Přemýšlela jsem, kterou epizodu ze života lovkyně Aloy považovat za nepovedenější, až jsem nakonec přišla na tuhle. Rodila se nejdéle, asi šestkrát jsem ji přepisovala a kromě nekrologu ji považuju za nejoriginálnější vhled do světa, který je pořád hlavně počítačovou hrou.
Klany z jihu je nazývali Banuk - Lid Severu. Ale ti, kteří žili za Průsmykem a bojovali s mrazem a ledem, si říkali jinak. Byli Lidem písní. V písních se ukrývaly hrdinské příběhy i melancholické smutky. Ve slovech i beze slov předávali si příběh o rusovlasé lovkyni, jež ovládla oheň, mráz i elektřinu, o dívce, která krotila šelmy, o cizince, která se odvážila vyzvat náčelníka a vyhrála.
Ještě dál na severu, až u Hromového bubnu, zpívali o ženě, jež rozmlouvala s horou.
A jeden muž si nesl v srdci melodii o křehké krásce, která pouhým lukem a šípy zabila ohnivého démona.
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit