DMD 2021

Z chodby sledovali, jak na nádvoří profesorka McGonagallová čelí velmi rázně a velmi mudlovsky vyhlížející ženě, svírající lepenkovou krabici.
„Jak jsem se sem dostala? Teď jsem vstoupila z auta! Chci mluvit s chlapem, co dal v Tescu našemu Erniemu 'mazlíčka'! Velmi nezodpovědný přístup!“
Krabice výhružně zasyčela a z otvorů na bocích se vyvalil namodralý dým.
„Wyvern,“ podotkla Střelenka, „Jsou malí, ale strašně vzteklí.“
„Samozřejmě ho převezmeme a škody…“ začala smířlivě profesorka McGonagallová.
„Převezmete? Já chci vědět, čím mám mazat suché šupiny a co zabírá na průjem!“ mudlovská dáma si odfrkla. „Přece si nemyslíte, že nechám Bublinku na takovémhle divném místě!“

Knížka byla stará, plná fantaskních obrázků. Titty jí listovala opatrně. Před večeří ji opatrně uložila do stanu a tvářila se zamyšleně.
„Co myslíte, jsou někde skuteční draci? Nebo jednorožci?“
„Samozřejmě, že ne,“ řekla Zuzana.
„A co když ano?“
„Já viděl takovou fotografii,“ zamyslel se Rodger, „tam byla ryba s rohem. Jako jednorožec, ale ryba, ne kůň.“
„To musel být narval,“ řekl John.
Večer našli Titty u stožárního stromu, jak dalekohledem prohlíží hladinu jezera.
„Koukám po tom vodním jednorožci,“ oznámila. „Myslíte si, že ho potkáme?“
„Ne, narval žije jen v moři.“
„To je škoda.“
Titty si na jednorožce bude muset počkat.

„Holmesi, jaký vlastně byl nejbizarnější případ, se kterým jste se kdy setkal?“ zeptal se náhle doktor Watson, když vzhlédl od svého rukopisu.
„Asi krádež drahocenných banánů z opečovávaného skleníku lorda Sutherforda,“ odpověděl detektiv. „Přestože byl skleník zamčený, vchod nechal majitel střežit hlídačem a sklo nebylo nikde porušené, banány mizely. Nakonec se ukázalo, že lordův soused, plukovník Maxwell, si z Indie přivezl ochočeného makaka, který se naučil zvenku otevírat větrací okénko.“
„Musím s vámi nesouhlasit,“ oponoval Watson, „jen za tu dobu, co se známe, jsem díky vám zažil mnohem absurdnější záležitosti.“
„Absurdní bylo, že lord Sutherford pak opici za krádeže žaloval.“

Pravda je tam venku.

Po dlouhých letech se na televizní obrazovky vrací oblíbení hrdinové FBI, Mulder a Scullyová.
Sledujte zbrusu nové příběhy o extraterestriální aktivitě, tentokrát v malebných kulisách Střední Ameriky (kam se přesunula produkce kvůli snížení nákladů).
Ani čerstvý šedesátník Mulder, ani menopauzní Scullyová neztratili nic ze svého šarmu a podávají dechberoucí výkony, byť za pouhou desetinu bývalých honorářů.
Kakaové plantáže a banánovníkový podrost skrývají mnohá tajemství. Dokáží naši hrdinové čelit mimozemským návštěvníkům a konspiracím intergalaktických pašeráků kokainu, napojených na nejvyšší patra americké politiky?

To se dozvíte již brzy v telenovele: "Akta banánového háje".

La verdad está ahí fuera.

Je vrátný, topič, dělník a taky zahradník, protože člověk si má v životě dělat radost. Někdy chodí do zdejší botanické zahrady. Když ji tady v New Yorku slavnostně zakládali, bylo jemu v Charkově devět let.
Skleník vznikl později. Kopule má na výšku přes sedmadvacet metrů. Pod ní leží ostrov a na něm palmový háj. Pokud ho neklame paměť, stavěli skleník v roce 1902. V té době on sám už...
Šedovlasý muž unaveně přivírá oči. Snad přeci jen příliš zestárl; dříve by zde dokázal strávit dlouhé hodiny... Naposled opouští expozice, celý svůj život úpravným písmem vepsaný ve stoncích, listech a květech.

„Je smutné, že tak přátelští lidé dosud nepoznali slovo Boží. “ Otec Patrick se s námahou odvrátil od tanečnic, kroužících boky v rytmu hula-hula, ke svému společníku.
„Pletete se, padre. K těmhle pohanům přišel Bůh jako první. Měli od něj všechny zákony dávno před Mojžíšem. Jenže na co si je mohli napsat, co myslíte? Leda na banánové listy! Takže se Bůh za pár týdnů vrátil – a všechno v háji. Napodruhé šel tam, kde se dá psát leda tak šutrem na šutr. To chvíli vydrží. Kdepak,“ konzul pozdvihl sklenici daiquiri a přátelsky se na misionáře usmál, „Banány vyžadují úplně jiný životní styl!“

Doctor se zachmuřil a začal odpočítávat. Byl sice pánem času, ale ten jeho vlastní už mu pomalu ale jistě prokapával mezi prsty. Nicméně pořád měl ještě čas vyřešit jednu takovou drobnou záležitost, než nastane jeho poslední boj. Hodil. Výbuchy následovaly jeden za druhým a planeta Villengard umírala v obrovské explozi.
"Nečekal jsem, že to opravdu uděláš," uchechtl se Maldovar, který na chvíli nabyl dojmu, že Doctora podcenil.
"Mhm, počkej si." Najednou začala molekulární bomba fungovat a Villengard byl v tu ránu porostlý palmami.
"Banány? Vážně?"
"Nemohl jsem se zbavit dojmu, že je brzy budu mít hodně rád," přikývl Válečný Doctor.

Sedím bezradně v banánovém háji a pozoruji přírodu okolo. Přemýšlím, co do svých spisů o tomhle místě napsat... Vždyť je úplně nudný, nic se tu nestalo a nic se tu neděje. Co tedy mám k němu napsat? Asi mi nezbývá než si něco vymyslet... Když tu mi v hlavě blikl nápad. Napíšu, že tyto háje sloužily městskému podsvětí pro zakrytí jejich zločinů a pro pašování nelegálních materiálů. Ihned jsem začal psát. Trvalo dlouho, než jsem knihu dopsal. O několik let později byla kniha jednou z nejčtenějších a nejprodávanějších knih na zemi. A takto dámy a pánové vznikla Akta banánového háje.

Zazvonilo.
Christiánova parta složená z Toma, Kryštova a Teda se přiřítila k jeho lavici. Všichni na něj začali pokřikovat, ale jediné co chtěl Chris dělat, bylo jít si lehnout. Ale nechtěl ignorovat své kámoše, tak si protřel oči a začal vnímat.
„…No a pak jsme všichni čtyři doletěli do banánového háje, všude byly opice, prostě vysněné místo!“ vyličoval nadšeně Tom.
„Akta banánového háje, fakt že jo.“ Popíchl Toma Chris.
Ale Tom se nenechal odradit, právě naopak. Chris mu tím skvěle nahrál.
„Ano! Přesně tak jsme se pojmenovali! Ale jak to ty víš, Chrisi?“
Chris protočil očima a s taškou odešel.

“Bernarde, vypadáš odporně,” zašveholila Fran.
Z gauče se vznesl oblak cigaretového dýmu a posléze i Bernard.
"Kchhhhhh!"
"Co je to tentokrát, Bernarde? Daně? Účty? Stížnost sousedské hlídky?"
“Manny.”
Fran udělala obličej.
“Copak ti provedl ten dobrák?”
“Chtěl jsem po něm knihu. Akta banánového háje.”
“Taková kniha neexistuje.”
“Já vím. Řekl jsem mu, že dokud ji nenajde, nedostane výplatu.”
“Bernarde!”
Bernard se zatvářil jako žluklé máslo. Kupičkou popela a účtů postrčil přes stůl svazeček.
“Akta banánového… napsal Manny Bianco!” vykřikla Fran. “Tak tuhle bitvu jsi prohrál, Bernarde.”
“Bitvu možná, válku nikoliv,” odsekl Bernard temně. “Uvidíme, kolik dokáže do oběda prodat výtisků!”