DMD 2020

Větvičky praskají pod teniskami a světlo dvou čelovek se míhá po kmenech stromů.
"Jdeme správně?" ptá se malá Sára supící pod tíhou plného batohu.
"Kdy jsi naposledy viděla fáborek?" optám se nejistě.
Sára začíná popotahovat. Možná jsme na poslední křižovatce špatně odbočili.
"Jsme úplně ztracený, že jo?" slzy už jí tečou po tvářích.
Vezmu ji za ruku a snažím se tvářit odvážně.
Sára se na mě otočí s nadějí v očích: "Ale vždyť máš SOSáky, můžeme zavolat o pomoc!"
Polije mě horko, starší bratři by neměli mladším sestrám lhát o tom, že za pomoci čokoládových mincí dokážou přivolat pomoc superhrdiny.

“Sosákama sosáme, bez přestání to samé, do pěti, do pěti, musíme být u maminky v doupěti!”
Náhle se ze tmy vyloupl stařík v rubáši a zamířil k bujaře zpívajícím mladíkům.
“Co to je za randál, vy holoto?”
“Bavíme se, dědku!” vyplázli na něj jazyky a dali se na útěk.
Stařec se sklonil nad mrtvolou, která po nich zbyla. Zaryl vystouplé špičáku do krku a krátce nasál.
“No jistě, chytili si nějakého opilce. A určitě jim nebylo víc než sto let. Jen počkejte, já si zjistím ve které kryptě bydlíte. Rodiče vám to spočítají!”
Znechuceně se proměnil v netopýra a odletěl.

Petr se připravoval na sraz. Chtěl tentokrát zanechat na kolegy dobrý dojem.

Po příchodu do hospody ho hned všichni přivítali. Byl to zvláštní pocit, mít chvíli pozornost všech v hospodě.

Nalil si do sklenice pivo a spolu s ostatními pomalu sosal. Za celý večer se vystřídalo mnoho témat.

Petr cítil, že mu tenhle formát vyhovuje více než tradiční hospoda. I tak na něj už sla únava. Rozloučil se s lidmi co byli ještě v hospodě. Ostatní byli rádi, že se Petr aktivně zúčastnil.

Zaklapl notebook, přesunul se do postele a šel spát. Socializace má i svoje výhody. Obzvláště na dálku.

"The rain in Spain stays mainly in the plain!"
"Mami, do čeho to ta paní mluví? A proč to vůbec dělá?"
"To aby viděla, jestli dobře vyslovuje. Je to něco jako reproduktor. Když správně stlačíš vzduch, plamen vyšlehne. Tenkrát ještě neměli jiný způsob, jak zvuk vidět."
"A dneska?"
"Zvuk zobrazíš pomocí počítače. Jaký je časový průběh - nebo, jak jsou ve zvuku zastoupeny vyšší a nižší tóny. Souhlásky jen prasknou, nejlepší jsou samohlásky. Zkus: á! é! í! ó! ů!"
"Mami, jenže jsou slova, co v nich samohlásky nejsou. Smrk mrk skrz brk, vlk prch, vrch..."
To jsem si naběhla. Slabikotvorné souhlásky...

Sosám, sosáš, sosáme,
teď však třeme bídu.
Moc zábavy nemáme
na asteroidu.

Dokonalé iluze
tvořit dovedeme.
Těšíme se přetuze,
až tě podvedeme.

Po čem touží srdce tvé,
spaříš znenadání.
Přepych, lásky bouřlivé,
toť však pouhé zdání.

Kdo, nalákán na štěstí,
zde svou loď opustí,
ten s příšernou bolestí
duši hned vypustí.

Na planetce vánice,
kolem lodí trosky.
Těšíme se nejvíce
na šťavnaté mozky.

Dlouho jsme se postily
od posledních hodů.
To nás však jen posílí
při chystání svodů.

Tu se na nebi objeví malé světýlko. Pomalu ale jistě se zvětšuje. Přibližuje se.
„Hele, to je loď! Připravte si brčka holky!“

Ztemnělou kuchyní se ozývá cupitání a šeptání. Otevírání dvířek a zásuvek.
Koukám na strop, srdce hučí v uších. To už je tento týden snad potřetí.
Šramocení a třísk! Vypísknutí. Nervózní ticho.
Opatrně vylézám z postele a modlím se, ať podlaha pro jednou nevrže.
Ťapi ťap. Dlouhý ocásek zmizel na chodbě, dveře klaply.
Plížím se za nimi, po schodech, na půdu.
Nakouknu do kumbálu.
Tři malá stvoření s potkaními ocásky, modrými kožíšky a oranžovými sosáčky kmitají kolem konstrukce z hrnců a pokliček. Je to nějaký vysílač? Nebo snad vesmírné plavidlo?
---
S trhnutím se probudím. Honem do kuchyně. Další poklička je pryč!

Dveře kanclu se rozletěly dokořán. Starší muž sedící za počítačem vzhlédl a tázavě pozvedl obočí. ,,Jak jsi ji tam mohl poslat? Jsi normální?" Mladík, jenž právě vpadl dovnitř, se stěží ovládal.

,,Proboha, uklidni se. Mohl bych se zeptat, o čem mluvíš, ale vzhledem k tomu, že celá redakce ví o tvojí náklonnosti k Juliet-" ,,No promiň? Je snad jasný, že mam o ni strach!" ,,Sakra, to já přece taky!" Šéfredaktor bouchl dlaní do stolu. ,,Ale Juliet má na tohle nos, a skvělej nos!" ,,Zahráváme si ale s mafií, Johne.." ,,Neboj. Zvládne to."

Náhle začal vyzvánět Johnův mobil. Na displeji Juliet.

Každý pacient vyžadoval speciální péči. Terapie byla dlouhodobá, ale vyplácela se, a to oběma stranám. Konečně, která psychoterapie nezabere dlouhé měsíce a někdy i roky, že ano...
Dalo by se říci, že byl pan M. Muligant odborníkem na psychosomatické projevy některých úzkostí. Zejména pokud se projektovaly do opěrné soustavy. On, rentgenové paprsky a jeho užitečný jazyk vás dokázaly doslova zbavit vašich problémů. Jen jste museli být dostatečně připravení se podvolit léčbě.
A pak, když se nad vás naklonil, otevřel vám ústa, vykloubil čelisti, rozlámal kosti, vysál z nich morek a chroupal je jako cukrové špalíky, už vás vůbec nic netrápilo.

He would need to probe the area. And find out what is actually going on.
So there was a mission... fortunately there are details in the blue notebook. He followed that woman.
It might have gotten so fast that he didn’t have the time to write himself the message...
Well, it is not the first time. I will manage.
Should I go uphill or down?
I always liked to climb... up it is.
The trees almost disapeared and a plateau opened in front of him. Plateau above a fjord...
Almost like a rostrum.
A woman meditating at the edge...
Gotcha.

„A nyní přejdeme k další otázce!“ Televize problikla. „Sosák je

a) hudební nástroj

b) ústrojí hmyzu

nebo za c) hlavní město neznámé planety?“

„Je to béčko.“ Lister se protáhl.

„Proč?“ Kocour nevěřil.

„No… sosáky… maj to motýli. Sajou tím nektar.“

„Jak to můžeš vědět? Viděls je u toho?“

Dave zaváhal. „No, ne, pamatuju si to ze školy. Co se ti zas nelíbí?“

„Motýli mají přece choboty,“ namítl kočičák.

„Ne, to je u slonů. Chobot je… něco jako dlouhá hadice.“ Pokoušel se vpravit do něj trochu lidských mouder.

„Takže hadice není samice od hada?“

Zaúpěl. Za co ho Bůh tak trestá?