Dva večery

(Toho kluka je mi líto a to ten příběh ještě ani nezačal), pomyslela si žena. Dnes tomu bylo na den přesně dvacet let, co spolu začali psát hry. Rádi chodili do divadel a tak je tehdá napadlo, že si budou hrát vlastní. „Tebe to ještě nepřestalo bavit“, přerušil její vzpomínání muž. „Ale co, tak nějakou krátkou jednoaktovčičku bych si dal“, dodal. Odklepl popel z cigarety do popelníku na balkoně.
(Krátkou jo… Tak to zadělám na knedlíky. To bude na dlouho), proběhlo jí hlavou a šla si pro mouku do špajzu. Zpovzdálí slyšela hlas, který slýchává už čtvrt století. „Co si to tam mumláš pod fousy, prosimtě?“
„Ále“, odpověděl muž, „že má rád zvířata a že denně cvičí“. Když se vrátila i s moukou bylo na papíře na stole napsáno:

Postavy:
Syn (cca 8 let): má rád zvířata, denně cvičí a nudí se.
Matka (cca 35 let): nemá úplně ráda zvířata, po večerech nosí natáčky, má ráda, když syn cvičí
Otec (cca 40 let): zvířata domů nepatří (heslo z mládí), má rád tradice, má rád pivo, má rád fousy

Položila mouku na stůl vedle papíru. Nalila si červené víno. (Ale jo, vždyť nás to spolu bavilo.) „Scénu vymýšlím já. Ukaž, dej mi to“, vzala ze stolu papír a tužku, „a tady máš tu mouku. Dej jí na linku a nakrájej nějaký pečivo ze včera. Budu dělat knedlíky“. (Co bych tam tak mohla… jasně večeře… ne, spíš po večeři. Takže kuchyně. Ale co ten syn?) Tužku měla v pravé ruce, ještě si kousek poposunula papír a začala psát.

Scéna:
Dva pokoje. V jednom matka sklízí ze stolu večeři. Otec pomlaskává a popíjí pivo. Tikají hodiny. Na stole je ubrus.
Ve druhém pokoji leží syn na posteli a intenzivně přemýšlí. (pozn. pro herce: krabatit obočí)

(To je hezký, že jí to porád ještě baví). Utřel si ruce a sedl ke stolu. „Stačí Ti těch pět rohlíků na kostičky, viď?“, zeptal se ženy. „Nad čím tak může přemýšlet ten syn?“, obrátil se na ženu.
„Nad čím asi. Nad čím Ty si přemýšlel, když Ti bylo osm?“
„No když mi bylo osm? Nevim. To sem začal chodit do nějakýho toho přírodovědeckýho kroužku, myslim. Nevim. Tak třeba na varany.“
„Prosimtě, ve druhý třídě a varany? To si přece ani nemoh vědět, jak takovej varan vypadá ne?“ Usmála se na něj. Začali si povídat nad papírem. Nad papírem, na který chtěli oba najednou zase psát. (Teď je to asi na mě), napadlo jej.

Syn (leží v posteli, kulí oči do tmy, šeptá si sám pro sebe): „Jakpak asi ten varan může vypadat? (pauza) Jak bych asi měl cvičit, aby mi koupili varany vlastní? Měl bych dělat kliky?“ (přemýšlí) „To určitě myslej ty etudy“

Měl radost, že spolu zase píšou. Těšilo ho to. Vždyť kdy naposledy si takhle společně sedli a vymýšleli příběhy někoho jiného. Kdy naposledy. Ani ona si pořádně vzpomenout nemohla. Zase si připadala tak šibalsky. On jako kluk. Knedlíky sem, knedlíky tam, to teď vůbec nebylo důležitý.
„Chtělo by to nějakou zápletku.“
Chvíli přemýšleli. „Počkej, něco mě napadlo. Na koho z rodiny si z dětství moc nepamatuješ?“, zeptala se ho.
„No asi na dědu. Toho si moc nevybavuju. Vlastně sem ho pořádně ani neznal. Víš, ten od babičky, co bydlela na vesnici.“ Vypadal trochu posmutněle. Otočila se tak, aby neviděl, co píše. „Co tam píšeš?“ Vlastně se ani nahlas ptát nemusel. Věděla, že se zeptá, beztak by mu odpověděla, aniž by tu otázku položil: „Běž si zakouřit. Nech mě, abych Tě překvapila.“

Matka (obrátí se k otci, sundává si zástěru): „Viděls, jak mu zářily oči? Kdo by to byl čekal. Dyť dědu ani tolik neznal.“
Otec (popíjí pivo, prohrabává si fousy): „hmmmm“
Matka: „Já sem Ti to říkala, že to v něm je“
Otec: „Tradice se musí dodržovat, vo tom žádná“. (promne si ruce)

Syn (sedá si na postel): „Snad mě ten minulej tejden neviděli.“ (vytahuje knížku z podpostele) „Já si myslim, že sem to slovo už někde slyšel.“ (listuje knihou)

Koukal skrz balkonové dveře, a jakmile žena položila papír zpátky na stůl, ani nedokouřil. (Jen by mě zajímalo, kde vezmem toho syna, až to budem hrát. Ale co, tak si zahraju dvojroli. Stejně to hrajem už jen pro sebe), běželo mu hlavou, když se vracel ke stolu. Vzal do ruky papír. Pak se na ni trochu nechápavě podíval. „Ty, já v tom tu zápletku nějak nevidim.“ Něco mu pošeptala. Začal se smát.
Už když spolu chodili na výlety tehdy před těmi lety, tak si rádi hráli se slovy. Smáli se těm, který ostatním připadali běžný. Spojovali různě slova dohromady bez ohledu na to, co by na to řekli Havránek, nebo Helcl. Holt Slovník spisovného jazyka českého neměl vedle map ČKT šanci.

Matka (směrem k otci): „Domluvím hodiny s farářem. Bude chodit hrát do kostela dvakrát tejdně.“
Otec (napije se piva): „Tyhle varhany pamatujou i mýho dědu.“

Syn (sedí na posteli a čte si nahlas knihu): „va… vara…. Varan… Aha. Jasně. Vědecký název Varanus. Vyšší klasifikace Varanovití. Je jediným recentním rodem monotypické čeledi varanovití“ (zamyslí se) „No jako pes to asi nebude. A to sem si ho přál k narozeninám.“ (čte dál) „… se štíhlým tělem, dlouhýma nohama a silným ocasem.“ (zamyslí se) „No pes to asi není, ale co, pro začátek dobrý.“
(vrací knížku pod postel, protože je mu osm let, nechumlá si peřinu mezi nohy)
(chvíli je ticho)
„Ty její věčný etudy. Furt jen samý etudy. To je k zbláznění.“

Matka (listuje kuchařkou)
Otec (pěchuje si dýmku)

Nad domem, kde bydleli, už zapadlo slunko. Měsíc svítil na Podolskou vodárnu, na kterou z toho balkónu, na kterém kouřil, bylo hezky vidět. A ty vysoké stropy. Jakoby měli prostor navíc. Teda dycky na ně nadával, když ho žena přesvědčila, že je potřeba vymalovat.
„A když si chodil do toho přírodovědeckýho kroužku, jakej zvuk vydává varan?“
„Dyť o varany tam přeciš vůbec nejde“, odpověděl jí. „Navíc je to takovejch let už, že i ten popis toho varana sem si musel jít najít.“
„No právě proto, že tam o varany vůbec nejde.“
„Varan? Varan. Varan… no může dělat třebas… víš Ty co, dej mi ten papír.“ Vzal do ruky tužku.
Vzít do ruky tužku a papír je jak začít tvořit novej svět. Teda pokud berete do ruky tužku a papír za účelem psaní čehokoliv jiného než sou nákupní seznamy. I když pro ty to svým způsobem platí taky. Je jedno kolik lidí to nakonec bude nebo nebude číst. Je jedno, pro kolik kamarádů to jednou budou hrát, nebo jestli to vůbec budou hrát pro kamarády. Třeba ne. Ale je to jedno. Ten svět prostě pak už existuje.

Syn (leží pod peřinou, pomalu usíná): „Za ty varany mi to stojí. Až je dostanu, začnu pořádně cvičit.“

Matka (listuje kuchařkou)
Otec (kouří dýmku)
Syn (spí)

Nakonec to bylo jedno, jak dělá varan. Nehodilo se jim to do hry. Smála se, když jí řekl, co ho napadlo za zvuk.
(Toho kluka je mi trocha líto), pomyslel si, jak si spolu tu kratičkou jednoaktovčičku četli.