Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
Tak asi tohle, hodně evženovské a ne moc spoilerové.
Bylo to na téma Poslední bílé místo na mapě
Každý dům má paměť. Od položení základů, od první vztyčené zdi. Od chvíle, kdy vsaje výdech prvního obyvatele, jenž překročí práh, po truchlivé ruiny zbořeniště.
Všechno zůstává vepsané do stěn. Dusné horko a pot nekonečné dřiny. Otisky rozpraskaných dlaní. Neodbytné hučení strojů. Stále vnímá jemné chvění v základech. Neslyšnou ozvěnu dávno umlklých hlasů. Přátelství i řevnivost, obětavost i zášť, důvěrně sdílenou ženskost, až se zdá trochu nepatřičné pátrat dál. Muž je nevítaný vetřelec. Muži domu přinesli zmar, opuštěnost a tichý smutek.
Jak proniknout do hloubky, jak v nánosech celého století odhalit jedno tajemství?
Zůstává skryté pod železem a němým betonem.
První letošní výběr věnuji těm, s nimiž mě pojil stejně zvolený fandom.
(Řazení příspěvků je náhodné, bez udání pořadí.)
Přátelé, bylo moc fajn vás číst.
1. Vědění (Jacomo)
2. Pomíjivé hrdinství (Gwendolína)
3. Dárek od tatínka (Ragana)
4. Čtrnáctinásobné porušení školního řádu (Remi)
5. Pacient, jakého by „chtěl“ mít každý (KattyV)
6. Těžký den prodejcův (Carmen)
7. Mít to potěšení (Owes)
8. Späť cez jazero (Jelénius)
9. Horší než Cruciatus (Lady Lestrade)
10. Holky (většinou) zakázány (Voldemort)
11. Zapomněli jste na kočku? (Wendyses)
12. Oddělení pro nápravu magických nehod zasahuje (gleti)
13. Kam si chodí Hagrid pro radu (Regi)
14. Nevlněný svetr (Saphira)
Nebylo lehké vybrat desítku nejlepších, nakonec jsem se rozhodla pro následující.
Řazeno abecedně dle autora.
Čarodějnice: Nekecáme, makáme (a daně rádi platíme)
Esclarte: Neodejdu!
Evangelista biolog: Děti
Faob: Už unaveně učtení
Keneu: Říci životu ano
Kumiko: Nezapomenutelné
Lee: Miluješ mě?
Queen24: ...tam ale sedět nechtěla
Tora: Koukej, fo fem ti pfinef
Vinpike: Rozprava na obranu pyje českého
Originální fandom :)
Letos psáno na pokračování, ale s úmyslem, aby se dalo číst i jednotlivě.
Přemýšlela jsem, které sem dát. Nebylo to jednoduché. Nakonec jsem dala jedno z těch s turbínou, neznámou to a nečekanou hrdinkou letošního roku.
Jídlo jim pomalu docházelo. Táhnout turbínu je kaloricky náročná činnost.
Chcíplotina (docela čerstvá) byla darem z nebes.
Beránek byl obětí nešťastné náhody. Zvrácená hlava, zlomený vaz
„Sval to dolů,“ ukázala Liška k potoku a začala sbírat suchý ovčí trus. Palivo jako palivo. Bude dlabanec.
A byl.
„Dobrej beran,“ pochvaloval si Vran.
„Skopec,“ podotkla Liška.
„Co je skopec?“
„To je... to je... vůl od berana.“
„Aha. No, dobrej vůl.“
„Sám jsi vůl.“
„To teda nejsem!“
V noci ani nepršelo a ráno se čerství vydali na další pochod.
Asi po hodině se Vran zastavil.
„Já vůl!“
Turbínu nechal na místě chcíplého skopce.
Říká se, že daleko za městem leží pole. Kus zanedbané země, na které neroste nic než bodláčí. Neví se, komu patří. Nikdo se o ně už léta nestará.
Říká se, že lidé, kteří tím polem projdou, už nejsou takoví, jako byli dříve. Občas se prý stane, že někdo z porostu bodláčí nikdy ven nevyjde. Pak mají jeho fialové květy obzvlášť intenzivní barvu.
Také se říká, že porost je stále zelený, neuvadá ani neusychá. Někdy se vlní jako ve větru, přestože žádný zrovna nefouká.
Říká se, že to vůbec nejsou rostliny. Pod zemí číhá neznámý živočich a bodláčí jsou jeho chapadla.
Přemýšlela jsem, kterou epizodu ze života lovkyně Aloy považovat za nepovedenější, až jsem nakonec přišla na tuhle. Rodila se nejdéle, asi šestkrát jsem ji přepisovala a kromě nekrologu ji považuju za nejoriginálnější vhled do světa, který je pořád hlavně počítačovou hrou.
Klany z jihu je nazývali Banuk - Lid Severu. Ale ti, kteří žili za Průsmykem a bojovali s mrazem a ledem, si říkali jinak. Byli Lidem písní. V písních se ukrývaly hrdinské příběhy i melancholické smutky. Ve slovech i beze slov předávali si příběh o rusovlasé lovkyni, jež ovládla oheň, mráz i elektřinu, o dívce, která krotila šelmy, o cizince, která se odvážila vyzvat náčelníka a vyhrála.
Ještě dál na severu, až u Hromového bubnu, zpívali o ženě, jež rozmlouvala s horou.
A jeden muž si nesl v srdci melodii o křehké krásce, která pouhým lukem a šípy zabila ohnivého démona.
Podobně jako loni jsme si to s Regi usnadnily. Dělaly jsme každotýdenní výběr svých oblíbených kousků, které jsme uveřejňovaly u nás v Šíleném šupleti. Takže mám napůl hotovo, stačí jen doplnit odkazy. Snažila jsem se sahat nejen mezi své oblíbené autory, které jsem četla den co den, ale objevovat i jiné, pro mě méně známé. Také jsem usilovala, aby se mi jména neopakovala, přestože některé autory bych měla s chutí v každém z výběrů. I tak to nebylo snadné, proto jsem ráda, že jsme se s Regi doplňovaly a mnohý drabblík, co se do mého týdenního výběru nevešel, najdete u ní.
mila_JJ: Ze soudní síně: Přišel i o poslední elektron
Kilián: Malíř
Doktor: Kachní krach
kytka: Vzkaz od neznámého Antonína
Aplír: Dechberoucí
mamut: Obrazy ve mně
Zuzka: Vyhlídka
Tora Madame toilette a monsieur toilette
Rya: Sovátko některá slova neříká
Faob: Rychlé dospívání v kotli
„A co když řekneme ne?“ rodiče nevěřícně zírali na ošetřující doktory.
„Budeme se soudit.“
Maminka pohladila chlapce po hlavě. Nechápala to. Nikdo přece nemůže dát nemocnici za pravdu. Snaží se je soudním procesem jen zastrašit? Možná. Ale oni neustoupí.
---
Nevěřila svým uším. Opustila soudní síň a rozplakala se manželovi na rameno. Nerozuměla tomu. Měla pocit, že je to vše jen zlý sen. Copak jejich názor nikoho nezajímá? Copak má stát právo jen tak zabít nevinného člověka? Nemohla tomu uvěřit.
Rozsudek zněl jasně. „Není v nejlepším zájmu dítěte pokračovat v léčbě, ani jej za tímto účelem převážet do zahraničí.“
Dnes zemřelo.
Alfie Evans byl britský chlapec, který trpěl vzácnou neurologickou poruchou, nebyl schopen v podstatě žádné komunikace, jíst etc. a zlepšení se nepředpokládalo. Liverpoolská nemocnice rozhodla proti vůli rodičů, že je v nejlepším zájmu dítěte odpojení od přístrojů - tzn. jeho smrt. Toto rozhodnutí poté potvrdily všechny soudní instituce včetně Evropského soudu pro lidská práva. Chlapec neprojevoval žádné známky toho, že by pociťoval nějakou bolest. Itálie mu udělila občanství a rodiče usilovali též o jeho převezení do vatikánské nemocnice, která nabídla jeho další léčení. Soud to zamítl a chlapec byl odpojen. Dnes zemřel.
Nemohu uvěřit, že je v nejlepším zájmu dítěte smrt.
Nemohu uvěřit, že hlas rodičů neznamená vůbec nic.
Faobovo vyznání
(Havran je mrzutý dědek, co má rád jistoty a horory)
Bez Aries by DMD nikdy nebylo tím, čím je! Svým seriálem napíná k prasknutí, ale je také největším a nejlaskavějším komentátorem všech. Letos se rozběhla po dvou liniích, magických a strašidelných, v té thrillerovější ochutnejte Útočiště, v hororově pohádkové Beznaděj.
Regi projasnila dubnové dny svým Hagridem a Indy, ale je vlastně jedno, o kom vypráví, vždy z toho sálá její dobrácká a optimistická povaha. Báječná je Obří šlamastyka.
Tora obhlížela svět očima svých koček a směje se jim i nám, ale občas vykutala také neuvěřitelné střípky z historie. A když sáhla do té osobní, je z toho tahle bomba: Sedni si pořádně vedle ní...
Arenga má pochopení pro autory s malým děckem a okouzlila svým Čajovým cyklem, napijte se třeba Památky na vojenská léta.
KattyV vypráví s hlubokým vhledem i moudrým odstupem o vztazích a zmatcích dospívání, viz třeba Už ne tak malá.
tif.eret důsledně vypráví krvavé mikropříběhy, někdy vám zůstanou vlasy stát: Legenda a Schůzka.
Aplír svým psaním kreslí a učí namalované vnímat; popatřete na Konečně!
Lee je přední, jemný a citlivý narnietolog, ale stejně tak suverénní je v historii, Písmu i anime (parádní je Sklapni, trenére!), aby nakonec vyrazila dech pekelně černohumorným Rozsek jsem jí lebku!
Esclarte ráda brouzdá po historii, starší i té nejnovější, a občas z toho vzejdou skvostné kontrasty: čtěte za sebou Nemožné se stalo skutečným a „No co je tohle za cestovku?“
Queen24 píše svůj život, s ničím se moc nepáře, ale umí se ztišit i k bolestně univerzálním výpovědím: ... tam ale sedět nechtěla.
Vinpikovy nejasné příměry
(Pistolník má rád anarchii magického realismu a hrátky s jazykem)
Lejdynka je, co je před kouřem, mravenčí královna s pavími křídly: Chtít být hlínou.
Akumakirei je zebra s blankytnými muřími křídly, rovnoramenný nůž na krku, záchvěv při obracení stránek: Pod nadvládou rozpočtu.
Carmen je medvěd grizzly s veverčí pomádou, slupne tučňáka i netopýra: V dobrém i zlém a Peripetie s princeznami.
Keneu je potetovaný plejtvák myšok se sršními žihadly: Anděl nad vodami.
Hippopotamie je stooký Kyklóp, svršková useň mezi mřížkami: První zkouška.
wandrika je exotická, ach, ta slovenština!, srna, jíž salutují i palce kmetů: Návšteva u zbojníkov.
Saphira je osminohý motýl, zapomenutá vůně, střep zrcadla, v němž včera: Pokoušení pokušení.
Lady Lestrade je archa ve vaně, ťuk do čela, kojící žížala: Na zdraví nebožtíkovi.
Julie je létající žirafa, závan ode dveří, kometa ve víru tleskotu chobotnic: Petřínská rozhledna.
saasa je slon pod kamenem, bronzová záložka v v paperbacku: Dva světy.
Po devíti dnech, kdy jen maloval od rána do večera, potřeboval na vzduch. Vlhké stěny a plesnivý zápach ho pomalu užíraly zevnitř. Pomalu mu docházely náměty, cítil se prázdný. Malým špinavým oknem viděl slunečnice vyhřívající se ve sluneční lázni a najednou pocítil nutkání nastavit se léčivým paprskům. Vyšel z domu.
Venku do něj teplo a světlo vlily novou energii. Chvíli se jen oddával žluté síle, nasával její štěstí, a pak se hlasitě rozesmál. Upřímně, hrdelně. S úsměvem od ucha k uchu.
Rozběhl se ke slunečnicím a natrhal jich celou náruč.
Tři malé, tři větší, tři odkvetlé.
A všechny je namaloval.
