Horizon Zero Dawn

Klany z jihu je nazývali Banuk - Lid Severu. Ale ti, kteří žili za Průsmykem a bojovali s mrazem a ledem, si říkali jinak. Byli Lidem písní. V písních se ukrývaly hrdinské příběhy i melancholické smutky. Ve slovech i beze slov předávali si příběh o rusovlasé lovkyni, jež ovládla oheň, mráz i elektřinu, o dívce, která krotila šelmy, o cizince, která se odvážila vyzvat náčelníka a vyhrála.
Ještě dál na severu, až u Hromového bubnu, zpívali o ženě, jež rozmlouvala s horou.
A jeden muž si nesl v srdci melodii o křehké krásce, která pouhým lukem a šípy zabila ohnivého démona.

Obyvatelé Meridianu měli pocit, jako by se probudili ze zlého snu. Procházeli pobořenými hradbami a odklízeli mrtvé. Nepadlo jich mnoho zásluhou hrstky statečných. Z plání se ozývaly zvuky boje, ale pro město už byl konec. Pak země zaduněla a tlaková vlna výbuchu naposledy otřásla hradbami.
Na všech frekvencích zaskřípělo mrazivé: „Jednotko!“ Kovový Ďábel se zhroutil k zemi, téměř vzápětí padla i Aloy.
***
„Po tvém odchodu jsme trochu upravily pravidla, víš?“ vysvětlovala Teersa Aloy, když je minuly děti s fokusy.
„Dobře. Technologie nejsou jenom špatné,“ usmála se Aloy.
***
„Zdravím, příteli.“ Nahodil záložní zařízení. „Odejdeme daleko. A tentokrát neutečeš.“
„Potvrzuji, jednotko Sylensi.“

Kde Bouřkový pták hnízdil,
je už prázdná pustina,
nikomu už neublíží,
je to mrtvá mašina.
To, že jsme ho porazili,
na to vsaď svý kalhoty,
Carjové zas zvítězili,
rozšiř řady taky ty.
Carjův život vyjde levně,
smrt však ještě levněji,
pod Slunce šli jsme pevně,
na Démona v naději,
že náš útok není zbrklý,
že se nám boj podaří
pod vedením Aloy zrzky
v kamenitém pohoří.
Hrdá Nora vládla kouzly,
na Démona vrhla se,
pomohla tím Slunci v nouzi
a tak Carja neptá se.
Šípy letí, cink zní vzduchem,
Aloy mocně vítězí.
Démon není, už je duchem,
Carjové to oslaví.

Aloy byla bezradná. Proniknout na základnu Zatmění byl úkol, se kterým neměla zkušenosti, přitom nepřipouštěl chyby. Pomoci jí měl špión Vanasha, jehož měla kontaktovat jménem Avada, ale netušila, kde by ho měla hledat, ani jak vypadá. Věděla jen, že její tajný spojenec má paže s metalickým tetováním a setká se s ním v Slunečním prstenci.
Cestu jí náhodou zkřížila dívka v nesnázích. Když jí Aloy pomáhala, neznámá ji málem připravila o život. Jen omylem jí během zápasu roztrhla rukáv a spatřila kovové tetování se vzorem slunce. Proč jí nikdo neřekl, že Vanasha, nejlepší špion královského paláce, bude křehká dvorní dáma?

Král Avad seděl na svém slunečním trůně a shlížel z paláce dolů na své město i na celý Meridian. Už pár dní jeho mysl tížilo neblahé tušení. Když před ním poklekla zrzavá Nora, ukázalo se, že předtuchy nelhaly. Ta dívka měla plán. Brilantně odvážný, šílený a sebevražedný. Nicméně při troše štěstí proveditelný.
V duchu počítal válečníky Meridianu. Mohl počítat s Vanashou a jejími lidmi? Dejme tomu, že může. Co ostatní Carjové? Dívka tvrdila, že přijdou i bojovníci z jiných klanů.
Opravdu měl dopustit, aby se centrem války stalo město, které tak obtížně budoval? Ale může si vůbec dovolit říct ne?

„Jednotko!“ Mrazivé. Umělé. Děsivé. Šeptání, které nebylo lidské. Zapískalo jí v uchu. Poprvé po hodně dlouhé době pocítila strach. Hluboko v těle bodal, rozklepal jí ruce a na chvíli vzal i dech.
„Jsi určena k likvidaci, jednotko.“ Ve fokusu praskalo.
„Aloy! Teď!“ Sylensův hlas ji vytrhl ze strnutí. „Slyšíš? Aloy, odpoj ten zatracený vysílač!“
Aloy nabila kopí a vrazila ho do zdroje. Energetický proud projel celým zařízením a zpětný ráz jí popálil ruku. Ale musela vydržet, aby ochromila Zatmění.
Těsně před tím, než se vysílač díky masivnímu elektrickému pulzu zhroutil k zemi, ozvalo se Aloyině uchu: „Vím, kde jsi, jednotko.“

Modře pomalovaná kůže, bílé pruhy na hlavě, rudý oděv - to bylo varování kmene Tenakth. Znamenalo jasné: Nechoď blíž.
Přesto byly blízko. Lovkyně Aloy a bojovnice Ullia. Zavřená v kleci.
„Když budeš mít štěstí, Noro, pokoušu tě a přijdeš jenom o prsty jako ten Carja včera,“ vrčela na Aloy.
„Proč bys mi cokoliv ukousávala?“
„Abych mohla pít tvou krev…“ zakřenila se Ullia.
„To je…“
„… nesmysl. Samozřejmě. Ale Carjové si myslí, že se živíme krví lidí.“
***
Aloy netušila, proč tehdy pustila bojovnici ze zajetí. Ale když se Ullia přidala k hrstce statečných, která mířila zničit HADES, věděla, že to bylo dobré rozhodnutí.

Ještě nikdy neběžela tak rychle. Svaly vypovídaly poslušnost, ale vůle je posouvala dál. Urychlovala si cestu jízdou, ale než dojela do Matčina Srdce, rozbila dva Chodce; padli vyčerpáním energie v dobíjecích článcích. Běžela. Musela tam být co nejrychleji.
Když spatřila strážní věž u Severní brány, pevnou a nepoškozenou, věděla, že to dokázala. Na zdvořilosti nebyl čas, odstrčila pár strážných a z posledních sil hledala, kde je Sona. Zcela vysílená padla na prahu velitelčina domu.
***
„Tahle holka mi dvakrát zachránila zadek,“ usmívala se Sona.
„Třikrát,“ mrkla Aloy.
„Pravda, to sedí. A proto pro tuhle Statečnou udělám cokoliv. Třeba i povedu válku.“

„K dispozici jsou dvě kategorie terraformujících robotů: FAS-ACA3 Scarab v základním režimu umí opravit sám sebe i ostatní stroje; FAS-FSP5 Khopesh se dokáže automaticky nabíjet z biomasy a má schopnost replikace." Chvilka ticha. „Mám ještě jeden krásný kousek.“ Ted Faro se pyšně pochlubil nejnovějším návrhem. „FAS-BOR7 Horus – 300 metrů kovu, které v mžiku srovnají se zemí kteroukoliv horu.“
Muž v uniformě užasle prohlížel plány. „Armáda má velký zájem o vaši práci. Samozřejmě... v zájmu záchrany prostředí. Kolik,“ odmlčel se a otočil se na Teda, „kolik by stálo vyrobení modelu Horus?“
„Neskutečně mnoho. Ale peníze daňových poplatníků se nikdy nevyužily lépe.“