DMD 2020

Tak, do čeho bych ještě ten svůj sosáček strčila? Už jsem si dala kousek sýra, jahodu, lžičku polívky, plátek šunky a moje mlsná pusa stále není spokojená.
Mířím tedy do skříňky se sladkostmi. Úplně nahoře leží Toffifee. Natahuju se pro něj a už se mi sbíhají sliny.
Krabička je ale podezřele lehká. Je prázdná!
“Hej! To si snad děláte srandu! Kdo snědl všechno Toffife?” vztekle zakřičím v množném čísle, i když jsem si viníkem jistá.
Můj bratr vykoukne ze svého pokoje a se zřetelnou ironii prohlásí: “No, já určitě ne.”
Zjevně nejsem v téhle domácnosti jediná, kdo má mlsný jazýček.

Ručička na ukazateli palivové nádrže se povážlivě blížila k nule. Bledule zase šílel. Nic, co by se nedalo předpokládat. Zásobní kanystry byly prázdné, samozřejmě.
Ale to nevadilo. Pumpa byla přesně tam, kde si ji pamatovali z minula. To ji, ještě na pěší výpravě, objevili. Teď k ní vezli generátor.
Zapojí ho a naplní si nádrž až po okraj. Pak i všechny kanystry. Potom seženou cisterny a naplní i ty - o jejich hnízdě taky ví. Asi to budou muset několikrát zopakovat.
Je to tu jako bonanza. Tankovací pistole připomínající sosáky se zlatě lesknou ve světlech auta.
Vysosnou to tady do sucha.

Řítili se vysokou rychlostí (pět mil v hodině) silnicí plnou serpentin, sesutého kamení, bahna a podobného humusu.
Holt se zdejší silnice už několik let neudržuje.
Za jednou ze zatáček, naprosto nepřekvapivě...
„Strom! Narazíme a umřem.“
„Zatlumte ho někdo.“
Se stromy na cestě už samozřejmě měli zkušenost. Jako vždycky v takovém případě vyskákali s auta...
„Odstraňte tu borovici.“
„Smrk.“
„To je fuk.“
„Rýmuješ se.“
„A můžu pokračovat...“
Po uvolnění cesty za recitace rýmujících se slov se vrátili do auta.
„Příště ale určitě narazíme, určitě...“
„Na tohle nemám nervy,“ povzdechl si Myšák, vystoupil a vytáhl kapesník.
Na další úsek cesty měli předběžce.

Strakatí Šlamufové se proplétali v důmyslné a nádherně pestrobarevné choreografii. Blubka okouzlena vábením toužila se k nim připojit.
"Cizinci, bažinci, to nejsou našinci," obořil se na ni modrý Šlaumuf.
"Mrk, smrk..." zapištěl další motýlek a mrsknul po ní svojí čepičkou.
"Juch juch!" Další pestrobarevní šílenci se přidávali a házeli po všech, co jim přišlo pod nožku.
"To ale nesmíte," pískla bludička.
"Břuch, buch!" zavelel růžový mol a vrhl se na ni.
"Mrk... smrt!" ozval se největší z Šlamufů.
"Tak to prrr," zaduněl kamenožrout, schoval své tři přátele do dlaně a prchal s nimi, dokud nenechal chutné hory daleko za sebou.

Nakonec se Iásón nechal přesvědčit. Výprava to bude nebezpečná, a bude lepší vědět, do čeho jdou.

Po zaplacení nehorázné sumy ho zavedli přímo do jeskyně. Přítomný kněz si připravil tabulku.

V chuchvalcích mlhy bylo lze tušit rozcuchanou postavu. Kněz položil otázku a čekal. Po chvíli se z hustých výparů ozvala odpověď.

Smrk ztepilý, a na něm rouno zlaté! A drak, co nespí. Ani nemrkne! Ale bude. Erós ti pomůže. Hehehe, až drak mrk mrk, ty sáhni v smrk. Rouno bude tvé.

Iásón se vyděšeně obrátil na kněze, který si ho změřil s výrazem dokonalého profesionála.

"Copak to není naprosto zřejmé?"

Daniel potřebuje palivo. Potřebuje palivo, nebo sebou šlehne. Převlékne se z hadrů, které smrdí kanálem. Hledal úplně všude.
Netahat domů flašky. Nejdůležitější pravidlo. Musí obejít obloukem tu trafiku a hledat dál, dál. Venku je už tma.
Kopne do sebe absinta na baru. Vedle na sebe mrkají dva cizinci. S absintem. Jak se z takového patoku mohla stát legenda?
„Ještě jednoho?“
„Ne, díky.“
Daniel vypadne. Radši. Málem se přerazí o smrček. To už je ožralej?
Plácne sebou na schody.
Hihňání.
Chlap zarazí ženskou a promluví česky: „Jste v pořádku?“
Daniel se posadí. „Jsem.“
Cizinka se ohlédne: „Hey! Are you going?“
„Yep.“

Posadila se před výčep tak, aby měla dobrý výhled na svého bratra, který právě leštil sklenice. Dívala se na něj zvláštní kombinací zájmu a starostlivosti. Jakmile jí zpozoroval, dokončil, co měl na práci, a vydal se jejím směrem. „Co to bude, mladá dámo?“ připitoměle se uculil od ucha k uchu.

„Pivo.“

Ucítila na svých zádech čísi obrovitou ruku. Majitel toho pajzlu - znala ho jen od vidění.

„Sestřička?“ zeptal se. Písmenko „ř“ nevyslovil vůbec správně.

Bratr pokýval hlavou a postavil před ní sklenici.

„Ahá! Sosáky, sosáky!“ zakřenil se majitel. Neuměla si vůbec zařadit jeho přízvuk.

„Cože?“

„Chtěl říct, že jsi násoska.“

"Tak to slyším prvně," zakroutila Alča nevěřícně hlavou.
"Se s tím zrovna nechlubím," protočila Hanka oči. Zoufale hleděla na červenou deku, na které ležel talíř s obloženými chleby, miska brambůrků a dokonce i flaška borůvkového vína.
"Pavouky bych chápala," řekla Alča.
"Já za to nemůžu," zaprotestovala Hanka. "Mají divný oči a lepkavý nožičky. A ty jejich sosáky jsou nejhorší, brrr," dodala a oklepala se, jak jí přeběhl mráz po zádech.
___________________________________

"Tak to bych se na to podíval," řekl Emanuel, když to zaslechl.
Rozhodl se, že té Hance přistane na rameni a představí se. Pak už se motýlů určitě bát nebude.

V nohách přes čtyřicet kilometrů, v nevhodné obuvi, chodidlo samý puchýř, nechtělo se nám uvažovat nad místem k přespání. Dokonce i pes, jindy nevyčerpatelná zásobárna energie, působil poněkud schlíple. Přesto jsme vybírali pečlivě a na několikrát.
Nemohlo to tedy dopadnout jinak, než že jsme si v závěru zvolili suverénně nejhorší místo široko daleko.
Vzzzzz-, plesk, Bzzzzz!, plesk, Íííííí vzzzz bzzzzzz, PLESK, "Krucinálhergotaleužpotvoryštípavý!", *zoufalé kňučení*, *vytí*, "Áááá, mám ho ve spacáku!", se ozývalo nepřetržitě do čtyř do rána, kdy jsme potupně vzali opuchýřované nohy na ramena.
Abyste věděli, do Českýho Brodu už mě nedostanete ani heverem.

V chrámu svatého Nikolaje panuje zlatavé přítmí. Dřevěný ikonostas se v mihotavém světle svíček zdá být neskutečně vzdálený. Světec, jemuž je chrám zasvěcen, jako by se z ikony díval přímo na Pavla Timofjejeviče. Chlapec dnes přišel do chrámu v doprovodu ženy, již považuje za svou matku. A zatímco ona se modlí, on si prohlíží ikony. A když se zadívá na tu velkou ze smrkového dřeva, zdá se mu, že světec pohl rukou, že mu požehnal, a pak na něj docela nesvatě mrkl. A Pavel Timofjejevič ví, že je předurčen změnit běh dějin. Ví, že jeho jméno jednou vstoupí do historie.