Silo

Tátovi patří malá kukaň s gaučem a výhledem na silážní věž. Vzduchem poletují částečky obilného prachu. Měly by se tu nosit masky, ale nikdo to nedělá. Ani já ji nedostanu; na šestileté dítě stejně žádnou nemají.
Procházíme se. Další místnost, další prach. A taky skluzavka na pytle. Senzace! Táta mě ale hned čapne za límec.
„Tam dole,“ dupne do podlahy, „je mlátička obilí. Víš, co by z tebe zbylo?“
Nevěřím mu. Mlátička, jasně. Určitě si chce nechat skluzavku pro sebe. Jenže pak se od podlahy zvedne ohlušující řev a já vystřelím z místnosti. Táta za mnou; smíchy sotva popadá dech.