DMD č. 23 pro 23. 4. 2013. Téma: To druhé město

Dvě města v Itálii, ležící sotva třicet mil od sebe.
To první vznešené a dávné. Město vzešlé z mýtů. Jeho domov a domov jeho rodiny. Město, které mnohokrát bránil v době války a které ho mnohokrát zklamalo v době míru. Město, z něhož byl vyhnán a které opustil, aby se vrátil s pomstou.
To druhé město. Pevnost a přístav. Město jeho nepřátel. Slíbil jim pomoc se zničením toho svého. On, který jim v tom vždycky bránil!
Jaká rozpolcenost! Domov, nebo pomsta? Matčiny slzy, nebo vidina vítězství? Řím, nebo Antium? Které si vybrat, když si v obou městech přejí jeho smrt?

Praha stála a přemýšlela. Měla se sejít s jedním městem a nemohla si vzpomenout na její jméno. Pokusila se vzpomenout jak vypadá.
Dlouhlé vlasy do pasu připomínaly vrbové proutky - vlnily se a proplétaly mezi sebou. Sponka ve tvaru korunky byla jedinou ozdobou, kterou v nich nosila. Dlouhé šaty měla sepnuty páskem z trilobitů. Kolem krku nosila náhrdelník z hliněných kuliček.
Na levé ruce nosívá štít s bezrukým biskupem uprostřed dvou věží. V právé od určité doby na počest padlých vojáků nosila pozlacený kříž.
Měla už jméno skoro na jazyku.
"Ach ano. Už vím. Rokycany. Tak se jmenuje to druhé město."

Huck nikdy neměl o St. Pete nijaké vysoké mínění. Nikdy nechápal, co všichni mají na jeho "zcivilizování", když on sám je nejvíc spokojený tak jak je. Ale ve své podstatě byl rád, hlavně za láskyplnou péči vdovy Douglasové
Když po otcově únosu musel trávit život v divočině, překvapilo ho, jak moc mu nudné městečko chybí. Jak rád vzpomínal na tvrdé kostelní lavice, na kterých musel sedávat neděli co neděli. Ještě víc se Huckovi stýskalo, když se dostal až do Caira, údajně nejvyspělejšího města celého Jihu. Zlí a hloupí, takový byli caiřané.
Jaké štěstí, že se do St. Pete nakonec vrátil.

Sotva proběhl branou, padl vysílením k zemi. Vyčerpání mu nedovolilo vstát. Plíce křečovitě sevřené. Ještě lapal po dechu a už děkoval Bohu, že ho nedostihli. Vzápětí dorazili pomstychtiví, rozlícení pronásledovatelé. Bezradně a zklamaně přešlapovali před hradbami.
V hlavě se mu mísily vzpomínky, výčitky, strach, úleva, že žije a tříšť myšlenek.
„Jak to, že v ruce mu zůstalo jen topůrko? Proč se sekyra uvolnila?“
Ztuhnul hrůzou, když letěla obloukem nečekaným směrem. Přítel se mrtev zhroutil k zemi.
Teď musel žít v tomto druhém městě. Poskytlo mu útočiště a nový domov. Stalo se mu záchranou, ale i vězením.
Až do smrti velekněze.

Waldemar si odchlipol kávy a zahľadel sa na štatistiky rozložené na stole. Za stenu nerád chodil – smrdelo to tam ako v stoke a na chodníkoch musel prekračovať mŕtvoly – ale tu celá štvrť ležala pred ním v stĺpcoch a riadkoch a číselných údajoch.
Zamračil sa. Porovnal zaznamenané dodávky potravín, počty obyvateľov, prídel na jedného a množstvo úmrtí. Bolo ich málo.
Prašivé štence zase pašovali.
Bude musieť posilniť stráže a dôraznejšie im vysvetliť, že z prašivých šteniec vyrastú prašivé psy, ktoré aj tak bude treba utratiť. Predsa nebudú odtŕhať chlieb od úst nemeckého národa, aby vykrmovali žida, keď ho možno rovno zastreliť?

Z televizní věže obhlédnou město. Povinná vtipná fotka s Marxem a Engelsem, tryskem přes Unter den Linden k Braniborské bráně. Dojmou se v památníku holocaustu, vzdychnou u pomníčků obětí Zdi, na Potsdammerplatz načmárají podpis na její zbytek. U Bundestagu zakroutí hlavou nad spojením starého s novým, no, a kolem Zlaté Elsy projedeme jen autobusem.
Domů si povezou plyšového Ampelmanna, a pokud někdy skloní hlavu, pak jen proto, aby našli dlaždice tam, kde vedla Zeď.
Netuší, že je tu ještě město pod městem. Žijí v něm krysy, bezdomovci a ztracené existence.
A taky mrtví.
S některými řidiči metra jezdí noční šichty.

Každý, kdo jednou navštívil Taris, byl ohromen krásami Horního města. Vysoké, štíhlé věže a mrakodrapy se tyčily k modravému nebi, vše bylo čisté a blyštivé a nezahlédli jste jinou tvář než lidskou.
Dolní město bylo odvrácenou tváří planety. Tam bohatí aristokraté vyhnali cizince, přistěhovalce, chudé, nelidi a vůbec všechny, co se jim nelíbili. Špinavé místo plné zločinu a neštěstí.
Jenže když Sithové v jediném dni zničili Taris, byli to právě obyvatelé Horního města, kteří zemřeli v agónii horka a výbuchů. Ti, kteří se skrývali v nejnižších, nejšpinavějších částech městské planety, přežili.
Ale nakonec radiace, epidemie a raghoulové dostali i je.

„Moje naroděné mjesto.
Napsal: H*Y*M*A*N K*A*P*L*A*N
Já narodil ve velkém mjestě. Vélká obec, vélká synagóga. Táta majitel vobchoda „Kaplan a syn, vobleky prvočídní“. U nás šílo spousta pohlaváru. Já prvotně potkal Sáru u Bramborový brány. My zamilovali. To mjesto placka – žádnej kopec, žádna hóra. Pluje tam velkej flus s hodně nevidomýma loktama. Hodně párků, my tam chodili piknikovat. Tam žilo dobře. Velká kultůra, opéra, literatůra, spousta muzeum.
Pak píše céra: jeťte do Amerika! Nám moc nechtělo, ale my jéli.“
Profesor Parkhill smutně odložil páně Kaplanovu práci. Tohle bylo docela jiné město, než o kterém v poslední době čítával v novinách.

"Pořád nechápu, proč prostě nemůžeš říct že se ti to počasí nelíbí." stěžuje si mladý Japonec.
"Protože se ti neuleví," trpělivě vysvětluje starší.
"Fucking weather," spustí všichni sborově.
Mají pravdu. Padající déšť nemilosrdně bičuje město i s pevností. Takovou letní bouřku ještě v Kokuře neměli.
O několik set metrů nad nimi posádka letounu B-29 Bockscar shledává, že Kokura je zcela zakryta bouřkovým mrakem. Předpověď počasí se spletla, bouře měla začít až zítra.
Vysílačka zachroptěla: "Bockscar změňte kurz na záložní cíl Nagasaki."
Pilot, silně nespokojený s tím co jeho posádka za chvíli udělá, poslechne a změní kurz.
Kokuru zachránilo špatné počasí.

41. den 2. kvartálu
Dnes jsem šla do archivu a nahrála si některá díla 21. století. A samozřejmě také Překladače, díky vědě za ten program. Už se fakt těším, až se mi Kruh zase vysměje za tu směšnou fascinaci starou literaturou. Nechtělo se mi čekat, až dojedu domů, takže jsem první knihu spustila už ve flybuse. Skoro jsem zapomněla vystoupit. Doma jsem pak dlouho jen ležela a četla. Je to tak zvláštní pocit; žiju ve stejném městě, ale úplně všechno je jinak. Tolik bych se chtěla podívat na Prahu, kde jde řeka vidět i jinak než přes plastovou podlahu obchoďáků...