DMD 2020

Ležela na posteli a hleděla do stropu.
“Mě celkem baví s tebou pracovat, ale to ti povídám, s tím psaním budeme muset něco udělat,” řekla Múza. “Nápad není všechno, víš?”
Mladý spisovatel seděl u stolu a ťukal do klávesnice.
“Mohl bys zkusit třeba nějaký kurz. Trénovat psaní doma je důležité, ovšem není od věci si k tomu něco nastudovat.”
Vstala, přešla k mladíkovi a zvědavě mu nahlédla do monitoru.
“Mrk, smrk, ptačí brk. Já hrk. A pak frnk, o klobouk brnk,” četla. “No vidíš! Jako Dada dobrý!" řekla povzbudivě s trochu křečovitým úsměvem. “Jen škoda, že to mělo být haiku.”

„Norbertku, nesahej na tu šišku, válí se na zemi a je špinavá!“ zavolala na blonďatého klučinu afektovaně silně nalíčená dáma neurčitého věku.
Norbertek vztekle kopl do kamene, který do té doby mírumilovně ležel na cestičce.
„Norbertku,“ ječela afektovaná dáma, „nekopej do těch kamenů, okopeš si střevíce! Chovej se slušně! Zapni si ten kabát, ať nenastydneš! To byl tedy nápad jít do lesa! A vysmrkej se!“
Norbertek pořádně nahlas popotáhl, aby tu nevychovanost dáma slyšela.
Smrk, před nímž stál, na něj zamrkal.
Norbertek zaječel a dal se na útěk z lesa ven.
A hajný za smrkem se tiše smál do dlaní.

„Kdo to tu zas tak z paty smrkal?“ nakoukl do dveří dětského pokoje táta.
Denisa stáhla mokrý kapesník pod polštář a mrkla na bráchu.
„To já,“ houkl neochotně.
„Holka se z toho dostává a kluk to chytí,“ zavrčel otec, „já se z vás picnu!“
Vešel, rozhlédl se.
„Deny, nevypadáš furt dobře. Ještě se změř. Nemocnou tě nikam nepustím, nezlob se.“
„Už jsem se měřila!“ lhala, „třicet šest sedm.“
„Nechci, abys tam padla, a na řeči, žes někoho nakazila, taky nejsem zvědavý!“
„Já se do Výmaru hrozně těším, tati! Je to cizina!“
„Ne tak docela, milá zlatá. Je to Východní Německo.“

Bylo veselí jako každý rok. Psychedelické balónky pluly sem a tam jako hmyz nad loukou, když běžíte na piknik.

Lomoz talířů a příborů, jako by se ukrajovaly tisíce chutí zhmotněných do dobrot rozházených po stolech, se linul společenskou místností.

Včela se kácela pod náporem punče na myš, která to neustála a spadla na zem. Smrk šibalsky mrkal na pirátku, která právě otvírala láhev vína a hodila po něm vyzývavě očkem.

U pultu se rozvaloval medvěd, který právě rozlil drink na před chvílí ještě bílou kočičku. Klaun vzlykal v koutě, potom co dostal košem od Karkulky.

Prostě karneval, jak má být.

„Hlavu vzhůru,“ psal, „nejsi první ani poslední! Ber to sportovně!“
Na papír dopadla smrková větvička.
„Co zas mrkáš?,“ zvedla hlavu Olga.
„V mé situaci, jaksi, v naší situaci se to… prostě nehodí,“ pravil co nejrozhodněji.
„Mě do toho netahej,“ řekla ostře, „zranils, ale rozumím ti. Tohle rozhodnutí je jenom na tobě.“
„Mám nějaké poslání…“
„Být sám k sobě a ostatním fér, Vašku! Co tady dělá jehličí?“
„Asi spadlo z nebe.“
Rozhlédla se po zahradě na Hrádečku.
„Vidíš tu někde nějaký strom?! Natož jehličnatý?“
Dopis zmačkal.
Milá Jituš! Na Vašíčka se strašně těším, a když to bude holka, bude ti podobná!

"Parádně tančíte, holky, vážně třída! A uvařily jste to prostě senzačně, nezbyla ještě trocha toho kuřecího vindaloo? Co to... vy se toho koukám nebojíte, musím říct, že bez pár kousků oblečení je to ještě daleko lepší! Tak pojďte, vy snědé bohyně plodnosti, obejměte mě svými hebkými pažemi, spojte mé rty s vašimi... aaah, fuj, sosáky, pryč, zmiz!"

"Listere, můžeš být laskavě ticho aspoň v noci, když ostatní lidé potřebují spát?! Zítra mám test z opravy přidávání cukru do vlastního kelímku a jestli to chci někam dotáhnout, musím být ve formě!"

"Hnusný Psirény, úplně jste mi zkazily chuť na indické jídlo!"

Zapájet například procesor, který má kupu malinkých nožiček vzdálených od sebe jen 0,4 mm je jistě snadné v nějakém z paralelních vesmírů, kde se lidem netřepou ruce.

V tom našem bohužel musíme sladit kmity rukou, aby se na nožičku naneslo přesné množství cínu. Velmi často se však přižene záhadná gravitační vlna a její vinou dojde k rozladění synchronních kmitů rukou a vytvoříme nechtěnou horu cínu, která dokonale propojí několik nožiček k sobě. Taková malá katastrofa…

Aby se redukoval počet elektrotechniků, kteří si v zoufalství vážou oprátky na prodlužkách, byly vynalezeny sosáky cínu, které dokáží dokonale eliminovat hrozbu potenciálního globálního problému.

"Esme, co kdybychom si daly nějaký ten koktel?"
"Jakej kotel, prosimtě?"
"Ne kotel, koktel. Prý moc dobrý cizozemský pití, povídal náš Jeník. Třeba tohle moje to, co říkáš?"
"Kup si brejle, píšou tam mojito."
Stařenka nasadila svůj nejvřelejší úsměv: "Duo mojíto, šupyto presto presto."
Barman, který už chvíli přemýšlel, jestli mají opravdu i v téméř čtyriceti stupních ve stínu pod vlněnými sukněmi podvlékačky, před ně postavil dvě sklenice.
Bábi Zlopočasná si opatrně usrkla: "Že ten mátový čaj dávají studený a ještě s kostkama ledu bych překousla. Ale proč do toho dávají tenhle sosák, to vážně nechápu. Copak jsem nějaký čmelák?!"

Malý Jicchak na židli téměř nadskakoval nadšením a nedočkavostí.
Letos byl nejvýznačnější postavou tradiční Pesachové večeře.
"Už?" zeptal se, hned jak se maminka (jako poslední) konečně usadila ke stolu.
"Ještě ne," zněla odpověď.
"Už můžu?" zeptal se znovu po úvodním požehnání.
A pak ještě desetkrát, než konečně:
"Můžeš."
Jicchak se nadechl:
"Dědo, proč Adonai, budiž pochválen, nedal cherubínům na arše úmluvy ke křídlům i sosáčky?" vyletělo z něho.
Věděl, že to nepatří mezi tradičních čtyři sederové otázky, které si pečlivě nastudoval. Ale určitě to bylo minimálně stejně důležité.
"Adonai, jméno Jeho budiž velebeno," začal patriarcha odpověď, než se zarazil. "Cože?"

Mezi hmyzími sportovními fanoušky se opět vzmáhá vlna rasismu. Terčem útoků jsou tentokrát motýli, prý kvůli nevhodnému chování na stadionech.

„Představte si to… V klidu sledujete fotbal, a najednou se k vám ze zadní řady natáhne motýlí sosák a vysosne vám všechno pivo. Zbude vám jenom pěna,“ popisuje situaci nejmenovaná pěnodějka.

„Je to hrozné,“ souhlasí kudlanka. „Když vidím motýla, otvírá se mi kudla v kapse.“

„Nejraději bych jim všem dal do nosu,“ dodává nosatec.

Nejedná se o první takový případ. V minulosti upadli v nemilost například tesaříci, kteří údajně narušovali statiku tribun, nebo potemníci, co záměrně ničili osvětlení na stadionech.