Doma

Známá cesta zarostla kapradím. Sahá mi až po ramena. Je zvláštní se sem vracet. Když jsem tudy šla naposled, bylo mi šest a pamatuju si jen málo.
Mámino varování.
Tíhu košíku.
Pach provlhlého domku, o který už babi neměla sílu pečovat, a taky mokré srsti.
Mívala jsem jméno, ale to si nikdy nikdo nezapamatoval - všichni mi říkali podle té pitomé čepice, co jsem nosívala. Jen já vím, co se tehdy stalo.
Jeho už bohužel nepotkám - možná některého z jeho potomků. Snad předá vzkaz. Řekne vlkům, že jsem doma.
Utáhnu popruhy krosny a srovnám si na hlavě kšiltovku.
Je pochopitelně červená.