DMD č. 23 pro 23. 4. 2013. Téma: To druhé město

„Když mě poslali na studia na latinskou školu, myslel jsem, že je to největší město na světě. Domů tam bylo přes šest stovek a v ulicích jsem se pořád ztrácel, dusilo mě, že přes hradby nevidím louky a utíkal jsem. Nakonec jsem si zvykl a zalíbilo se mi. Když jsem přišel do Prahy, dusivý pocit se dostavil znovu. Tolik lidí, těch cest, kde člověk bloudí a přijde, kam nemá... Teď mi přijde jako nejkrásnější město světa. Jak tobě se Praha líbí?“ zeptal se Kašpar nadšeně.
„Po Londýně, Cáchách, Drážďanech a Norimberku? Jen nuda a nic dobrého navíc," zchladil ho Edon.

"Kdy mě konečně seznámíš s vašima?" Tak tuhle otázku několikrát přešla výmluvami, nejdřív poměrně důvěryhodnými, později čím dál tím víc průhlednými. Vzpomínka na tátu, jak se chvástá v hospodě i před rodinou, že jestli holka přivede domů Pražáka, zláme hnáty oběma, jí děsí tím víc, čím je její vztah s Pavlem vážnější.
Proč se jen musela narodit v Brně? Proč jen on musí být z Prahy? Ze vzájemné řevnivosti obou měst měla vždy legraci, teď už jí to ale tak zábavné nepřišlo. Prostě Pavlovo rodné město musí nějak ututlat, zatajit, zakamuflovat. Snad to pochopí, pokud nechce budoucího tchána rozžhavit doběla.

Mé práce z oboru srovnávací nauky o lidských rasách dokazují, že germánská rasa pohltí všechny ostatní. To já jsem veškerými silami přírody předurčen k tomu, abych zničil ty, kteří by se stavěli na odpor, kteří by odmítli splynout s národem německým a spojit se s ním do jedné vlasti. Nyní mám konečně v rukou potřebný nástroj.
Podnik druhé strany je naprosto směšný, protože se staví proti zákonům pokroku, nicméně sémě je třeba vymítit hned v zárodku. Musím se důkladně seznámit s plány svého úhlavního nepřítele, a pak vybuduji tomu druhému městu silného soupeře, který ono absurdní a nepřirozené mraveniště zničí.

Sam Elánius, velitel ankh-morporkské Městské hlídky, otevřel oči. V uších mu doznívalo skřípění řítících se cihel. Oklepal se a zjistil, že stojí na městské ulici. Na ulici, na které je něco velmi, velmi podivného. Udělal pár kroků, aby zjistil, kde je. Identifikoval město.
Prázdné město.
Podezřele se podobalo Ankh-Morporku, ale nebyl to Ankh-Morpork, přestože nohy přesvědčovaly Elánia, že stojí v ulici U Hřbitova. To samé říkaly i oči.
Něco bylo špatně. Chyběly hluk a smrad.
Podíval se na trola Navážku, který si sundal svou chladící helmu. Je tu zima, zaznamenal mimoděk.
„Mám dojem, že jsme propadli zdí,“ oznámil trol Elániovi.

„Pan V. mi dal plánek s nakreslenou zkratkou,“ hlásí kamarád, co mě má odvézt.
„Nevšímej si toho, zmačkej to, zahoď to,“ radím mu. „Zkratky pana V. znamenají to, že si zajedeme nejmíň padesát kilometrů, uvízneme na polní cestě a podobně.“
Nevěří mi. Pohodlně se uvelebím na sedadle. Tohle bude dlouhá jízda.
Pokud jste žena (a navíc blondýna) tak v autě nemáte ohledně cesty žádné hlasovací právo.
XXX
„Kde to sakra jsme?“
„Řekla bych, že v jiném městě, než máme být,“ pokrčím rameny.
„A kam mám teď jako jet?“
Natáhnu se pro mapu. Přeci jen chci do cíle dorazit aspoň na večeři.

Na rohu jsou teď Vietnamci, dřív tam býval sekáč a ještě dřív starožitnictví, ale tady to možná býval sexshop a předtím řeznictví. Neptám se, potřiapadesáté míjím zamřížované dveře a zastavuji se na semaforu, zase blikla červená ve chvíli, kdy jsem se na něj podíval, to je tady stejné jako doma.
V protisměru jde stařena s taškou na kolečkách, vnímám ji jako přes sklo, jako všechno ostatní, co patří do téhle druhé Prahy, ve které jsem se najednou ocitl před třiapadesáti dny.
Vypadá úplně stejně jako ta moje. Liší se jen tím, že tady nic nevnímám. Jako kdybych sám přestal existovat.

Tam, kde žil, vzala smrt všechny. Klopýtal spálenou krajinou k sousednímu městu, kde ještě žili lidé.
Na předměstí ho přepadla banda zdivočelých dětí. Po uvítacích kopancích ho zručně prošacovaly. Ten nejstarší našel jediné, co měl.
„Co seš zač? Ňákej kouzelník?“
„Jsem dirigent.“
Vybuchly smíchem nad slovem, kterému nerozuměly.
Zlomená taktovka mu přistála na hrudi.
„Teď ukaž, co umíš, kouzelníku!“
Namáhavě vstal. Zvedl ruku, ani nevěděl proč.
Z prázdnoty se ozval chvějivý zvuk houslí.
Omámeně pozvedl i druhou a příval tónů, mocných a vznešených, zaplavil ulici.
Hudba přežila.
A soudě podle slz, které omývaly umouněné tváře, ani o zpěváky nebude nouze.

Z války se vrátil jako někdo jiný. Celé dny proseděl na zápraží a každému na potkání vyprávěl o snu, co se mu zdával každou noc.
Denně ho stáčela a v rohu zahrady, kam sny chodila vylévat, už ani nerostla tráva, ale pořád tomu nemohla přijít na kloub. S Antonem bylo něco špatně a ona nevěděla co. Pak ale dostala nápad.
Strčila do sklepa sud. Ve tmě a zimě se sny kazily pomaleji.
„Poslyš učitelskej, uměl bys nakreslit mapu?“
Když byl sud plný, utěsnila pečlivě dveře a převrhla ho.
Okolo Barbory i mladého učitele se začalo rozkládat město z Antonových snů.

Když se ho někdo zeptal na to, které město upřednostňuje, jestli Prahu, nebo Brno, byl na vážkách. Každé z nich mělo něco do sebe a v každém prožil mnoho dobrého i zlého. V Praze byl sto let vězněný v kobce, kdežto v Brně ho chytla partička přespříliš snaživých lovců a krom rozkošného mučení svěcenou vodou mu ušmikli i to, co se mu už tisíc let houpalo mezi nohama.
Na druhou stranu v každém tom městě žili zajímavé bytosti, které stálo za to poznat.
Kde to měl tedy raději? Těžko říct. V jednom mu krev chutnala a v tom druhém taky.

Dlouhá a Široká, páteř a hlavní tepna, narýsované podle plánů nikdy nevytvořily to pravé pulzující srdce bývalého židovského města. Srdce je třeba hledat jinde. To pravé, které pohání život a rozlévá energii vlásečnicemi ulic, které se noří mezi domy odvážně vysoké, to leží až za Haštalem. Někdy se uličky všemi prostředky snaží nezvané návštěvníky přesvědčit o své obyčejnosti. Když však překonáte odpor a nepodlehnete převaze zápachu Ve Stínadlech a pořádně si prohlédnete pomalovanou zeď, možná objevíte heslo. Pár slov, která otevřou bránu do Druhé Prahy. Třeba potom potkáte chlapce, který z kostelní věže vyšel do nebe. Možná i Velkého Vonta.