Jsem čaroděj.

Každé jeho slovo studí, až máš pocit, že shoříš. Začínáš litovat, že jsi mu řekl pravdu, ale není cesty zpět. Mlčíš, už nemáš co dodat. Místo očí máš dva kusy ledu a do hlasivek jako kdyby ti zarazili hřebík.
Zabouchl ti dveře před nosem.
Na kamenné podlaze přivineš kolena k hrudi a snažíš se v holých dlaních udržet střepy, do kterých se rozpadl tvůj směšně vyhrocený vesmír. Čekáš, v plicích kapalný mráz.
Čekáš dlouho. Zevnitř slyšíš řinčení.
Pak ticho.
Pak svoje jméno. Váhavě, ochraptěle.
Ledy se bortí. Myslel sis, že jsou pevnější a ty otužilejší, ale pro samou vodu nevidíš.