4. Václav Vaňásek

František Šrámek stál u otevřeného okna a zapínal si knoflíky na erární bílé košili. Jedna z výhod bydlení hned nad ordinací – může se převlékat z pyžama rovnou do pracovního.
Čerstvé povětří po noční bouřce bylo příjemně osvěžující. Uvědomil si, jak už léto pokročilo. Údolí bylo stále ještě ve stínu, sluníčku to dá ještě hodnou chvíli, než se překulí přes kopec.
Natahoval si na ramena šle a pozoroval z okna obvyklý ranní cvrkot. Paní Lukešová otvírá krám, autobus přijíždí na zastávku a vystupuje z něj spousta lidí, co jedou na šestou na ranní směnu do fabriky.

Najednou mu došlo, že je něco špatně. Z autobusu přece měla vystoupit Růža. Znovu se rozhlédl, Růža nikde. Zkontroloval, že má dobře zavěšený telefon. Přece by zavolala, kdyby se něco dělo.
Už se zvedal, že půjde odemknout do čekárny, před domem už byl hlouček lidí, a pak uviděl cosi zabahněného sjíždět na kole z kopce za kostelem. Růža! Co to trdlo zase vyvádělo!
Dal jí hřát vodu na mytí a šel dolů odemknout.
„Vy máte místo sestřičky bahenní žínku?“ začal rejpat jeden z lidí před domem. Střih měl na Máničku, i když věkem mu na kluka přišel trochu odrostlej.
Doktor se ho zeptal: „A co ty tu chceš, že mi tu hnedle komentuješ sestřičku?“
Růža mezitím dojela a opatrně slejzala z kola. Odpověděla za něj: „To je pan Kodeš z Vrchoviny, jde na vstupní prohlídku, od září nastupuje tady do fabriky.“
František na odpověď přímo nereagoval, sjel pohledem Růžu a zeptal se věcně: „Jsi v pořádku?“
Růža pokývala hlavou, že dobrý, ale bylo vidět, že úplně v pohodě není.
„Nahoře v bytě je odemčeno. Hřeje se ti voda na mytí,“ řekl bez dalšího komentáře.
Růža se rozhlídla po pacientech. „Můžete si vzít do ordinace tuhle pana Vaňáska. Zbytek jde na odběry nebo na převaz.“
„Takže,“ řekl doktor a taky se rozhlédl po pacientech. „Tak pane Kodeš, než se sestřička odbahní, aby vás nabrala, tak vy můžete odbahnit to její kolo,“ řekl úplně klidně a otevřel dveře do kamrdlíku, kde byl mimo jiné i kbelík a hadr.
Pan velkohubej Kodeš Mánička se nezmohl na odpověď.
Doktor prošel čekárnou a kývl na pana Vaňáska, aby šel za ním.

V ordinaci dal nejdřív vodu na kafe a pak šel ke kartotéce.
„Vaňásek, Vaňásek… Vás tady teda ale je.“
Pan Vaňásek se ani neusmál: „Půlka Lhoty, no.“
„Ale Václava nevidím a nevidím. Od V tu je akorát Vojtěch.“
„To je strejda-děda, bratr mého dědečka,“ odpověděl pan Vaňásek trochu rozpačitě.
„No jo, bodejť bych vás mohl najít v kartotéce, když mi vás Růža nachystala na stůl!“ Doktor se spokojeně usadil na židli a otevřel kartu.
„Je to hodná holka, včera před tou bouřkou nám s Maruškou pomohly dostat ty sena včas pod střechu.“
„Já myslel, že ty louky jsou Josefa, toho předsedy ze družstva.“
„To vite, že jo, ale von nás stejně vždycky všechny zapřáhne. Sena mu zmokly, tak teď šturmuje s votavama. I svýho tátu včera sekýroval, že málo dělá.“
„Jako starýho pána?“ kroutil hlavou doktor.
„Jo, jo – toho Vojtěcha, co jste ho zrovna potkal v kartotéce.“
„Ten bude mít zas zničený záda…“
Václav Vaňásek nepřítomně pokýval hlavou: „Strejc Joska je fakt děsnej.“ Nadechl se: „Víte pane doktor, já, já jsem vám chtěl vlastně poděkovat.“
Doktor na něj pohlédl trochu překvapeně.
„Za tu, ehm, pitvu,“ špitl rozpačitě a rychle pokračoval. „Já se nejdřív děsně zlobil, že proč chcete, aby do mý ženy někdo ještě řezal, ale…“
„To je úplně normální, pane Vaňásek. Taky jsem přišel mladej o ženu a taky jsem měl nejdřív ze všeho strašnej vztek na celej svět. Ale když náhle umře někdo takhle mladej, tak to prostě není samo sebou, tam ty rizika dědičnejch věcí jsou vždycky…“
„Víte, my se tenkrát strašně pohádali. Taky kvůli Joskovi. Nakonec jsem rád, že se přišlo na to, že to bylo to aneu… “ nemohl přijít na to správné slovo.
„Aneurysma na mozkové tepně,“ doplnil doktor.
Václav vděčně kývl, „nikdy bych si neodpustil, kdyby umřela kvůli takový blbosti, jako jestli naše Jana bude místo Andrey chodit dojit Joskovy krávy, nebo ne.“
Doktor Šrámek mu pohlédl do očí: „To aneurysma je taková časovaná bomba. Kdyby to neprasklo tehdy, tak by se to stalo, až by zvedala pytel brambor, rozčílila se nad domácím úkolem vašeho Vašíka, nebo kdykoliv jindy.“
Václav smutně sklopil oči a kývl: „A chtěl jsem poděkovat, že jste nám zařídil pro Janu to vyšetření.“
Doktor mávl rukou a poklepal na tu kartu před sebou. „Došly mi ty výsledky, proto jsem s váma chtěl mluvit.“
„Oni nám to tam ve fakultní nemocnici moc hezky vysvětlili, i ty vobrázky z vyšetření nám k tomu ukázali. Tak se mi moc ulevilo, že to má Jana všechno v pořádku. A Vašíka si tam napsali, že mu tu angiografii udělají taky, až bude větší. Že kdyby to tam měl, tak že se o tom bude vědět včas, že už to umí dneska operovat.“
Doktor se usmál: „Tak to jsem rád, tak to mám dneska bez práce.“
Vedle začala pískat konvice, ale hned přestala. Růža už byla dole a zalila kafe sama.
„A mám vás pozdravovat.“
Doktor zase mávl rukou. „To vite, že jsem byl rád, že jsem měl na rentgenu po víc jak dvaceti letech, co už nejsem ve fakultce, ještě pořád nějaký známý.“
„Já myslel, že jste dělal v Rožberku.“
„Tam jsem dělal taky,“ řekl doktor Šrámek trochu mrzutě a změnil téma: „A jakpak spíte?“
„Porád nic moc, ale lepší to je, prášky na spaní už si neberu.“
„Ale zhubnul jste,“ řekl oznamovací větou.
„Nějak mě furt bolí žaludek.“
Kouknul na jeho zažloutlé prsty: „A daleko víc kouříte.“
Václav Vaňásek pokrčil rameny: „Vašík nám dělá furt starosti. Hodně to na něj dolehlo. Neučí se, ani s klukama ven nechodí. A do toho moje máma všechny sekýruje. Jedinej únik je, jít si na lavičku před dům zapálit…“
„Já vím, že to máte teď dost blbou dobu, ale kdyby se vám podařilo to kouření trochu omezit, tak vás nebude tak bolet ten žaludek.“ Mezitím, jak mluvil, vytahl ze skříně s léky pár pytlíků antacida: „Vyzkoušejte to. Když vám to na to bolení žaludku pomůže, tak zavolejte, a pak si přijďte k Růže vyzvednout recept.“
Do ordinace vešla Růža: „Koukala jsem, že jste nějakej hubenej, pane Vaňásek. Tak si dáte snídani s náma.“
Doktor řekl pobaveně panu Vaňáskovi: „Tak to vidíte, ani vážit vás nemusím.“
„Jen pojďte, to je hned!“ Mávla na pacienta Růža a už štelovala na váze závaží.
„My máme i čerstvý rohlíky a mlíko?“ podivil se doktor Šrámek.
„Paní Lukešová z krámu mě viděla jet z kopce, tak poslala s naším nákupem Jendu. Že přijelo spousta brigádníků do fabriky a že by na nás odpoledne už nic nezbylo. Je moc hodná.“
„Naše Jana tu je taky na prázdninový brigádě,“ řekl pan Vaňásek docela hrdě. „Ať mi nikdo neříká, že se dneska ta mládež fláká. Včera se dřela na těch senách, dneska ráno už musela stihnout vobstarat ty Joskovy krávy, to se pak jeden nediví, že usnula cestou v autobuse.“
Hovor ještě chvíli plynul, ale jen chvíli, než posnídali. Čekárna už se zase brzy začala plnit.

Než vzali dalšího pacienta, chtěl doktor vědět, jak na tom Růža doopravdy je. I když už se pohybovala líp, než když z toho kola zrovna slezla, bylo vidět, že ten pád nebyl úplně bez následků.
„Nejsem zvyklá na kolo se štanglí,“ řekla zlehka zardělá Růža místo komentování potlučených lokalit, „nic horšího to není.“
„Chceš nějaký analgetika?“
Růža se nadechovala k odmítnutí, ale pak řekla: „No, něco do foroty, kdybyste nám napsal. Vyrabovala jsem ráno všechny zásoby i Marušce. Jak jsem šla na autobus, tak vidim starýho pana Vaňáska, jak nemůže ani dolízt pro pár polínek na zátop.“
„Zrušil si zase záda,“ konstatoval doktor Šrámek, „on to před chvílí Václav zmiňoval, že prej ho syn včera ještě honil do práce.“
„On, ten Josef fakt nemá rozum,“ zamračila se Růža. „No, tak jsem se vracela, že mu něco najdu, ale už jsme s Maruškou nic neměly, našla jsem jen Spasmoveralgin. Tak jsem mu řekla, ať to střídá s Acylpyrinem“
„Lepší než nic, to je. Něco najdu, stavíš se tam odpoledne?“
Růža kývla.
„A autobus ti ujel?“ řekl doktor trochu překvapeně, Růža šla k zastávce hodnej kus cesty proti jízdě autobusu.
„Jo. Jel nějakej jinej řidič, musel mě vidět dobíhat, ale nezastavil. Tak mi Maruška půjčila Petrovo kolo. Doufám, že jsem mu ho nezničila.“
„Holka, holka. Dřív jsem si myslel, že to každou chvíli praskne, a dneska už si říkám, jestli se toho vůbec jednou dožiju, že Petr bude moct jen tak dojet za mámou a projet se na svým starým kole…“
Růža vypadala, že neposlouchá.
„Co se děje?“
„Tak mi došlo,“ řekla Růža ustaraně, „když jel jinej řidič, tak jestli vzal Ládíka. Minulej tejden hrdě hlásil, že teď bude jezdit autobusem do JZD za kravičkama sám, že už to zvládne. Paní Mečířová, co s ním normálně jezdí, totiž jela na dovolenou do Bulharska. Měli to natrénovaný, ale jestli jel jinej řidič... Ládík je zmatkář. Já to radši obtelefonuju, můžu?“
Doktor Šrámek si povzdechl. Tohle byl další krok Josefa Vaňáska, kterej mu pěkně ležel v žaludku. Starej pan Vaňásek, když už mu věk nedovolil, aby všechnu práci v hospodářství zastal sám, tak si vzal k ruce Ládíka, mentálně zaostalýho kluka ze sousedství. Bylo to na obě strany dobré řešení, kluk měl svalů spoustu a zvířata měl rád, a starej pan Vaňásek s ním měl trpělivost. Jenže jednoho dne se Josef rozhodl, že to takhle nebude. Obě krávy přestěhoval z otcovy chalupy k sobě na statek a donutil jednu z neteří z příbuzenstva, aby se mu o ně starala. A postaral se o to, aby Ládíkovi sebrali invalidní důchod a on musel jezdit pracovat do JZD. Ani nešlo tak o tu práci, kdyby tam Ládíka párkrát vzali a jemu to tam šlo a pak mu to zařídili tak, aby tam mohl pracovat, tak to by doktor bral, ale sebrat mu a jeho mámě těch pár korun invalidky, aniž by někdo aspoň vyzkoušel, jestli to kluk zvládne…
„Nedojel tam,“ hlásila rozrušená Růža. „Prej už volali policajty. Maruška totiž měla stejnej nápad, prej volaly s Ládíkovou mámou chvilku přede mnou.“
„Ach jo...“