Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
„Hele, je to nutný?“ ozvalo se z hloučku lidí skloněných nad papírem.
„Tady,“ dotázaný poklepal na ohmatanou brožurku z edice ÚZ, „se píše, že to musíme mít na papíře“
„Píšou, že musíme mít jednatele. Kdo to bude?“ zeptal se další.
„Já, byl to můj nápad a zakládací listinu píšu taky já.“
„Hele, jak ty? Na tom jsme se nedomluvili,“ přidal se třetí.
„Jó, hlasovat! Jednatele musíme zvolit, podle zákona,“ v hloučku to začalo vřít.
„Žádný volby, šéf budu já!“
„Jestli se ti to nelíbí, můžeš jít!“
„Taky půjdu, ale se mnou půjde zákon!“ prohlásil a vyrval z knížečky relevantní paragrafy.
Nahrazuji téma č. 21 - Odteď jsem optimista.
Takový malý epilog pro jednu postavu z Důvodné pochybnosti. Doplněno soundtrackem: Pink Floyd: Wish You Were Here.
Dlouho věřil, že žije v nezaslouženém světě. Dlouho se vyhýbal odpuštění, i když mu ho nabízeli.
Přestal na to myslet, protože jinak by ho to rozkousalo zevnitř.
Zmizely po anglicku. Jedné noci (žlutý měsíc se vyhoupl nad střechy) zjistil, že jsou pryč.
Výčitky.
Rozhlédl se a neviděl je. Zbyl jen on. Peter Pettigrew. Zrádce z hlouposti. Ale už ne zbabělec. Jeho život měl smysl. Dokazovalo to pár jizev a několik lidí, kteří žili díky němu.
Cítil se takhle Regulus, když umíral?
Peter se nadechl a zjistil, že má rád svůj život a sám sebe.
Přál si, aby tu byl Regulus.
"Sem přece říkal, že se mnou odejde ZÁKONITĚ nešikovné maso pryč! To je krve! Tak ji už někdo konečně pomozte! Nemůžu se na to dívat! Asi budu blinkat! Jak vidím a slyším - holka měla stejné myšlenky! Hele , neopič se, jo?!? Místo ukazováčku má nyní na ruce zkrvavělou , fáčovou bambuli. Nechci nic říkat, ale s touhle "ozdobičkou" jí to pude ještě hůř! No - neříkal jsem to! Holka, takhle mě opravdu nedrž! To dopadne katastrofálně! Haló, vemte mě někdo od té nebezpečné holky! Nejen , že má v plánu sebedestrukci, ona chce zničit i mě! Ona neví, že nože dětem do rukou nepatří?"
"Ano, odejdu. Ale se mnou odejde zákon. Se mnou zmizí řád a všechny pravidla. Park se rozpadne v naprostý chaos a všechno se zhroutí jako slonovinová věž, která vás pohřbí ve svých troskách."
Muž ve smokingu se na svého oponenta díval tvrdým pohledem ve vrásčité tváři: "To jsou kecy, Forde, nejste žádný spasitel, žádný bůh. Jste jen unavený starý inženýr, který odchází na zasloužený odpočinek. Nic víc. Prohrál jste, protože nebyl způsob, jak byste mohl vyhrát."
"Vy jste skutečný zmetek, Williame."
"Ale no tak. Vždyť nebýt mě, neměl byste žádný park. Tak pojďte představit našim hostům vaši poslední velkou hru."
Předchozí zde.
A je to. Příběh operace Ticho po pěšině dospěl třicátou třetí epizodou ke svému závěru. Daniel a jeho přátelé se se svými věrnými čtenáři loučí. Na viděnou za rok.;-)
NESOUTĚŽNÍ dárek pro věrné čtenáře.:-)
"Danieli...," vydechl Vraspír a v jeho hlase znovu zazvonil smích. Opatrně pohladil Daniela po rameni. "Přivedu ostatní."
"Počkej... Slyšel jsem tě zpívat...," řekl Daniel přerývaně. "Hymnu kadetů... Potom hymnus tunelů, přivolal mě."
Vraspír se uchechtl. "Tu jsem napsal, když jsi byl tenkrát v kómatu. Neříkej Jaroslavovi, že tě zpět přivedla moje písnička. Nepochopil by to."
Daniel se bolestně pousmál, jeho obličeji ten pohyb vadil. "Prosím... Je ochránce. Jako ty," žádal Vraspíra slabým hlasem.
"A oba strážíme to stejné," překvapivě neodporoval Vraspír.
"Prosím...," šeptal Daniel.
Vraspír pochopil nevyřčené. Zákon Danielovy prosby před ním jediný nikdy nepukl.
"Chce tě vidět," oznámil Jaroslavovi.
NESOUTĚŽNÍ
Pro ty, kterým by se tento konec zdál málo nadějeplný či pozitivní, má řešení Brumbál a jeho záhony. :D
Citronáda se leskla v oroseném džbánu.
Seděli v rozkvetlé zahradě malebného venkovského sídla.
V parném letním dni měli na hlavách slamáky a rukávy košil vyhrnuté.
„Ty cukety jsou vážně dobré, Albusi.“
„Děkuji, Severusi. Už jste si všiml nového záhonu u studánky?“
„Krvavé lilie. S čím jste je zkřížil?“
„S vlčím mákem. Impozantní, že?“
„Ano. Impozantní...“
Výraz Snapeovy tváře byl podivně napjatý. Vůbec nekorespondoval s atmosférou, kterou se Brumbál během siesty snažil vytvořit.
„Děje se něco?“
„Ne... Jen... Nevím proč, ale pokaždé, když ty květiny vidím, jako by mi srdce proklála dýka.“
„Nepovídejte... Na to se vykašlete. Dejte si ještě cuketu.“
(No, tak jak jsem předpokládala, nedalo mi to a potřebovala jsem napsat ještě jeden drabble. Ehm. DRUHÝ DRABBLE, CHCI BODÍK JEN V PŘÍPADĚ, ŽE BY SE PRVNÍ NELÍBIL :))
Umírám, nemaje nástupce. Nikdo zákon a pořádek víc strážit nebude. A byl můj úkol jeden z nejvznešenějších!
Mladí dnes již na dobrodiní nemyslí. Kde je svět, za který jsem bojoval? Zhynul!
A odešli i mí přátelé! Jeden se oženil s nějakým dlouhým bidlem, druhý hujer se na Moravu odstěhoval, třetí, slavný reprezentant ve sprintu, podlehl dopingu, a ten poslední (říkali mu prý v podsvětí Černý Nácek) tak dlouho se v hříchu pelešil, až... škoda slov.
A dokonce i můj vnuk řekl mi onehdá - dědo Míro, dneska je to vo něčem úplně jinym. Dneska frčí Marvel, koho zajímaj ňáký Rychlý šípy?
Pardon, já nechtěla. To samo.
(A ano, možná že ten konec je trochu anachronismus, ale třeba se toho dožil :D )
Krajinu přetínaly pásy trnitých keřů, obsypané drobnými žlutými kvítky. Hlodáš. Pro ostrovany nic víc než prachobyčejné bodláčí, já z něj nemohla spustit oči.
Zamířily jsme k pobřeží. Cesta se vinula mezi vesnicemi a jehňaty, která nám bečela na pozdrav a my na ně bečely nazpět. V zahrádkách cihlových domků kvetly narcisky. O kus dál na pláních foukal studený vítr a rostly pokřivené stromy.
Najednou jsme došly ke kraji útesu. Hluboko pod námi se moře převalovalo přes písčité pláže. Ruce jsem měla promrzlé, ale ten pohled byl dechberoucí.
Vím, že bych tou krajinou mohla putovat do zemdlení. Krajinou útesů a hlodáše.
Setník Lucius Varo se ohlédl.
Díval se na krajinu vlnící se k obzoru s pastvinami a lesíky. Patnáct let zde žil, sloužil Říši. A nesnášel to tu. Vadil mu studený déšť a vítr, bláto a ledové moře. Jenže teď, po všech těch letech, už si svůj život bez těchto vjemů neuměl představit.
Kdo ví, co teď s tímhle místem bude. Co s ním ti barbaři provedou. Už to neměla být jeho starost, ale přesto byla.
Přemýšlel, jaká mu po těch letech bude připadat rodná Cappua. Byl to zvláštní pocit, opouštět Británii. Konečně šel domů, a také domov nechával za sebou.
Legie vojáků Římské říše přišly do Británie roku 43 n. l., ostrov postupně z větší části ovládli a téměř čtyři století spravovali jako provincii Britanica. Jejich pobyt zde měl na další vývoj ostrova znatelný vliv a rovněž množství světově známých památek upozorňuje na toto období Britských dějin. Závěr "Římské Británie" přišel na přelomu 4. a 5. stol. n. l. viz. citace z Wikipedie:
"Od konce 4. století se stupňovaly útoky barbarů na Británii, jelikož zde umístěné vojsko nepostačovalo k zabezpečení efektivní obrany. V roce 406 se armáda vzbouřila a ze svého středu postupně vybrala tři uzurpátory. Poslední z nich, Konstantin III., se prohlásil císařem v roce 407. Zbývající vojáci britské posádky se pak přeplavili do Galie a nikdy se již nevrátili. Zatím barbaři podnikli nový útok v roce 408, avšak zdá se, že byli odraženi místními obyvateli. Romano-Britové poté požádali o pomoc západořímského císaře Honoria. Podle Zósima jim ovšem císař poslal dopis, v němž je vybízel, aby se spoléhali sami na sebe. Na ostrově se vzápětí rozhořela občanská válka. Po zániku římských vojenských a civilních struktur, převzala jednotlivá města výkon administrativy a spravedlnosti do svých rukou, což vedlo k rozštěpení Británie mezi lokální vládce, usilující o zachování římských vzorů a zvyklostí."
Co se asi mohlo honit hlavou prostým vojákům a lidem, kteří se cítili být víc Římany, než Brity, nebo těm, kteří si nebyli tak zcela jistí, jsem se pokusil nastínit v drabblu.
Děkuji všem kdo mi letos věnovali svou pozornost a četli mé povídky. Bylo toho mnohem méně, než loni, popravdě jsem to letos psal vyloženě pro potěšení a ne jako challange. I s tímto jiným přístupem jsem si ovšem užil i tento ročník a velmi se těším na další. Tak zas za rok :)
Odehrává se ve chvíli, kdy je dávno po všem. Tohle už žádná koťátka a růžové slony neobsahuje. Je to závěr, k němuž by Severus podle mého názoru dospěl, pokud by všechno přežil. Pamatujete si tu stařenu na Obrtlé ulici? Pokud ne, zde a zde je malé připomenutí.
Obrtá ulice byla jediným místem, na kterém se nepodepsal vzestup Pána zla, jeho pád, návrat i definitivní odchod. Té ulice se nedotýkalo vůbec nic. Čas plynul po jejím dláždění jako voda po skle a Druella Blacková byla stejně seschlá jako před dvaceti lety.
„Kdysi jste mě odmítla, vzpomínáte?“
„Přišel jste příliš brzy.“
Položil na stůl naditý měšec a přijal od ní křišťálový pohár s rudou tekutinou.
„Nebudu si pamatovat nic?“
„Absolutně nic. To vám slibuji.“
Přikývl a napil se.
„Poměry v Bradavicích se teď poněkud rozvolní,“ utrousila jedovatě.
„To už mě netrápí,“ usmál se upřímně.
Rezavý řetěz bolestných vzpomínek povolil.
