DMD 2018

Jeník, kterému nikdy nikdo, možná kromě matky, neřekl jinak než Gejza, odešel tiše po zákeřné nemoci v únoru tohoto roku.
Kdo ho znal, vzpomíná na něj v nejlepším. Jeho mottem byla slova: Když můžu, pomůžu. A pomáhal, i když už vlastně nemohl. A nikdy nechtěl nic na oplátku, to nebyl jeho styl.
Mnozí si mysleli, že je to obecní blázen, ale on byl virtuoz mezilidských vztahů. Nic ho nedokázalo zlomit, nic mu nesmazalo úsměv z tváře, měl rád lidi a život.
Rád zpíval, rád tančil na stole, rád pil a strašně rád žil. Čest jeho památce!
Masaryk nás svolává, svolává...

Třiadvacet let kráčel po cestě plné výmolů. Šel se skolněnou hlavou. Potom se cesta změnila. Ze dne na den. Teď byla široká a prašná. Přesto se mu nelíbila. Po jejích okrajích se objevovaly praskliny od sucha, až popraskala celá. Potom se všiml malé úzké pěšiny. Odbočil a vydal se po ní do neznáma. Dlouhé týdny se prodíral bodláčím a ostružiním, až ji uviděl. Ležela před ním, čistá a svobodná. Rovná bílá silnice se táhla od obzoru k obzoru. Ruce přátel mu pomohly na ni vstoupit. Začal věřit. Netušil, že za pár desítek mil se lomí vlevo a barví rudou krví.

Odpusť nám naše dluhy, jako i my odpouštíme našim dlužníkům, modlím se denně, protože jsem ti zatím nesplatila ani jediný. Císaři sem tam i něco dám, na tebe mi většinou nic nezbyde. Není tvůj zákon, který bych neporušila, naskytla-li se mi příležitost.
Když náhle umírám, teprve se skutečně chvěji o své bytí - které je v tobě -, protože jsem se ti celý život jen vzdalovala. Smršť hněvu mě ochromí a okrajuje, dusím se hrůzou, protože mě odmítáš (a kdo by neodmítal?!), a ztrácím se před tvou nelibostí. Pak všechno utichne. Krčím se a čekám na tvůj soud.
„Takhle sis mě představovala?“

Tři rybáři vystupují na horu Proměnění, netušíce, co je čeká.
Stanou tváří v tvář třem, kteří nezemřeli.
Duch k nim donese hlas Otce, který říká 'poslouchejte Syna'.
Po takovém zážitku se jim nechce odejít.
Tři přátelé přicházejí do zahrady, nevědouce, jak vážná je situace.
Třikrát usnou, ač mají být oporou ve zkoušce.
Noční vzduch je probudí hlasem přítele, zrazujícím slovem 'Mistře'.
Po takovém šoku se jim nechce zůstávat.
Tři učedníci slibují sdílet osud Mistra, nerozumějíce, jaký bude.
Tvrdou zkouškou jim budou tři temné dny beznaděje.
Vzkříšený jim posílá Ducha, aby jejich hlasům naslouchaly davy.
Po takové zkušenosti se musejí rozdělit.

Dobré a zlé.
Nikdy mu nepřišlo nijak těžké mezi nimi rozlišovat.
Hospodinův kult byl dědictvím. Tím jediným, které kdy fungovalo.
Proto se rozhodl opravit chrám.
Z dávno zapomenutého zákoutí mu velekněz přinesl knihu.
Tehdy zjistil, jak se mýlil.
Šok se rychle přetavil v to jediné, co ještě mohlo pomoct - pokornou lítost.
Ta dokázala posunout neodvratný rozsudek.
Chtěl, aby ta slova - hypotézy, dispozice, sankce - jasně slyšel celý národ.
Požehnání i zlořečení. Zaslíbení i hrozby.
Jejich přísahu zpečetil prachem rozemletých olářů model.
Když se v další generaci najde někdo, kdo půjde v jeho stopách, zkáza nepřijde.
Naděje Judska zemřela spolu s ním.

Most, laserpal, voda, bolest, smrt.
Zase ta hrozná vize. Ale copak už neviděl horší? Války zuřící napříč známým vesmírem, zotročování, klonování lidí a snad i zánik celé lidské rasy. Jediná možnost, jak se tomu vyhnout, je Zlatá stezka. Musí pokračovat. Věděl to už jeho otec, Paul Atreides, když se po ní vydal. Přece ale i zaváhal, když se odmítl stát tím, čím byl teď jeho syn. Tyranem s tělem písečného červa, kterého je je tak snadné nenávidět a tak těžké pochopit. Neviděl svoje vrahy, ale věděl, že přijdou. A s ním odejde zákon. Ach, Hwi!
Most, laserpal, voda, bolest, smrt.

Risa came to strapped in her seat. Then noise started.
She looked around. The team was here, complete. Her shoulder got a new white patch, the knife still in. She could feel it.
Good.
Or bad. She could feel it.
Tiger was sitting on her right, watching her carefully...
“I am fine,” she said.
“Of course ya are,” he said.
Her fingers were wet and slick. Blood was dripping down.
“You know my blood group, right?”
Tiger nodded.
The helicopter lifted off the ground, taking her away and leaving chaos that is evil behind.
“I’m fine.”
“Yer safe.”
She was.

The ground lurched under Thorne's feet.
There was no flame and nothing else that would indicate an explosion, yet it couldn't be anything else.
He picked himself up and ran towards the concrete building.
He needed to save them - the only clues left to his father.
The building was beginning to crumble from within.
If they were in the lab, there was no way they survived.
As he waded through the rabble, he found a little girl.
Alive. Unconscious.
He took her in his arms and left the cursed camp.
On the way to town he met Wolf.
New hope?

Jak tetuje život? Jako o život...
"Mamí, hele , tetovaný kůň!"
"Ten není tetovaný, je pruhovaný a je to zebra."
"Aha!"
"Mami, koukej! Támhle je lidská zebra!"
"Sárinko,ne, to je potetovaný muž."
"Aha!"
A naše babička je v obličeji potetovaná nebo pruhovaná?"
"Tím myslíš asi její vrásky! A čím ty jsou? Holka, to je těžká odpověď! Vrásky jsou tetování lidským životním osudem."
"Tak ten osud neumí malovat! Všimla sis mami, neumí nakreslit ani jednu rovnou čáru a co jich babička v obličeji a na krku má! A proč si ten osud raději nekoupí v malířských potřebách malířská plátna nebo omalovánky?"

For a moment Aminah basked in the rare appreciation.
But even through it – maybe because of it – she realized what needs to be done.
Not without hesitation.
This place was a home to her for too long.
Could she really believe it was wholly evil?
It didn't matter. There was little choice.
The Professor came to check on her creation – she knew he would.
They were alone.
She smiled at him and triggered a hidden mechanism.
As she did, she was tackled to the ground by Eyal, who materialized out of nowhere.
Then everything exploded in a bout of magic.