DMD 2021

Ujížděli jsem z vysoké věže, kde jsem byla uvězněna. Naštěstí pro mě přijel můj jednorožec, Herold. Když jsme projížděli skrz mraky, přišlo mi, jako bych tam byla poprvé. Po přistání jsem slezla z Herolda a rozběhla se domů. Teď už to můj domov nebude, sbalila jsem nejnutnější věci, rozloučila se s těmi ostatními a vyrazila ven ze dveří, naposledy. I Herold se smutně podíval na starý dům, než jsme se znovu vznesli. Letěli jsme směrem od vězení, neměli jsme žádný plán, chtěli jsme jen pryč. Naposledy jsem se podívala na náš dům a potom už se soustředila jen na útěk.

Tomu háji se říkalo banánový, ačkoli tam rostly jenom buky. Angelina netušila proč, ale měla to místo ráda.
Onoho dubnového odpoledne se tam sešly všechny čtyři – a každá třímala v ruce dopis. Tři byly navlas stejné, jen s jiným jménem: jejich potvrzení o přijetí do bradavické školy čar a kouzel.
Dopis, který Alia předala Lily, byl ovšem modrý. A napsaný finsky.
„Do žádného blbého Helmi-Järvi nejedu!“ soptila Lily, jíž se právě zhroutil svět. „Chci zůstat s vámi! Nechci někam do Finska!“
„Třeba by... šel ten přijímací akt ještě nějak zvrátit,“ nadhodila Lucy. „Zkus zajít za Aliou.“
„Jo, přesně to udělám!“

“Potichu jsem se plížil, aby mě neviděli. Musím se odsud rychle dostat, jinak se ze mě stane banánovník, jako ze všech, kterých se dotknou obří banánové nestvůry. Už mě skoro dohonily, tak jsem vylezl na strom, myslel jsem, že nahoru vylézt nedovedou. To jsem se ale příšerně spletl. Banánová monstra lezly jedno po druhém na palmu a ta se pod naší váhou začala ohýbat. Když se na mě natáhla žlutá ruka, spadl jsem a dopadl na tvrdou zem. Banán, stojící vedle mě, se mě dotkl a já jsem ucítil, jak mi dřevění celé tělo” Stálo zapsáno, mezi posledními slovy objevitele.

Když jste v kolektivu nejmladší a nejméně zkušený, kolegové často neodolají a delegují na vás neoblíbené a nepříjemné práce. Tak jsem na cestě do archivního sklepení kóje H17b4F.
Zatím jsem cestou dolů potkal chrápajícího ducha a tři šotky hrající mariáš. Většina kójí divně smrdí.
H17b4F je plná krabic. Najdu tu, kterou si uživatel podle katalogu vyžádal a otevřu ji, abych zkontroloval obsah. Je plná šustících banánových listů. Natáhnu si latexovou rukavici a pro jeden sáhnu.
Když se listy začnou lámat, maně mi vytane na mysli můj letitý odpor ke skládání puzzle. Ale když jste v kolektivu nejmladší a nejméně zkušený...

Pan Patrickson svíral svou starou šedou aktovku. Každý poznal pana Patricksona podle jeho nerozlučné šedé aktovky. Teď seděl v mé pracovně a koukal na mě zpoza svých velkých brýlí.

„Co s těmi banánovníky budu dělat? Je to doslova v háji!“ tenkrát jsem to bral dost rozčileně.

Pan Patrickson nesměle mlčel.

„Zdědit plantáž! Co ho to napadlo, odkázat mi takový zatracený danajský dar!“ dloubnul jsem do dokumentů rozprostřených po stole.

Pak mě napadla spásná myšlenka: „Co kdybych to někomu daroval! Banány a všecko!“

Pan Patrickson se na mě podíval výrazem, který značil, že můj skvělý nápad zas až tak skvělý není.

Vidina toho, že se vyspí ve své vlastní posteli ho hnala kupředu, i když slunce již zapadlo. Vesnice už nebyla daleko. Široká stezka byla suchá a chladný větřík si hrál ve vlasech. Zničehonic se vedle cesty za houštím ozvalo krátké zaržání.

Rozhlížel se, ale nic neviděl. Když se opět podíval na cestu před ním, tak tam stál velký, černý kůň. Odfrkl si a otočil k němu hlavu. Oči mu žlutě svítily. Snad se to pocestnému zdálo, ale kůň promluvil.

„Tvůj dům už nestojí, poutníče. Nemáš už domov. Vesnici vypálili. Otoč své kroky.“

Než se stihl vzpamatovat, kůň byl neznámo kde.

Kdesi v Indii se uprostřed rozlehlého údolí odedávna rozprostíral malý banánový hájek. Vznikl tu kdysi sám od sebe, a za dlouhá tisíciletí se v něm vystřídalo množství návštěvníků.

Kdyby jen ty banánové slupky mohly vyprávět, pověděly by vám o mniších z dálného východu, nebo o kupcích z Arábie. Ti všichni si odsud s úctou odnesli zpět domů několik plodů. Možná by vám pověděly o velkém vojevůdci ze západu, který se tu kdysi zastavil na cestě za dobytím celého světa.

Ale o těch posledních, o těch malých, žlutých, raději nemluvit. To byla učiněná pohroma, ze které se hájek skoro nevzpamatoval.

"Banana?"

Kdosi napsal rozmáchle na stránku slovo "krtek". Byl jsem to já. Marně se snažím vzpomenout, co to slovo mělo znamenat. Co s takovým osamoceným slovem? Tak kdyby kontext pomohl... stačilo by jen málo. Taková "akta banánového háje" třeba, to člověk hned ví, na čem je, ocitne se v prostoru a ne ledajakém, v stinném prostoru, v místě, kde je jídlo i voda, tedy kde se dá žít, ba v prostoru, kde se žije, vždyť akta nepadají také z nebe. Hle, civilizace, kultura, stát, celá bohatá struktura světa v pouhých třech slovech.
Ale co s takovým krtkem? Odkud ten se vyhrabal?

Filip se probouzí s bolestí hlavy. Chce si vzpomenout na včerejší večer, ale neúspěšně. Prostředí banánového háje kolem něj mu ale je povědomé - je kousek od Filipova oblíbeného baru.

Už dříve v hájku skončil se slečnou po párty, ale nikdy tam nespal.

V baru vidí uklízet kamaráda barmana Michala, třeba ten bude něco vědět.

"Fílo, ty teda vypadáš :D"

"Dík, to vím taky. Mám okno."

"To zní že sis dobře zarajtoval. Ale překvapilo mne, že Monika přišla zpátky po půlhoďce..."

Filipovi se rozsvítilo - na chvíli se od Moniky vzdálil, najednou na něj spadnul trs banánů a na akt už nedošlo.

Akt I:
Do banánového hája prichádza družina lúpežnikov.
..to znie divne, škrt.
Akt I:
V banánovom háji tančí skupina lúpežníkov.
Éééhm...škrt.
Akt I:
V banánovom háji sedí skupina lúpežníkov.
.. a jedia banány, čo?.. škrt...
Akt I:
V banánovom háji sídli skupina lúpežníkov..
..v pomarančovom háji bolo asi plno...škrt..
Akt I:
Skupina lúpežníkov sa plíži k banánovému háju..
..cvičný útok na banány, že? ŠKRT!
Akt I:
V banánovom háji sa schádzajú lúpežníci..
..diskutovať nad cenou banánu asi..škrt..
Akt I:
Lúpežníci zdrhajú z banánového hája..
..prenasledovaní banánmi určite..škrt..
Akt I:
Lúpežníci posielajú banány do hája.
Tak im treba!!!