Aktaión dospěl k hranici. Les byl temný, živý, nepochopitelný, nebezpečný, hrající světlem, protkaný cestičkami, lákavý. Odvázal psy.

Obrázek uživatele Hippopotamie
Drabble: 

...
Na prahu učitelovy knihovny zaváhal; knihy tu vydávaly jiný – možná nebezpečnější - pach než ty klášterní. Překročil hranici a natáhl ruku po první.
...
Psi se s čumáky při zemi rozběhli na všechny strany. Bylo namáhavé sledovat stopu, ale vytrval.
...
Zjistil, že nebyli jen Aristotelés s Tomášem. Četl Platóna, Ovidia … Mysl se rozběhla za krásou a vůle poznat pravdu následovala.
...
Diana vystoupila z vody. Rozpálen, přimražen, proměněn, rozsápán vlastními psy. Stal se tím, co pronásledoval.
...
Nahlédl, že láska duši vede k božství různými cestami, jen ne skrze dogma. Radostně se stal kořistí vlastních myšlenek. Doslovné role psů se později ochotně ujali jiní.

Závěrečná poznámka: 

Nahrazuji téma: Na hranici!

Omlouvám se, zase jsem nacpala velkou část drabblete do názvu … u toho Bruna to prostě někdy jinak nejde :)
Pokusila jsem se psát o těch zajímavějších hranicích v jeho životě.
Aktaión byl v řecké mytologii lovec, který náhodou na lovu spatřil nahou bohyni Artemidu (Dianu), načež se ona naštvala a proměnila jej v jelena a pak jej rozsápali jeho vlastní psi.
Bruno ve své knize O heroických šíleních (Degli heroici furori), která je vlastně takovou jeho specifickou variací Platónova symposia (a účastníci dialogu tam filosoficky vykládají nádherné milostné sonety) používá obraz Aktaióna jako toho, který do lesa, symbolizujícího svět, vysílá svoji mysl/intelekt a vůli k poznání jako dva psy (rychlého chrta a vytrvalého mastifa), aby nahlédl božskou povahu přirozenosti, k čemuž je veden láskou (a intelekt tu zcela platónsky postupuje od toho krásného ve světě, co je pochopitelné, a tedy omezené a krásné pouze účastí, k tomu, co je skutečně krásné bez jakéhokoli omezení nebo ohraničení) a stává se díky ní filosofickým heroickým šílencem. Není to vůbec bez rizika, protože v tomto hledání a nazírání se stává obětí svých myšlenek, jeho „psi“ intelekt a vůle spolu s láskou jej totiž pohltí a „promění“ v to, po čem se pídí, dojde na jakýsi kraj smrti, protože v něm jistá stará část duše umírá (kabalistická smrt polibkem) a nenávratně se snahou o nazření božské povahy přirozenosti změní.
Věnuji našemu renesančnímu semináři (i když se jim asi neodvážím na to poslat odkaz :) , kde jsme četli část Heroických šílení v krásném překladu Jiřího Pelána z antologie Italská renesanční literatura II (knihu tímto moc doporučuji!)

Komentáře

Obrázek uživatele Aries

úžasné

Obrázek uživatele Hippopotamie

Děkuji!

Obrázek uživatele Roedeer

A takhle se teď tedy obchází hranice 100 slov pro drabble a stejně to dosáhne na bod? Nebo nechápu.

Obrázek uživatele Hippopotamie

Přesně tak! (Pokud člověk píše na autora z 16. století, kdy byly názvy knih obvyklé přes půl strany, tak by mu to i projít mohlo :)

Náročné na čtení a pochopení, ale úžasné podobenství.

Obrázek uživatele Hippopotamie

Děkuji za moc milý komentář!

Obrázek uživatele Aplír

Krásné drabble. Poslední odstavec mne uchvátil. Děkuji za závěrečnou poznámku.

Obrázek uživatele Hippopotamie

Děkuji za krásný komentář! (Odpovídám sice dosti opožděně, ale snad to nevadí).

-A A +A