DMD 2019

Jsem zvědavá, kdy vyhlásí první téma. Snad brzo. Noc o hodinu kratší a taky ten rozjezd, než člověk nastartuje mozkové závity…
Desátá hodina odbila, lampa ještě svítila… Cože?
Co mám na tohle psát? Jasně že po desátý večer se svítí. V dnešní době.
V době Erbenově chodili lidi spát se slepicemi.
To mám psát něco na Erbena?
Ty Svatební košile bych dohromady ještě dala.
Dvě věci tu v krvi leží… Sakra, ne, to je jiná balada.
To je tak, když se při drabblení dívám na detektivku.
Desátá hodina odbila, a lampa ještě svítila… jako ta moje.
Jak je to dál?

Alice se těšila na klidný večer. V pokoji nechala svítit jen stolní lampičku, nachystala si pěkný film a otevřela láhev vína. Rozhodla se taky udělat něco k večeři.
Vyrušilo ji zvonění telefonu.
„Ahoj Alice.“
Hlas šeptal a byl podivně nakřáplý, nepoznávala ho.
„Kdo volá?"
„Zahrajeme si hru. Co se stane ženám, které v sérii Vřískot v noci telefonují?"
„Tohle je nějakej vtip? Já na horory nekoukám."
„Tvoje chyba, Alice."

Zrovna odbíjela desátá hodina, když dorazila na byt Aliciina spolubydlící. Jídlo bylo spálené, lampa svítila, ale Alice nebyla nikde. Jen na zemi byl velký flek, který vypadal až příliš podobný krvi.

Teprve deset večer. Pro Auroru Sinistrovou něco jako jiskrné odpoledne. Na pozorování hvězd je ještě brzy, ta zajímavá konstelace ze včerejška se objeví až tak po půlnoci. Testy jsou opravené a oblíbený odborný časopis přestal vycházet (proslýchalo se, že kvůli zveřejňování mudlovských studií, sice byly z impaktovaných periodik, ale vědecká úroveň ministerstvo opravdu nezajímá). Chtělo by to knihu.
Takže absolvovat celou cestu do knihovny, probudit Pinceovou, která vůbec nespí, čte si, jen chvilku zavřela oči, aby jim odpočinula.

Sova s balíčkem. Aurora poštu nečeká, ale převezme jej.
Je v něm samizdatová příručka Jak hovořit s mudly.
Tohle poslat po sově!

Zamával vděčnému vozkovi - když je cesta poničená zemětřesením, mít ve voze čaroděje se hodí - a rozhlédl se kolem sebe. Vesnice, nebo spíš rouztroušené skupinky stavení, vyvázla docela dobře. Jen několik nových domů, jejichž stavitelé zapomněli konzultovat kroniky a vyhýbat se nebezpečným místům, živel vážněji poškodil.
Dal se do kroku a uvažoval, kde bude moci nenápadně sejít z cesty. Rada poslala postiženému kraji své lidi na pomoc, on měl ale jiný úkol.
Ji zahlédl náhodou. Poznal podle neodmyslitelné květiny ve světlých nazrzlých vlasech. Radost ze známé tváře však vzápětí vystřídalo podezření.
"Co tady děláš?"
Odpověděla nechápavým pohledem.
"Pomáhám. Jsem přece léčitelka."

Do tmy svítilo jediné okno. Mihotavý plamínek ozařoval Sheilu, která přecházela po místnosti a drtila mezi zuby:
„Křídlatci. Gronghové. Rewanijské bestie. Všichni po zásahu zmizí. Vlastně bestie nemizí. Nebo jo?“
Sedla si. „Létavci. Dušežroutky. Ghomini... Kdo si to má pamatovat?“
„Ty,“ řekl Riaggon, který právě vešel. „Dalas přednost jízdě na koni, střelbě, šplhání, uzlování. Teď nic neumíš, vyletíš od zkoušky a do terénu zas nepůjdeš.“
„Ale Gonny!“
„Jdi spát, Šej. Je po večerce. Stejně už to nedoženeš.“
S touhle jsem to vyhrál, pomyslel si. Talent, osobnost – a nezkrotnost.
Bude z ní skvělý strážce rozhraní.
Sklonil se a foukl.
Lampa zhasla.

Život Města byl spjatý s lidmi, kteří v něm žili, a s hraničními vrbami. Dvanáct vrb svými kořeny tvořilo tepny Města, kterými proudila magie a čas.

Vypravěč obešel všechny vrby aby zjistil krutou pravdu. Jedna již zemřela a spolu s ní zanikla možnost vstoupit do budoucnosti. Třem usychaly proutky a další čtyři měly napadené kořeny.

Vypravěč začal přemýšlet, jak Město zachránit.
Kostelní hodiny začaly odbíjet. Každý úder do zvonu byl připomínkou neúprosně plynoucího času.

"Potřebuji pomoc," zašeptal Vypravěč.

"Pomohu vám, když mně řekněte, jak je možné že jste nezestárl," pronesl neznámý muž

Cizincův hlas byl kyslíkem pro Vypravěčovu slábnoucí naději.

Desátá hodina odbila, lampa ještě svítila.
Ležím nepohnut, držím to v ruce. Kvůli této věci se schovávám.
Desátá hodina odbila, lampa ještě svítila.
Nedokáži přestat. Je to tak zajímavé a dobrodružné.
Desátá hodina odbila, lampa ještě svítila.
Slyším otevírání dveří, schovávám se pod deku. Mám strach.
Desátá hodina odbila, lampa ještě svítila.
Vešla do pokoje. Ani nedutám. Zastavila se. Tiše si mumlá a nejspíš se rozhlíží.
Desátá hodina odbila, lampa ještě svítila.
Prudce vyrazila k mé posteli. Prosím, ať mě nenajde!
Desátá hodina odbila, lampa ještě svítila.
Odhrnula deku, sebrala mi knihu a řekla: "Spát!"
Desátá hodina odbila, lampa zhasla.

Stála na mostě, kde se kdysi potkali. Řeka pár metrů pod ní slabě odrážela lampu, jediné světlo v okolí. Měsíc a hvězdy byly dnes zakryté temnými bouřkovými mračny. Přála si, aby už začalo pršet.
Miluju tě. Nikdy na to nezapomeň.
Nebrečela, i když by pro jednou měla důvod. Byla jako to nebe před bouřkou, plná žalu a bolesti, která se v ní kupila, aby se pak náhle uvolnila v jediné strašlivé vlně.
Bude lepší, když na mě zapomeneš.
Svět se stále točil, lidé stále chodili do práce a zpět a netušili, že všechno je jinak.
Brzy to zjistí.
Bouřka začala.

Domů mířili společně. Kluci se pošťuchovali, byli rádi, že už vlastně začaly prázdniny, přestože sotva minula desátá dopoledne.
Holky se potichu hádaly.
„Tak co je?“ obořil se na ně Jožka.
„Andula nedala soudružce bonbony, jak měla,“ oznámila Libuška.
„Měla kecy na tatínka a že ze mě bude jeřábnice. Ale já chci být detektivka.“
Kluci zbystřili.
„Naval bonbony!“
Andula vytáhla – rumové pralinky.
Aleš pohoršeně pronesl: „Alkohol je metla lidstva!“
Ostatní měli jiný názor. Slupli je na to šup.
„Myslim,“ pronesl Jožka, „že sem ožraty. Vidim svitit lampu.“
„To není tim,“ usoudil Ruda, „to se ňaky ožraty v eletrarně netrefil do vypinača.“

Sedí. Opírá se o strom. Prsty probírá trávu. Dýchá vlahý večerní vzduch. Mluví sám se sebou. Ač jsou jeho slova prodchnutá mnohými emocemi, je tichý. Jeho přátelé spí. Světla dohořívají, chléb osychá, kapky vína se mění v rozpité skvrny.
Jsem světlo? Pouhý flek na tváři historie? Drobek smetený ze stolu dějin?
*
I on sedí. Na kraji lůžka, ledový pot stéká po čele, níž a níž, mísí se se slzami. Lampu na noc nezhasíná. Nechce se o své noční můry dělit. Nechce dát najevo svou zranitelnost.
Jsem příliš slabý, abych ti vzdoroval. Ať už je to za námi, muži z Galileje.