DMD 2021

Když najdete vhodný banánový list, můžete si vyrobit dokonale ekologický stan. Jeho nevýhodou je, že vydrží asi měsíc a půl a pak uschne a ekologicky se zlikviduje.
Nejsme vybíravé. Na druhu listu vlastně tolik nezáleží. Na velikosti naopak velmi záleží, na věku taky. List je metr dlouhý a tři týdny starý. Paráda!
Precizně překusujeme žilatinu ve střední části. List se díky tomu stočí. Vypadá jako malými zoubky popsaný svitek.
Když venku prší a je zima, jsme v suchu a teple a tulíme se k sobě.
Prý vypadáme jako bavlníkové kuličky poseté žlutými okvětními plátky. Dokud si nezačneme protahovat černá křídla.

„Tohle je úplněj banánistán. Napíšu stížnost! Půjdu s tím do televize!“

Poplatník práskl dveřmi a odešel. Jediné štěstí bylo, že podepsal protokol.

„Pustím rádio. Zlepšíme si náladu,“ prohlásila kolegyně a z rádia začalo hrát.

Jdu a nevím kudy kam.
A jedno vím, že unikám.
Tam, kde jsou volně padaný.
Jó na férovku banány.

A pohoda a klid je tam.
A ve znaku žlutej banán.
A maj tam jenom jediný
Jó banánový dějiny.

„Proč já?“ vydechla jsem zoufale. „Jdu si do kantýny pro sladký. Chceš něco?“

„Banánky v čokoládě,“ smála se kolegyně.
Její smích je nakažlivý a mně bylo hned lépe.

Zahradník klečí v trávě, umazané vrásčité prsty se zlehka probírají sazeničkami. Tu se dotkne kořene, tady pohladí lístek a rostlinky se radostně zachvějí. Syn ho z dálky užasle pozoruje, znovu a znovu překvapován laskavostí každého jeho pohybu.
Zahradník si povzdechne, otře zpocené čelo.
Syn přijde blíž, zlehka sevře jeho dlaň.
„Je čas.“
„Já vím.“
V dlani svírá sazeničky, do poslední chvíle nerozhodný, banány či jablka? Nakonec rostlinu zlehka položí do připravené jamky, zahrne hlínou. Strom vyroste během okamžiku.
Je čas rození i umírání, čas sázet i čas trhat.
Za pár dní se Adam i Eva obléknou.
Ráj je najednou prázdný.

Jako rodič zjistíte spoustu věcí. Třeba, že vás strach, že dítě neslyší, je úplně neopodstatněný. Dítě slyší, rozumí, jen na vás prostě hází bobek. Často a rádo.
Pokud nejde o ponožky. Ponožky rozumí, ponožky ochotně podá (hodí tak nějak vaším směrem), nechá si je nasadit (přibližně), jen když to bude znamenat, že se dostane z ohrádky. Aby se okamžitě rozpláclo na podlaze a udělalo si bouli jako zeměkouli. Nejlepším tišícím prostředkem je v takovém případě druhý rodič (ten, co neměl během nehody hlídku, tudíž otec) a banány. Na každou bouli minimálně jeden. Taková sladká pilulka. Co furt dochází, do háje!

Procházeli místností plnou obrazů ze života J-oh-uiovů. Zapsáni byli hned u vstupu.
Na všech plátnech se vesele usmívali J-oh-uiové, při nákupu, v práci, v jiné práci a ještě v jiné.

Dědeček si zhnuseně odplivl a pronesl. „Akta banánového ráje."

„Cože dědo?"

„Nech jej, K-or-ine. To je takový povzdech, skoro zapomenutý. Kdysi dávno na určitých místech byly háje plné dobrého, obalem chráněného ovoce. Bylo ve slupce, tu jsi sundal a lahodné chuti jsi se nemohl nabažit. Měl jsi pocit jako v ráji, jako my se máme tady. A ty obrázky ti to mají připomínat. Ale dědu to teď už nějak nebere....."

Byl poslední den měsíce, čas zúčtování.
„Nezhublas, jak jsi slíbila!“ zahřměl hlas shůry. „Přiznej se, čím jsi hřešila tentokrát?“
„Jedla jsem jen samé zdravé věci,“ pípla jsem zkroušeně. „A každý den ušla pět kilometrů!“ dodala pevnějším hlasem.
Shůry zašustily papíry.
„Vidím tu čokoládu…“ zavrčelo to.
„Jednu tabulku jsem jedla tři týdny!“ namítla jsem odbojně.
Ticho a papíry.
„Pořád jíš chleba…“
„Chleba musím! Křupavou houstičku jsem neměla už celé měsíce…“
Víc papírů, rozpaky. Nakonec vítězosláva.
„Ha! Tady to mám! Akta nelžou!“
„Co?“ znejistím.
„Hřešíš každý den.“
„Jím zdravě!“
„Kdo hubne, nemlsá banány. Vyměň je za ředkvičky!“
Kruci, udal mě banánový les!

Král bramborových lidí se zvolna probírá složkou. Není spěch. Prosebník klečící před trůnem nikam neuteče. Král líně klouže prsty po banánovém papíru a vychutnává si jeho strukturu.

Čas se táhne jako med.

Král zvažuje, zda složku prolistovat znovu. Rozhodnutí svého kolegy, krále banánových lidí, už našel. Je vynalézavě kruté, ale nepostrádá humor. Jak by taky ne, když přímo Banánový král vypracoval převratnou metodu záznamu soudních rozhodnutí na odsouzené.

Rimmer se s hrůzou vytrhne z halucinace. Zatřese hlavou a nevěřícně pohlédne na své kanafasové šaty a maňáska navlečeného na ruce.

Panu Filutovi se zachvěje sval pod levým okem. „Musíme jít,“ zašeptá.

„Zde je jasně psáno:
‚V šest hodin, šest minut a šest sekund si pan Pecka kýchnul a nepoužil kapesník!‘
Víte jasně, že to je porušení našeho řádu! Za neuposlechnutí jakéhokoli nařízení je trest požití celé řady banánovníků, a to i s kořeny! Pokud trest nebude splněn, je provinilý za trest nesplnění trestu proměněn v banánovník samotný!“

Tisíce a tisíce banánovníků plodily statisíce banánů ve žlutozeleném háji, který tak mylně působil jako ráj.
Kdyby přišel někdo zvenčí, neviděl by, že banánovníky už dávno nejsou plodem přírody, ale zvrácených praktik.
A kdybyste jim to řekli, neuvěřili by, ani kdyby se dřevem dusili.

„Blázen, co?“ dumal advokát Waldhof nad šálkem odpolední kávy. „Plánovat skleníky na pěstování banánů! Mein Gott, v Malešicích?!“
Starší koncipient Norbert Krása si o banánovém háji, respektive skleníku, kus za Prahou také myslel svoje.
„Kdyby tak dobře neplatil, odmítnu!“ pokračoval šéf. „Nehmen Sie die Akten a prostudují to, Krása. Solchen Landstreit zvládnou hravě. Jsou schopný právník.“
„Děkuji, Herr Doktor.“
Waldhof potáhl z dýmky. „Jsou u mne přes dva roky, rigorosa cum laude, přemýšleli už nad vlastní praxí?“
„K advokátské zkoušce mohu nejdříve po sedmi letech…“
„Natürlich! Ale měli by uvažovat v předstihu. Hlavně nad Finanzsituation. Musejí se dobře oženit, Krása!“

Při vyklízení skříně objevím na vnitřní straně dveří shluk barevných oválků. Třicet let staré etikety z banánů. Nechápu, proč to tu mamka nechávala.
Barvy vybledly, odlepené okraje se chvějí v průvanu. Jedna nálepka se mi snese k nohám. Je bílá, s obrázkem tukana. Bývala vzácná.
Jako kdybych se propadla v čase, slyším klapnout dveře v předsíni. "Pojďte mi pomoct s taškama, děti! Přivezli banány, budete mít k svačině." "Měli se samolepkou?" vydechnu jako tenkrát a na kratičký okamžik ucítím chvějivé vzrušení. Maminka ve vzpomínce se tajemně usměje.
V očích mě zaštípe slza.
Možná už vím, proč to tu mamka nechávala.