už nějaká komise neřeší kočku, která přerušila vystoupení moderní gymnastce, když jí bez varování ukradla stuhu?“

O něco dříve:
“Musíme to dát patentovat, to je jasný.”
“Jenže ten rozkaz je moc dlouhej, to než lidi vykoktaj...”
“Musíme vymyslet zkráceninu.”
“Kluci z marketingu říkaj, že maximum jsou dvě slabiky. A ať to má rytmus!”
“Počkej, když zůstanem v rytmu… ta - da - da - dum… ta - dum… Mám to!”
“Tak jak?”
“Vystřihneme prostředek! Místo ROZLEJ VŠEM RUM jen ROZUM!”
“A to by v tom byl čert, aby to nebyl fenomenální úspěch!”

„Vy musíte být Minerva!“ zjevila se před ní v sofistikovaném kostýmku, lodičkách a dokonale načesaném drdolu mladá profesionální žena.
„Ano, McGonagallová,“ usmála se, lehce zaskočena. Další větu už ze sebe dostat nestihla.
„To by spíš beran spadl z oblohy, než abych nepřivítala novou tvář! Berenice Sinistrová, mluvčí,“ chopila se její ruky jako záchranného lana. „Pojďte, odvedu vás na oddělení.“

Během cesty se o zaměstnancích ministerstva dozvěděla víc, než by běžně zvládla za rok: tahle se bude vdávat, toho ošklivě pokousal trpaslík, tahle krade puding z vánočních večírků a tady ten – jmenuje se Raddle – si myslí, že má patent na rozum!

„Když už chcete nosit peněženku v kapse kalhot, Hastingsi, v pravé byste ji měl víc po ruce,“ poradil Hercule Poirot příteli, když platil trafikantovi za noviny.
„Mademoiselle Lemonová, když budete zakládat dokumentaci případů abecedně podle jména pachatele, bude se v ní snáze hledat, než když bude podle data,“ poučoval detektiv sekretářku, krátce poté, co se vrátili domů.
„Už aby dostal nový případ,“ podotkl Hastings ke slečně Lemonové šeptem, když Poirot vysvětloval pošťákovi, jak si má zorganizovat dopisy, aby jimi nemusel tak dlouho listovat, než najde ten správný. „Když jeho šedé buňky nemají co na práci, je s ním k nevydržení.“

Ostatní se na něho podezíravě dívali.
A Kasandr je chápal. Přivedli ho jako posledního, měl na sobě své vlastní oblečení bez armádního úboru a nejevil žádné známky nevolnosti po požití lektvaru. Šlo o dryják pochybné kvality i obsahu, ale spolehlivě znemožnil kouzelníkům na nějakou dobu používat jejich schopnosti. Jako bezpečnostní opatření před tím, než budou nuceni složit magickou přísahu králi prostě ideální.
Oproti tomu řetězy, kterými byli spoutání, ideální zdaleka nebyly. Pro Kasandra nešlo o příliš velkou překážku.
„Myslí si, kdovíjak není chytrej,“ pochytil mezi šepotem spoluvězňů. „Venku ho stejně chytěj stráže, to dá rozum. Ať má pouta nebo ne.“

Všehoschopný mág řečený Trémon myslel, že má patent na rozum. Během poměrně krátké doby vystřídal už několikero špičatých bot a klobouků, dle nepsaného pravidla, že chceš-li povýšit, musíš zabít toho s vyšší šarží. A Trémon mířil vysoko.

A přestože se mu nakonec podařilo získat post arcikancléře Neviditelné univerzity, a jeho ctižádostivost a ego se dostaly na zcela jiný level, nepřestával si dělat starosti, protože mocné Oktávo, nejstřeženější kniha univerzity, o sobě dávalo vědět až příliš.

Podcenil toho nejhloupějšího. Zbrklý Mrakoplaš se sice nechal vlákat do pasti, ale dokázal zhatit všechny jeho plány, ač byl tak blízko. Selhal, na celé čáře.

Holka se sluchátky se zarazí. Nerozmyslela?
Od začátku je jí jasné, že to, co tady stará paní provádí, je naprosté šílenství. Hledat člověka, kterého neznáte a který se nejspíš vůbec neztratil, na místech, kde pravděpodobně ani není… a ponoukat náhodné děti, aby vám s tím pomáhaly. Bylo by tak snadné to všechno odsoudit, označit za absolutní ztrátu zdravého úsudku. Jenže na druhou stranu…
„A kdybych šla s vámi?“ zeptá se nejistě, protože kdo ví, třeba nemá patent na rozum - a třeba každé rozhodnutí nemusí být rozumné.
Dáma s kloboukem se usměje.
„Posila se vždycky hodí. Ale ta sluchátka si sundejte!“

Starý kněz Bořivoj ztěžka usedl na lavici a hleděl na dopis od kaplana Bernarda. Chvíli si prohlížel pečeť, zlomil ji a rozložil hustě popsaný list. Jednotlivá písmenka se mu slila do nepravidelně vlnité čáry. Protřel si oči, ale marně.
"Vždyť ví, že drobné písmo nepřečtu," zamračil se. "Hano, pošli mi sem Pavla," zavolal na sestru. "Ještěže jsem ho naučil číst, i přes Bernardovy námitky, že znalost čtení přísluší jen duchovnímu stavu."
Pavel zvolna četl latinsky psaný dopis plný příkazů a výhrůžek. Poočku sledoval zamračeného strýce.
"Ten zas toho ví," bručel stařec.
Složil dopis a rozhodl se konečně vyhledat hrnčíře Metoděje.