DMD 2019

Náš "koráb" se již značně ztišil.
Včerejší mejdan skončil dnes po poledni.
Jaký to zazrak...
"Čističi" již vše připravují zpět do původního sterilního stavu. Lidé se šťastní roztrousili do svých kajut spát.
Organizátoři této taškařice se s potutelnými úsměvy vytratili jako první.
A v nás ostatních zůstal příjemný pocit, že určitě brzy - někdy - příště, se zase s něčím novým, takovým "praštěným" přihlásí.

Světýlka označující jednotlivé ubikace se pomaličku propadají do tmy.
Je již po desáté večer a zůstalo svítit jen jediné.

Kontrolní důstojník 58 to zdá se stále nerozdýchal....
A mně se, navzdory všemu, do hlavy stále vrací otázka... Proč??

Chtěla jsem pročíst všechny drabbly z roku 2018.
Chtěla jsem zanechat komentář.
Chtěla jsem odpovědět na komentáře u mých výtvorů.
Chtěla jsem do toho tentokrát jít připravená.
Vážně jsem chtěla. Měla jsem dobré úmysly.

Jenže rok je mrknutím oka pryč. A kde jsou má předsevzetí?

Na poslední chvíli hledám své přihlašovací údaje. Utírám prach ze svého profilu a rozpomínám se na všechny postupy, zásady a sliby. Na poslední chvíli (jak jinak, že) se snažím zplodit něco, co bude mít hlavu a patu. Bez úspěchu. Nesplnila jsem nic.

Nalinkovala jsem si to pěkně. Ale, jak praví klasik, Hospodinovy cesty jsou nevyzpytatelné.

Pootevřeným oknem zalétl do místnosti zvuk radničních hodin. To už je deset? Zvedla hlavu od rozečteného časopisu. Barevné zdi s kalendářovými obrázky i petrklíče na stolku sestřiček, prostě všechno v čekárně onkologického pavilonu asi mělo působit přívětivě, ale Evě bylo dost neveselo. Nedokázala se soustředit na recept na jablečný koláč. Hlavou jí šly děje posledních pár týdnů. Vyhazov z práce a následná ztráta vlastního bydlení, nepochopení rodičů, dočasný azyl u milované tety.
Konečně teta trochu rozklepaně vyšla z ozařovacího sálku.
Eva si uvědomila její nejistotu. Vstala a šla jí vstříc.
A najednou byla ráda, že tu může být s ní.

Bylo pozdě večer. Pozoroval, jak při svitu louče urovnává pytlíčky bylinek, kelímky s mastičkami a další nezbytnou výbavu potulné léčitelky.
„Proč jsi ze školy odešla?“ Už nedodal: „Bylinkář z tebe chtěl mít nástupce.“
Pokrčení rameny. „Měla jsem pocit, že mi škola ani Rada už nemají co dát. Že musím získat nějaké vlastní zkušenosti. Proč se ptáš? Přece jsem se tím důvodem tenkrát nijak netajila?“ Náhle zněl její hlas podrážděně.
„Jen tak.“ Neřekl: „Protože tenkrát se po škole šeptalo něco jiného.“ Změnil téma.
„Rada chce, abych zmapoval rozsah posledních otřesů.“
Jedno je jasné: ani jeden z nich tu neříká celou pravdu.

Tohle místo je kouzelné. Pohádkové. Čarokrásná zahrada, táhnoucí se do daleka, plná stromů, keřů, i bylin. Některé jsou známé - jabloně a hrušně, obsypané plody, popínavé šlahouny vinné révy, ostnaté větve šípkových růží. Jiné jsou naprosto nepovědomé, nepodobné ničemu z jakéhokoliv kouta světa.

Ale když se podíváme blíž, něco je divné. Vůně, co je tu cítit, jako by sem nepatřila. A i ovoce a květy jsou zvláštní, divně se lesknou, na omak tvrdé. Jako by nebyly živé.

Uprostřed zahrady je malý altán, a v něm, zavěšená u stropu, hoří lampa.

Hoří a čeká, hodinu za hodinou, na svého pána.

Na Ala'ad-Dina.

Crrrr!
Cože? Budík?! Proč???
Zašátral rukou k nočnímu stolku.
Vytrvale zvonící budík spadl pod postel.
Proč??? Tahle otázka se mu otloukala o lebku se stejnou vehemencí, jakou mělo kladívko řinčícího budíku.
Praštil se o stolek, jak lezl pod postel.
Konečně ticho.
S úlevou se posadil zpět na pelest postele, aby vzápětí zjistil, že ticho neumlčelo neodbytnou otázku v jeho hlavě.
Proč? Proč ho nebudí vůně kávy a čerstvých rohlíků?
Cestou do koupelny se zamotal do včerejšího oblečení, které leželo na podlaze.
Proč tu není uklizeno a proč nemá nachystané čisté prádlo?
Tolik otázek a jediná odpověď.
Protože Jarmila včera odešla.

Nebýt Bennyho historek o Krvavém kolenu, byl by Usnavi dávno doma a...

To byla lež. Žádné doma už nebylo. Jenom prázdný obchod, a duchové, které vídal ve snech.
To už bylo lepší se o půl desáté plížit tmou a hledat lidožravou příšeru.
Baterka zablikala.
Něco se ve tmě pohnulo.
Zatajil dech.
Je to jen hra jen hra jen
Něco se dotklo jeho ramene.
Zaječel hlasem, který naposledy používal v deseti.
Baterka se odrazila od země a definitivně zhasla.
Zastavil se až u abuely Claudie pod postelí.

Možná to nebyl nejlepší způsob, jak dostat Usnaviho domů, pomyslel si Benny. Ale fungoval.

Je noc karnevalu, město září do noci, zaplněno krásnými lidmi v nákladných oblecích.
Tady je tma a ticho. Ne, podívejte, jedno okénko přece jen svítí do noci. Jinak je dům zavřený a němý. Před ním postává skupinka mladíků, šeptají si a žertují, čekají na posledního.
Pak se okno otevře a záře se z něho rozleje do tmy.
Pár vyměněných slov a dolů letí malá truhlička. I ona září, celá zlatá.
Poté se dolů spustí Jessica. Svítí jí jen oči. Prožívaným dobrodružstvím, smíchem a láskou. A když jí navzdory tomu všemu vytrysknou slzy, je každá z nich jako jiskra ohňostroje.
Světlonoška.

Hodiny po Scholastičině babičce v obýváku odbily desátou. Otvírají se dveře ložnice, Scholastika míří na onu místnost. A poté jde do rozsvíceného obýváku.
"Ty už jsi doma? V kolik jsi dorazil?"
"V devět, ale už jsi spala. Dnes jsi byla opravdu slepičí spolunocležnice," odvětí Lev.
"Doporučuji ti též jít spát, zítra se vstává."
"Vždyť jo, budu tě vbrzku následovat," slibuje Lev čumě do bedny.
"Čekat na to ovšem nebudu, dobrou noc."
"Dobrou noc, pytel blech na pomoc."
Lev se zamyslí. Kdy vlastně se Scholastikou uléhali naposledy společně do lože? Už to bude hodně dlouho. Hergot, měl bych se asi polepšit!

Žili jsme tiše v ústraní, můj pán, lord Jeong Chang Goon a já, Yoon Rang, jeho tanečnice a konkubína. Pečovat o něj a tančit mu bylo všechno, co jsem si přála.

Pak do našeho domu vstoupila politika. Pokrevní linie, závazky rodu, intriky a boj o moc. Tajný útěk zmařila otrávená šipka. Všechno se zamotalo, ocitli jsme se tak blízko smrti.

Nedokázala jsem dopustit, aby můj milovaný muž zemřel, toužila jsem, aby byl se mnou. Dokázala jsem udělat všechno, aby vypil protijed. Jen nevím, jestli jsem uspěla. Žijeme životy, které jsme si nepřáli. Vládce Goryeo a děsivá bojovnice Cheok Sa Gwang.