DMD 2020

„Je to nesmysl! Ne, říkám, že ne!“

„Ale prosím tě! Proč by ne?“

„Žádný kvíz v naší vesnický hospodě nechci. Úplně jsi zešílel!“

„Proč jsi proti tomu? Alespoň si rozhejbají ty svý… no ty… šedý buňky…“

„U nás? Zbláznil ses? Lidi jsou rádi, že si po šichtě můžou zajít na jedno nebo na dvě a mít klid!“

„Hele, nechat je odtrhnout ty jejich sosáky od orosených půllitrů taky není na škodu.“

„Tak víš ty co? Něco ti tedy řeknu. Pokud ti nevyfučí ten kvíz z hlavy, tak ti budu čepovat taky něco orosenýho – dostaneš vodu z vodovodu, abys pěkně vychladl.“

„Probírali jsme to už stokrát!“ zařval Bernard a uhodil pěstí do stolu.
Zkumavky ve stojánku o sebe zacinkaly.
„Ano. A já ti po sto prvé opakuji, že Gracie zůstane tady,“ pravila klidně Clara.
Manželé Longbottomovi se hádali. Ostatně jako vždy, když Bernard přiletěl na návštěvu.
„Naši už ji neviděli celou věčnost!“
„Můj výzkum ještě není u konce.“
„K čertu s tím tvým výzkumem!“
V návalu zlosti popadl jednu zkumavku a mrštil s ní o zem.
Tři rudé kapičky mu přistály na tváři.
Zamrkal.
Kýchl.
„Zatraceně, to ti nezáleží na rodině?“
Podala mu kapesník.
„Virus netopýří chřipky. Týden budeš smrkat zeleně.“

Kdo by ještě pred měsícem pomyslel, že zná tolik lidí, co nejdou s dobou, ale jsou vlastně krok napřed. Jeden den vás označují jako líná prasata, druhý den jste národní hrdinové, co chrání ostatní tím, že nevytáhnou paty z baráku. Někteří leda tak s cigárem na pavlač.
Je to tu taková rutina. Já mám dost co hasit průsery v práci, ale u toho pozoruju, jak ty naše světlušky, ať už ve dne, nebo v noci, lítají od kompu na pavlač a zpátky, aby si venku rozsvítily ty svoje sosáčky, než jim skoncí pauza u pokeru. A takhle si tu žijem ...

click
The fire's dying. The hurricane outside shows no signs of weakening. It's been two days. There were four of us. I'm the only one left. When they come, my dessicated corpse will join the others on the floor of this cave. There's no stopping them. At least I won't be feeling any pain as the fluids are drained from my body by their countless proboscides. They inject you with something. They're mere insects, but I swear, there is some diabolical intelligence guiding them, otherwise we wouldn't be picked off one by one.
If you find this, run. Run.
click

„A támhle je Orel,“ ukazuju. Sedíme venku, děti přes pyžama navlečené tepláky, koukáme na noční oblohu.
„Já chci taky vidět orla,“ domáhá se pětiletá holčička.
„Támhle přece,“ mávne rukou její starší bratr.
„Ale to není orel,“ řekne zklamaně děvčátko.
„Musíš si ho představit, víš?“ řeknu. „Vpředu hlava, po straně křídla.“
„A vzadu zadek,“ vyprskne syn.
„Zadek se neříká,“ zaškaredí se dcerka, když v tom se zarazí.
„Ten smrk mrká, koukej!“
„Fakt, koukej, mami, mrká!“
Usměju se. „To jsou přece světlušky. Taky mají zadek, svítící!“
Mrkající strom zhasne. Svatojánští broučci se asi urazili. Jaké to oni mají zadky? Mají přece světýlka!

Děsivou zprávu dnes v novinách píší,
povstaly tisíce z temným svých skrýší.
Vznesly se k nebesům jak černý mrak,
marné je doufat, že šálí nás zrak.

Prázdná je útěcha, že tak zle není,
marně se utápět v bláhovém snění.
Pravda je krutá, k čemu si lhát?
Sotva se vzbudili, už mají hlad.

V lačnících hejnech chtivě teď krouží,
ukojit žádost svou, jen po tom touží.
O pestré květy nemají zájem,
po jiné chuti pátrají krajem

Marně se třeseš, schoulený v skrytu
moc dobře vědí, že někde jsi tu
Marně se halíš v ochranný šat
tvoji krev budou za chvilku sát.

„Brouk, ryba, tesák, sosák, oko, pták, nůž, postel, barák…“
„A to poslední?“
„Snad volavka? Ale ptám se, viděl někdo z vás něco takového? Hieroglyfy z viditelných míst najdete všude, ale tohle? A nakonec je tu deset panáčků, podle velkých hlav určitě kosmonautů…“

„A sdílejte to, než to smažou,“ vyprskl chlapec, když skupinka zmizela.
„Nebuď zbytečně krutý, oni za to nemůžou“, zchladil ho profesor. „Kolik lidí ví, že každý z kvádrů pyramidy má průvodku?“
„Co, to jak fakt?“
„Tady písař a soudce píše o stavební četě: je dobrá, spolehlivá a rychlá. A bylo jich deset. Nic víc v tom vážně není.“

Blurgh, buuuuur, brrrrgh.
A má ji!
"Ale no tak!" Čílí se starší sestra.
"Kdo to má poslouchat!" Založí ruce v bok poté, co vyčinila a vlepila pohlavek té mladší.
"To se dělá? Pij normálně! Nebo ti to brčko seberu! A ty další schovám!" Letí vzduchem výhrůžky. Uvnitř chaty je chladněji jak venku, ale i tak jí ze všeho třeští hlava.

To už ta mladší bohužel nevydrží, se slzami v očích upouští trubičku do sklenice a s brekem vybíhá z chalupy na zahradu, schovat se mezi květinami. Rozmazaným zrakem pozoruje motýly létající kolem, jak si lhostejně nabírají sladký nektar z květů.

Poprvé jednu z nich viděl, když mu bylo dvanácte let, ana s očima krhavýma a bez vlasů ulici zametala. Nevěděl, na koho se dívá, však brzy pochopil. To už v parádní uniformě jako největší pán štrádoval po kasárnách a viděl, co s takovými dělají vojáci. Bylo jedno, že tváře žen byly zjizvené od neštovic a kašel se od nich ozýval častěji než steny. Jedna taková došla až k mladému pánovi. Co chvilku si soplů utírala do rukávů, přesto si na něj dovolila svůdně mrkati. Hnusila se mu a hrozil se.
Přesto byla tím prvním, co později vedlo k osvícené koncesi.

Draco k němu vtrhl hned ráno a ještě měl tu drzost vypadat nechutně svěže.
"Viděl jsem místo činu. Masakr!"
"Jo, četl jsem zprávu."
"Všude byla krev a taky obrovská hejna much!" pokračoval Draco.
"Četl jsem zprávu," zopakoval Harry popuzeně.
"Byly jich mraky, nořily do té krve svoje sosáky..."
"Mouchy nemají sosáky, Draco!"
"A podlaha byla plná kusů masa!"
"JÁ TU ZPRÁVU ČETL!" zařval Harry a bojoval s nevolností.
"Na vrchního bystrozora máš trochu slabý žaludek, ne?"
"Nesedla mi snídaně..."
"A nebo ty litry vína večer u Snapea. Říkal, že ses stavil." Draco se škodolibě zubil.
Harry po něm hodil kalamář.