44. Duchařina - Janové

Vrátil jsem se za Jednookým Janem, byl ve městě, seděl Krízlovi v autě.
„Co se děje?“
„Celý den kráčí po cestě, kterouž jej předešel ten jinoch zvaný Ferda.“
Aha sledovačka. Paranoia pokračuje. To není dobré znamení.
„Kam šel Ferda?“
Jan ukázal na domovní dveře nedaleko. Kouknul jsem se za Ferdou, byl tam s kolegou Rudou. Vypadalo to, že obchází nějaké svědky. Jak jsem pochopil, tak se vrtali v nějakém starším nedořešeném případu.
Vrátil jsem se za Janem a přemýšlel, nač potřebuje Krízl sledovat Ferdu při naprosto standardní práci? To je fakt paranoia.
„Co jest to para…?“ Jednooký Jan taky zvládal sledovat tok mých myšlenek, aniž bych je musel říct nahlas.
„Chorobná podezíravost. Myslí si, že je Ferda Vackův špicl.“
„Jest jediný z jeho mužů, kterýž by zvědem býti dokázal.“
To má tedy Jan pravdu, nikdo z dalších by na to nebyl dost inteligentní, snad jen Ruda, ale ten se asi bojí. Na toho pravděpodobně Krízl něco má.
„Myslil bych, že v pravdě jest tím špiclem,“ řekl Jan po chvíli vážného zamyšlení. „Sledujeť Krízla i ostatních velmi bedlivě.“
To tedy jo. Obezřetnej je. A taky, jestli se spolu Ferda s Pavlem potkali, tak si určitě rozuměli. Mají v sobě stejnou pragmatičnost, ti dva by spolupracovali naprosto dokonale.
„S tím zbitým starcem?“
„Ano.“ Jan mě překvapil, přišlo mi, jak kdyby slyšel každé slovo, co mě napadlo.
„Mnohá leta již chodím zemí, naslouchám a pozoruji. A rozvažování tvé jest mému dosti podobné, protož rozumím. Přijdouť dnové, kdy též v myšlenkách druhých čísti budeš.“
Uvědomil jsem si, že i Jan má v sobě stejnou pragmatičnost jako já, Pavel i Ferda. Ono to myšlení vojevůdce asi nebude tak daleko od myšlení policajta. Nicméně zeptal jsem se na něco jiného: „Dá se to nějak nacvičit?“
Jan pokrčil rameny, „To nemohu říci. Ale jistě vždy budeš lépe rozuměti oumyslům duší bělostných, ať živých neb mrtvých.“ Pomalu dodal. „Já slyšímť lépe hlasův temnoty lidských duší.“
Krízl byl pro mě vždycky velmi špatně čitelnej. A nejen pro mne, on se o tu nečitelnost snažil cíleně a dařilo se mu to – manipuloval s lidma jako s figurkama. „Dokážeš číst myšlenky Krízlovi?“
Jan se zadíval na Krízla, který seděl před námi (bylo divné se o něm bavit přímo v jeho autě), a vážně kývl. „Jeho duše jest temná. Nemá v sobě lásky k bližnímu. Nemilovalť ni manželky své, snad jen dítek svých.“
No asi ani s těma dítkama to moc horký nebude. Krízl byl leta rozvedenej, jeho dva kluci vyrůstali u matky a za dobu, co jsem Krízla sledoval, tak se s nima skoro nestýkal. Drahej dárek k narozeninám, to bylo všechno.
Došlo mi taky, že Krízl vlastně neměl ani stálou milenku. Jen náhodný známosti, který končily v hotelovým pokoji. Asi se bál, že by pro něho milenka byla moc velké riziko. Až by viděla jeho přepychové bydlení, tak by jí jistě přišlo divné, jak si to Krízl mohl pořídit z policajtského platu.
Ferda s Rudou se objevili a zamířili k autu. Odjeli zpět do práce (asi sepsat papíry). Krízl je sledoval z bezpečné vzdálenosti, a pak zůstal sedět v autě nedaleko vchodu. Bylo by podezřelé, kdyby přišel hned po Ferdovi.
Vylétl jsem si na strom blízko jeho auta, protože jsem potřeboval trochu přemýšlet a měl jsem dojem, že mi to v uzavřených prostorech nejde tak snadno.
Napadlo mne, jak se Krízl tehdy dobejval paklíči do Ferdova bytu a já ho nebyl schopen odradit. Polekat ano (pustil ty klíče), ale ovlivnit ne. Ale hodnou sousedku jsem vzbudil hned. A stejně jsem na tom byl i s Lízlerem. Lízler nic a maminka reagovala tak rychle, až mi bylo líto, jak jsem ji vyděsil. Že by mi i ovlivňování lidí šlo lépe u bílých duší?
„Tak jest, tak se to děje.“ potvrdil mi Jan. Ani jsem si nevšiml, že si sedl vedle mne.
„Aha, Olinka něco takového říkala, že s touhle situací se svými bílými kamarády mnoho nepořídím.“
„Paní Olinka rozumí světlým i temným koutům lidské duše.“
Pomyslel jsem si, jestli to souvisí to tím, že je šedivá. Ale bylo mi blbý se ptát. Nicméně Jan to opět postřehl a nebylo mu hloupý mi odpovědět.
„Temné duše jsou svázané v temnotu, není pro ně úniku. My z šedých duší, můžeme chyb svých napraviti, temnotu svoji k temnotě duší zlých přilíti, a tak se očistiti. Paní Olinka však pomáhá mnohým nevinným duším malých dítek, její duše má mnoho z bělostnosti.“
Přilít svou temnotu k temnotě jiné duše, v duchu jsem opakoval Janovu větu. To jí asi ty čisté dětské dušičky moc nepomůžou. Proto byla Olinka tak zklamaná, když jsem měl jen samé bílé kamarády. Ještěže má Bibinka takové známosti.
„Jak jste se poznali s Bibinkou? Bylo to něco podobného jako teď?“
Jednooký Jan mlčky kývl, pak dodal: „Dlelť jsem v onu dobu zde v katedrále. Tu prvně bylo mi dopřáno té milosti přijíti bělostným duším ku pomoci, a tím část temnosti své odložiti.“ Po krátké zámlce přidal. „Neznám bělostnější duše než té Bibinkovy.“
„Jak jsem pochopil, prožil mnoho utrpení za života a nikdy neměl myšlenku na to se mstít. Musel být moc osamělý. Snad proto si hledá přátele i jako duch.“
„Neznámť příčiny, proč některé z bělostných duší věčného klidu nedocházejí. Tomu bys mohl rozuměti lépe ty, Jene.“
„Bílé duše mají normálně v klidu spát a ty šedé nemohou?“
Opět kývl.
Došlo mi, že mě Jan řadil mezi bělostné a trochu jsem se nad tím podivil, v životě jsem toho dost pokazil, hlavně moje vztahy byly děsný. Když přišel případ, tak jsem na svou holku nikdy ani nevzdechl, prostě byla práce důležitější. Není divu, že to žádná nevydržela.
„Nejsou žádní tvorové lidští hříchů zcela prosti. Kdož však hříchův svých opravdově litovati zná, může mnohé napraviti a dalších již nečiniti.“
Povyprávěl jsem mu o Simoně a bylo vidět, že ho to potěšilo, asi se za života ty věci napravují snadněji než po smrti. Nevím proč ale vybavilo se mi praní prádla, jako že si ty dušičky ušpiníme, a když se polepšíme, pak si je zase vypereme. Někdy mám opravdu dětinské představy. Možná jsem si na to vzpomněl i z toho důvodu, že jsem se s mámou vždycky hádal o svoje staré seprané bílé košile, miloval jsem je, byly krásně měkké (jestli jsem něco nesnášel, tak to byl škrtící límec u fungl nové košile) a máma mi je vyhazovala, protože bych je jinak nosil do roztrhání. Ta měkká sepraná bílá, to bude barva většiny z nás. A asi většině z nás na klidné odpočinutí stačí. Vzpomínka na mámu mi asociovala ještě Lídino povídání o potřebě dobrých vztahů s těmi, kdo nás na onen svět předešli. Dost možná šlo vlastně o totéž, co říkal Jan, jen v jiné formulaci. Těžko budeme spokojeně spát v jednom hrobě s někým s kým jsme si celý život ubližovali.
„Stejně si myslím, že Olince ta práce pro dětské dušičky musí být k prospěchu.“
Jan pokrčil rameny.
Možná i proto, že to nedělá kvůli tomu, aby se odšedivěla.

Krízl nastartoval. Objel blok, zaparkoval normálně před vchodem a šel do práce.