Nuzný pokojík

Ten pokojík byl malý, chudý a ošumělý, jen jedna petrolejka a jedna postel a tisíce prasklin v omítce. Znal jsem jednu každou z nich, z těch nekonečných hodin čekání na to, až přijde – od rodinných večeří. Někdy rozesmátá a laskavá, jindy zlobná, hašteřivá, jízlivá a zlá.

Dokud jsem nepochopil, že budu věčně druhý a věčně sám. Strašlivě jsem se opil, zvracel svůj žal pouličním lampám a děvkám, a pak nasednul na první loď, co ráno odplouvala daleko, pryč.

Vezla mě do Smyrny, Cařihradu, Jeruzaléma. Ale její oči byly stále se mnou.

Půl roku po mém odjezdu ji zastřelil žárlivý důstojník.