5. Bouře

Moře pulsovalo a třáslo se. Barevná paví brka se třela jedno o druhé, šelestila, zvedala se a vířila vzduchem. Hladina bičovaná větrem se rozeběhla všemi směry. Vlny rostly, praly se a dorážely. Obloha zmizela. Svět se topil v zelených odstínech.
„A je to tady,“ zakřičel rejnok a plácl křídly do peří. „Stěhujeme se!“
„Co co cože?“ vykoktal Dáda.
„Poletíme!“
Šelest zesílil. Vítr burácel a skřípal v uších.
„Jak?“
Miki se zadíval do dálky. Okřídlený ostrov se hýbal a měnil tvar.
„To ten pták. Roztahuje křídla.“
Ostrov natáhl dlouhý krk a zaklapal zobákem. Gigantická paví křídla se dala do práce.
„Kruci,“ Dáda hlasitě polknul.
Tomek se zamračil: „Nepanikař! Je strašně daleko!“
„Ne dost!“
„Vzletí a bude pokoj! Co to má co dělat s námi?!“
„Přece všechno!“ zachechtal se rejnok.
Miki ukázal do vln: „Plujeme v jeho ocasu!“
Pták odstartoval. Obrovská masa ocasních per se naráz vymrštila vzhůru. Vlny se rozeběhly a plnou silou vrazily do novin. Loď vyletěla do vzduchu.
„Držte si klobouky, pánové,“ zakřičel rejnok. „Tohle je teprve začátek!“
Kluci se drželi. Viseli přes borty a kopali nohama do útočících vln.
„Slyšíte to?“ vyjekl Miki.
„Co?“ zařval mu Tomek do ucha.
„Papír!“
Něco ruplo. Loďka se roztrhla vejpůl. Tomek, Dáda i Miki se zřítili do rozbouřených per.

Dáda přistál nohama napřed. To ho zachránilo. S mrštností provazochodce se proplétal vlnobitím a přeskakoval z brku na brk. Kolem něj prosvištěla jednokolka. Natáhnul ruku. Zaleskla se a zmizela v tyrkysových hlubinách. Ztratil rovnováhu.
Tomek plaval, ale rychle mu docházely síly. Funěl. Jeho pohyby těžkly. Kolem něj kroužil okřídlený stín a stále se blížil. Vyčkával.
Miki se jen tak tak držel na hladině. Zoufale mával rukama a hledal, čeho se zachytit. Paví pera mu prokluzovala mezi prsty. Lapal po dechu a hlava mu každou chvíli mizela pod přívalem peří. Dřevěného koníka, kterého odnášel proud, si ani nevšiml.

„Tomku,“ zaječel Dáda. Hrabal rukama i nohama jako pes a snažil se dostat k Mikimu. „Musíme mu pomoct, neumí plavat!“
„Jak?“ zařval Tomek. „Neuneseme ho. Půjdeme ke dnu.“
Miki otevřel pusu, ale nedokázal ze sebe vydat žádný zvuk. Začal polykat peří.
„Udělej kouzlo! Rogalo, draka, papírová křídla. Něco vymysli!“
„Napodruhé to nefunguje. Potřebuji nový kus papíru!“
„Ten nákres! Máš ho v kapse!“
Tomek zajel rukou do kalhot. Na okamžik se ponořil.
„Máš?“ ječel Dáda.
Tomkův obličej byl bílý jako ledová kra: „Je pryč.“
Dádovi se podařilo doplavat k Mikimu. Chytil ho pod krkem a pokusil se ho udržet nad hladinou. Miki se sípavě nadechl a rozkašlal se. Objal Dádu a pověsil se na něj. Přes hlavy se jim přelila veliká vlna.
„Ne!“ zařval Tomek. Poryvy větru zesílily. Kolem obličeje mu vířily kusy roztrhané lodě. Jeden z nich se mu připlácl na obličej.
„Teď!“ zakřičel Dáda. „Musíš to zkusit, dlouho nevydržím!“ Zběsile šlapal vodu. Miki ho táhl dolů. Začali se potápět.
Tomek si strhnul noviny z očí a pevně je sevřel v ruce: „Rejnoku!“
Černý stín se zastavil a vystrčil čumák: „Co je?“
„Chceš ta nejkřídlovatější křídla?“
„Že váháš!“
„Tak poplav ke mně.“
Rejnok se ušklíbnul: „Brzy bude po vás. Už mi nemůžete nic dát!“
Mrsknul bodákem a začal se ztrácet v peří.
Miki se rozbrečel.
„Soucítili jsme s tebou,“ zašeptal Dáda.
Obluda se zastavila.
„Budou to ta nejrychlejší křídla v Pavích vodách!“ zařval Tomek.
„Slibuješ?“
„Na jejich život!“