Zatracená subordinace

Na Levepeše vládla hluboká noc a téměř všichni spali. Jen kapitán byl vzhůru a sahal na zadek svému podporučíkovi. Kapitán byl Jiřík a podporučík Sněhurka, a ještě v tom moc neuměli chodit.
Sněhurka zvedla tužku a hodila si ji do výstřihu – viděla to v jakési divadelní hře. Chvíli sice bojovala s upnutým rolákem uniformy (který v divadle zjevně neměli), ale podařilo se.
„Hledej, šmudlo,“ zašeptala svůdně.
Kapitán pozvedl obočí.
„Teda,“ improvizovala Sněhurka, „hledej, šmudlo… pane… kapitáne… pokud by vám to nevadilo…“
Pomyslnou korunu jejich romantickému večeru nasadil opravdový Šmudla, který přisupěl do Sněhurčiny kajuty a jal se plnit její rozkaz.