DMD 2019

Zvečerelo sa a jediné svetlo mesta svietilo.

Na prázdne ulice a holé vetvy stromov sa zniesol jemný poprašok.

Ťažké šedé mraky zahalili oblohu a západ slnka ich naposledy farebne ožiaril. Nikto v meste však nebeské divadlo nepozoroval.

V horách nad mestom už uhasli posledné ohne a prestali osvetľovať mesto. Takmer celé sa ponorilo do tmy.

Až na poslednú fungujúcu lampu.

Za niekoľko dní zhasne, určite. Mala byť zničená už dávno, ako všetky ostatné. Čo ju vôbec napája? Elektráreň dávno ľahla popolom. Rozvodné siete boli prerušené. Kráter hyzdil priemyselné centrum. Nikto z obyvateľov tu nezostal.

A lampa svietila celú noc, vzdorujúc.

Čelo profesora Snapea nabylo jisté svraštělosti. Nevrle pozoroval brk, který právě pečlivě napsal konečné číslo. Inkoust se výsměšně vpíjel do pergamenu. Vrásnění čela postupovalo a brk se poněkud nervózně ošil.
Bylo jich tisíc, rovných tisíc, merlinžel i obsah byl znepokojivě v pořádku (Grangerová?!).
Plamínek petrolejové lampy unaveně zablikal. Hodiny zamumlaly něco o desáté hodině.
Snapeovy oči se nebezpečné zaleskly. Nosem takřka rejdil po papíře. Náhle se vítězoslavně napřímil. Vida ho, ignoranta!

"Jistě víte, že nehodnotím práce s nižším počtem slov. Hrubky vás stály tři slova. Dle očekávání jste svůj úkol opět odbyl, ovšem hodina odbila s měkkým i, pane Pottere."

Svět okolo ovládla zelená barva - vysoká, nikým nesekaná tráva, koruny stromů i zvláštní světlo nebe. Vzduch hladilo jenom vytrvalé šeptání vody. Jinak bylo ticho. Vším tím klidem ovšem proudilo téměř hmatatelné napětí. Jiskření, které šimrá na kůži a zrychluje dech.
Trojice mužů se krčila na dohled svému cíli, o němž věděli, že je ještě na míle vzdálen; Profesor i Spisovatel ztráceli nervy, jen Stalker mlčel a soustředěně naslouchal, co šeptá Zóna.
Na poslední chvíli, snad jen díky zostřeným instinktům, oba chytil za ruku a strhl k zemi. Ticho rozřízlo odbíjení hodin. Ohlušující údery vyděsily návštěvníky k slzám. Zóna se pohnula.

O rok dříve…

Byl už pozdní večer. Po desáté hodině určitě. V pokoji následníka Kurdiského trůnu se však stále svítilo.
Princ Caesonius seděl za stolem v pravé dlani křečovitě svíral prsten, zatímco levačka s perem bolestně tančila po pergamenu:

Víčka se mu zachvěla. Slzy potřísnily text, rozpily slova…

Byl jeden velký a zlý CMOS snímač, na který dopadaly osvobozující fotony. Povrch snímače byl poset hlubokými jámami o velkém potenciálu, na jejichž dně se krčily uvězněné elektrony. Vždycky, když k nim přiletěl foton samou radostí z dodané energie se několika elektronům podařilo dostat ven. Snímač pak hlídal, kolik elektronů uniklo a předával tuto informaci centrálnímu mozku fotoaparátu, který tvořil fotografie. Jenže ouha přišla noc a elektrony stále unikaly i bez pomoci fotonů. Snímač totiž netušil, že elektrony tajně studovaly kvantovou fyziku a přišly na způsob, jak uniknout pomocí techniky tunelování.
Něco je určitě špatně… Moje fotka vypadá naprosto příšerně!

Začíná příběh, který ukončí až první paprsky slunce. Odehrává se kdesi daleko za mnoha řekami a moři, v zemi, do níž je mudlům zapovězen vstup, kde jsou lesy hustší a tma plná neznáma.
Když světlo úplňku snoubí se s tichem noci, krysa s jelenem se zjeví odnikud. Doprovází je posel krajiny, z níž poutníci se nevracejí, sám smrtonoš. Vrba je přivítá do své náruče jako staré přátele.
Zpovzdálí dění sledoval člověk a v očích mu zářil měsíční svit. Ale kde je teď?
Vidím jen vlka.
Stvůru lačnící po krvi.

Ale prozradím vám tajemství. Věci jsou jiné, než se zdají být.

Místností se rozléhá tiché praskání rádia. Zprávy pochycené až z Británie. Několik tisíc mil odtud.
„... Všechno se mění, nikdo to nepoznává. Lidé v Evropě ztrácejí svobodu. Němci všem odebírají přístroje zachycující zprávy jiných zemí. Za sebemenší přestupek trestají na místě smrtí...“
Škrábání pera. Šustění papíru. Pálení slov.
„... Každou chvíli prý dojde k největšímu transportu dějin do vyhlazovacích táborů. Koncentrační tábory jsou již plné. Je pouze otázka času, kdy všichni bezpodmíněčně pojedou na smrt.“
Před domem zastaví velká korba. Zvuky rádia přehluší divoké bouchání na dveře.
Stále sílí.
„Gestapo, otevřete!“
Drsné hlasy se probíjí dovnitř.
Už není cesty zpět. Je konec.

Vrátila se na stará kolena prožít podzim života v rodném kraji. Založila si pletařskou dílnu, skoro tak pěknou, jakou měla ve Vídni, a užívala. Tedy, asi tak, jak se dá užívat v poválečném Československu. Ale bude líp!
Pak přišel rudý únor a doporučený dopis z ministerstva. Bude se znárodňovat! „Soudružko, prosimvás, pochopte, podnikatel je imperialistický přežitek. Jako mistrové vám bude určitě líp.“
A tak naložila stroje na vlak, líbla oblíbenou neteř na tvář a vrátila se do Rakouska. A z Boženy byla zase Beatrix.
Skončilo to jinak, než si vysnila, ale vlastně dobře. Možná bychom si o ní jinak nevyprávěli...

Dvanáctiletý Percy Weasley psal, až se mu z brku kouřilo. Všem ukáže, že je stejně dobrý jako jeho bratři.
„Pane Weasley,“ ozval se nad ním hlas ředitelky. „Pojďte se mnou.“
„Ale paní ředitelko...“
„Bez protestů, Percy,“ odvětila jaksi příliš laskavě.

V kanceláři už byli Bill i Charlie. Taky ropuchovitá, růžová osoba a kdosi v bystrozorské uniformě. „Půjdete s námi. Ministerstvo si chce popovídat.“
„Ale... co naše zkoušky? NKÚ? OVCE?“
„Dokončíte je v létě,“ řekla ředitelka a ropucha se odporně usmála.

Jejich strýcové byli obviněni z pokusu o atentát na ministra Raddlea.
V létě se ke zkouškám vrátil už jen Percy.

Přišla návštěva.
Poslouchám hlas svého muže a odplouvám do vzpomínek...

Jaro 1979
Táta. Nejraději by mi..., ale klidně vysvětluje: "Když seš tak velká, tak ti přihodíme povinnosti." A pak přejde k našim povídáním, které jsme vedli o všem možném.

Jaro 1999
Je unavený, táta. Co máma umřela, stáhnul se do sebe.
Konečně se zasmál.
A povídal. O všem možném.
Když jsme odcházeli, špitl mi do ucha: "Tenhle se mi líbí. Ne jako..." a výrazně zvedl obočí v narážce na prvního manžela.

Jaro 2019
Manžel líčí plány na baráčku. Klidným hlasem, který mi připomíná tátu.

Všechno je jinak a přece stejné...