DMD 2020

"Co říkáte?" nadporučík Smrk mrk. "To je, jak kdyby plk. Vlk vrk, že vám lauf zvlhl z mlh!"
"Jinak si to neumím vysvětlit. Proč bych měl jinak rezavou hlaveň?" vysvětloval Jenda.
"Vždyť bylo jasné počasí. Jen řekněte, že vás kozel trk, a vy jste tu hlaveň hrk! namočil do rybníka."
"Teď přijde drbu vrbu," špitl Gustlík.
"Drbte drátěným drbátkem, šúrujte a šudlejte, až se to bude třpytit! A jestli to udělá vrz a čistítko projede skrz, tak jste to zvrz!"
"Ten chlap je ale protivnej!" zavyl Šarik. "Kdyby mu Gustlík jednu trh, vyvrátí i Smrk, aniž by při tom mrk!"

Přežít v totalitním státě bylo těžké. Přežít v totalitním státě zmítaném pandemií je pro mě téměř nemožné. Zpočátku jsem si dělala legraci, že na sobě příznaky nemůžu poznat, protože mám rýmu psychosomatickou a z nosu mi teče pořád. Teď už mě žertování přešlo.

Jestli mě někdo zmerčí smrkat, budu v pořádném průšvihu. Udání, obvinění, deportace. Což je jen hezké slovo pro vystrčení ven a nejistou smrt.
A jestli kýchnu, a v tom jsem jako dynamit a vždycky pětkrát, no... viděla jsem, jak dopadl můj otec. Měl alergii na prach a respirátor nosil dřív, než pandemie vůbec vystrčila růžky. Jistá smrt.

Myšlenky. Zmateně víří. Nedaří se uchopit. Povinnost versus rodina. Rodina versus povinnost.
Rodina. Jediná, která jí ještě zbyla. Adoptovaná, ale přesto zrozená z bolesti a důvěry. Kalená ohněm a ledovou vodou.
Karl a Česťa. Vždycky při ní stáli. Zachránili jí život.

Sakra. Co má dělat? Jak se rozhodnout?
Memorandum. Nepsané pravidlo, kterým se řídí celý současný život. Když se magický tvor utrhne ze řetězu, je třeba to vyřídit. Stůj co stůj.
Rozum a cit. Následky. Matěj bude tak strašně naštvaný. Jenže...
Karl. Česťa. Dva muži, jimž toho tolik dluží. Svou kariéru, svůj vztah, svůj život. Je načase se jim odvděčit.

Geralt dostal zaplaceno, sbalil všechny své věci, vyhoupl se na Klepnu a vydal se dál. Po cestě na zaklínače pořád pokřikoval Marigold o tom, že mu složí baladu. Už mu to začínalo lézt na nervy.

„Marigolde, počkej tady.“ Geralt předal uzdičku bardovi a vyšel do pustého lesa. Došly mu lektvary a musel si natrhat přísady, a zrovna jeli kolem louky, kterou moc dobře znal. Začal sbírat, když tu najednou slyší výskání.

„Mrk, smrk! Mrk, smrk!“ přibližovalo se to k němu. Byl to šotek. Postupně přicházeli další a další. Stovky, tisíce. Obklíčili ho. Moc pozdě Marigold slyší Geraltovo volání o pomoc..

Mrk smrk,
Kých pích.
Prd chrt?
Chrt prd!

Smrť krk
Vrk drk
Hrk frk
Srk skrz.

(„No jo,“ řeklo Sovátko, „ale Myšáku, to je jenom šestnáct slov! Co budeš dělat dál?!“
„Nasadím opakovací refrén,“ odpověděl Myšák chladnokrevně.)

Smrť krk
Vrk drk
Hrk frk
Srk skrz.

Krad brach!
Strach v prach.
Brak mrak
Frak drak!

(„Opakovací refrén je to s krkajícím Smrtěm? Chápu to dobře?“ ujišťovalo se Sovátko.
„Chápeš to velice dobře,“ řekl Myšák.
„Škoda. Prdící chrt se mi líbí víc.“)

Smrť krk
(nedal se Myšák)
Vrk drk
Hrk frk
Srk skrz.

Chlap chňap
Vrah drap
Skop
(„Stop! Sto!“ vykřiklo Sovátko.)

Král od rána slzel a alergie v tom hrála jen menší roli.
Královský kuchař se po požadavku na rybu zabarikádoval v kuchyni.
Kocour se snaživě tulil ke svatebčanům, kteří se dojímali nad tou mazlivou kočičkou. Ve skutečnosti se (úspěšně) snažil je zachlupatit.
Družička se rozhodla vyléčit královu alergii.
„Mrk smrk! Mrk smrk! Skrz krk frk!“ máchala vonnou tyčinkou.
Buď zabralo to, nebo šok z pohledu na hopsající ježibabu v nadýchaném růžovém tylu. Králi se ulevilo.

A tak v poledne s těžkým srdcem šťastně provdal svou jedinou, všemi milovanou chůvu za dvorního felčara.
Ze zvonění v uších se staly svatební zvony.

Všiml si ho mezi ostatními cestujícími. Prám byl v noci málo osvětlený, ale loutky, které ten muž převážel, byly nepřehlédnutelné. Krásně namalované, ze smrkového dřeva vyřezané obličeje a červené, zlatem vyšívané šaty. Za ty by určitě dostal pěknou částku, pomyslel si a čekal na příležitost.
Konečně. Když muž usnul, rychle naházel loutky do připraveného pytle. Přitom se mu zadálo, že jedna z nich na něho mrkla.

Ráno muže probudil křik. Ostatní cestující na prámu vzrušeně ukazovali na řeku. Na hladině se zvolna pohupovala mrtvola zloděje a kolem něho se ve vodě vznášelo několik loutek s nehybným výrazem v dřevěných tvářích.

Děti o tom vydržely žvanit týden. Když je okřikla, zmlkly, ale tu touhu v očích viděla pořád. Vysvětlování a rozumné argumenty nezabíraly.
Takže to nakonec nevyhnutelně vzdala a vyrazila shánět. Vzhledem k rodinnému prostředí bylo třeba lehce upravit parametry, ale doufala, že pochopí alespoň tohle.
Zhluboka se nadechla a vklouzla do doupěte.
Děti se kolem ní seskupily, ocásky způsobně stočené kolem tlapek.
“Milé děti,” začala, “Vím, že u Budulínků měli mrkací panenku, ale vám jsem pořídila něco ještě lepšího!”
Postrčila k nim krabici a liščata ji zvědavě otevřela. Uvnitř ležel malý smrček. Když ho společně zvedla, tak na ně mrk.

Kotlík vybouchl.
Neville Longbottom se sice pokusil uskočit, ale jeho předloktí schytalo pořádný zásah.

Severus Snape se otočil.
Propálil chlapce rozzuřeným pohledem, pak rychle zkontroloval jeho ruku. „Na ošetřovnu. Hned.“

Hermiona Grangerová se zděsila.
„Neville...“ hlesla jen.

Madam Pomfreyová zachovala klid.
Pousmála se a začala přivolávat lektvary ze skladu.

Neville překvapeně zamrkal.
Hned jak se trochu probrat, začal si ruku detailně prohlížet. „Pinaceae, pravděpodobně,“ mumlal si, zkoumaje detaily vyrůstající kůry. „Že by Picea abies? Jo, určitě.“
Obrátil se na muže v rohu ošetřovny. „Pane profesore, netušíte, co jsem to uvařil? Ty účinky jsou fascinující...“

Severus Snape začal být opravdu zoufalý.

Bylo na čase jet na chatu a připít padlým. Cestovali vlakem. Krápník sice protestoval proti náhubku, ale jak vystoupili v Horním Hradišti, hned mu ho sundali a on nadšeně běhal sem a tam.

Před schody vedoucími k chatě se zarazili a poprvé zavzpomínali na Vaška, jak je chtěl překvapit a pomrkával zpoza dvou malých smrčků. A jak ho tehdy Krápník vítal tak nadšeně, že ho povalil do hromady bláta.

„Přemýšleli jste o tom, kdo vytáhne tu flašku?“ zeptal se Mirek.

„A kdo místo Nely vyndá skleničky,“ dodal tiše Jirka.

„Každý si vezme svou a lahev vyndáme společně,“ rozhodl nakonec Tomáš.